Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Vím.“

John Sabalos se zadíval přes hladinu třpytících se blat ke vzdálené věži. Byl krásný den. Analyticky zhodnotil své emoce a zjistil, že se cítí spokojený. Sám pro sebe se usmál, přitáhl si další paměťovou kostku a vmáčkl ji do přehrávače.

„A proto,“ dal se do řeči, „uvádím tuto konečnou předpověď, týkající se mého budoucího syna. Zemře v den svých prvních narozenin, podle časových hodnot Protitoče, což bude den, kdy usedne do křesla prezidenta planety. Způsob provedení: náhlé a prudké vybití obrovského množství blíže neurčené energie.“

Na několik vteřin zařízení vypnul a rovnal si myšlenky, než pokračoval: „Útočník: Nevím. Nemyslete si, že jsem se to nepokoušel zjistit. Jediné, co vidím, je mezera v plynulosti rovnic, mezera, která má nepřesný tvar muže. Pokud se mi to nezdá, je to muž, kterého kontinuum obtéká, jako voda obtéká kámen. Vím, že se mu podaří uniknout. Cítím, že ho vaše akce zviditelňují jako — k sakru, tady je další přirovnání — vzduchoprázdno vyplněné stínem. Myslím, že pracuje pro Ústav, a že jsou to právě Žolici, kteří se pokoušejí se zoufalým úsilím zabít mého syna.“

Znovu se odmlčel a upřel pohled na svou rovnici. Byla vyleštěná, dokonalá jako achátová deska. Měla svou vnitrní krásu.

Jeho zrak se znovu obrátil ke vzdálenému odlesku věže. Zvedl hlavu. Ještě není ten správný čas, ještě ne. Další hodinu a —

„A teď, Dome, když tak stojíš zmítán mezi šokem a úžasem, co asi vidíš? Jestlipak má tvoje babička stažené rty a na tváři ten odhodlaný výraz, který mívala v každé těžké chvíli? A, ostatně, jaká byla oslava?

Dome, jsi můj syn, ale jak už asi pomalu zjišťuješ, mám mnoho synů, nespočetné milióny. Říkám ‚mám‘, ale myslím ‚měl jsem‘. Protože v těch bilionech vesmírů, které s námi na všech stranách sousedí, jsou všichni mrtví, přesně jak jsem předpověděl. Ty, který jsi z masa a krve, jsi současně ta jediná naděje, která leží daleko a daleko za desetinnou čárkou. Naděje, že se mýlím. Jenže student pravděpodobnosti si brzo uvědomí, že díky své podstatě naděje vyjádřená poměrem jedna k miliónu vyjde devětkrát z deseti případů a že ty největší pravděpodobnosti se nakonec změní v dvoustranné prohlášení: stane se to či nestane.

Studoval jsem tě a s tebou i ten vesmír, vyjádřený právě poměrem milión ku jedné, ve kterém teď stojíš, Ten vesmír zůstal ve svém hlavním proudu takový, jaký by zůstal v případě, že bys nezemřel. Vesmíry se podobají hvězdám, těm, které samy v sobě obsahují. Většina z nich se pohybuje ve stálých drahách. Jenže jiné, třeba pouhým přetočením elektronu, rozvinou podivné historie, které mohou skončit stejně tak výbuchem novy jako nepředstavitelnými černými dírami ve vesmíru. Divoké vesmíry se pak pod tlakem paradoxů buď zbortí nebo — co?

Pokusím se ti nějak pomoci, protože to budeš určitě potřebovat. Tvůj vrah přijde z vesmíru tvé současnosti, doufám, že to chápeš? Bude ti chtít zabránit v objevení něčeho, co by změnilo vaši šanci, která je ve tvém vesmíru poměrem jedna ku bilionu ta největší, jaká kdy existovala ve všech jeho alternativních podobách. Na druhé straně mám něco jako tušení, že to, co tě zachránilo před smrtí, také pochází z tvého vesmíru. Viděl jsem toho ve tvém vesmíru mnoho, ale těžko ti o tom mohu vyprávět, věř mi, Dome, protože kdybych to udělal, vznikl by paradox, pod jehož tlakem by celý tvůj vesmír jednoduše popraskal ve švech.“

Odložil záznamové zařízení a pomalu přešel do své vnější kanceláře. Robot — sekretář se okamžitě probral k životu.

„Kdyby někdo volal, jedu se podívat k věži. Myslím… nemám v úmyslu se tam zdržet dlouho.“

„Jistě, pane prezidente.“

„Na mém stole najdeš paměťovou kostku. Prosím, pošli ji Jejímu výkonnému ředitelstvu.“

„Jistě.“

John Sabalos zavřel dveře a vrátil se ke stolu. Stále ještě byl oblečen v černohnědém rouchu, které měl na sobě včera večer, při oslavách dne Prasečí hlídky. Nespal, ale cítil se veselý a svěží. Byl to samozřejmě pocit falešný. Znát budoucnost zdaleka neznamená ji kontrolovat. Jenom to tak člověku občas připadá. Znovu zvedl záznamové zařízení.

„V každém případě ti mohu říci ještě něco. Tři věci. Objevíš svět Žoliků, když se podíváš tím správným směrem. Tvůj život bude ohrožen. A za třetí… Podívej se do rohu svého pokoje! Utíkej o život!“

Vypnul zařízení a položil kostku na stolní desku.

Někde venku, zhruba v místech, kde byl východní trávník, hrál někdo na phnobskou citeru — chlong, ostatně hrál velmi špatně. John vyšel ven. Od kuchyňské kopule se sem nesl klapot Joanina starého elektrického počítače, což znamenalo, že zaznamenávala a kontrolovala celoroční výdaje domácnosti.

Zhluboka si vydechl. Jeho smyslům něco dodávalo třetí rozměr a zdůrazňovalo jeho vnitřní svět v podobě výrazného reliéfu. S rychlostí zkušeného adepta pravděpodobnosti odhalil příčinu. Svět byl jako víno, protože tohle byl jeho poslední den na světě. Poslední kapka vína. Samozřejmě, zabijí ho dřív, než se mu podaří objevit svět Žoliků. Dom by měl mít více štěstí.

Na vlnách u konce dlouhého mola se kýval jeho osobní aerolet.

Dveře tiše sklouzly stranou. Vykročil lehce roztřesený a potlačoval radostné vzrušení, které se ho zmocňovalo. Smrt je přece jen vážná věc.

Hlas jeho otce umlkl a projekce z kostky skončila. Dom vrhl pohled vzhůru.

Ve vzduchu se třpytilo něco malého, něco co se podobalo smítku kovového prachu. Pak zaslechl Joanin hlas, jehož každé slovo bylo ostré jako mrazivý vzduch.

„Samhedi, je tady další. Připravte se.“

„Co je to?“ zeptal se Dom. Zdálo se, že smítko roste.

„Zborcený proton. Cítíš se líp?“

„Samozřejmě. Jako v razícím lisu.“

„Nějak tak. Podle toho, jak to vypadá, už strávil svůj vlastní atom. To co vidíš je efekt vytvářený odraženým rozptýleným světlem. Někdo to kontroluje.“

První, co si Dom uvědomil, bylo, že oba stojí nehybně jako sochy. To druhé, že…

„Něco takového jsem v životě neviděl.“

„To, co tě dostalo poprvé, byl gravitační vír. Stačí udělat jediný krok a tenhle se změní v zubatou kulku. Už tě někdy někdo protáhl otvorem o průměru jednoho mikronu?“

„Ne-e.“

„Omlouvám se, to bylo dost netaktní. Ale jestli se sem Samhedi nedostane včas, tak už tě kvůli tomu hlava bolet nemusí.“

„Zadušení? Nejdřív to vysaje všechen vzduch z místnosti?“

Přikývla.

Z mřížky na stěně se ozval Samhediho hlas.

„Až řeknu, padněte laskavé k zemi a snažte se ležet mimo střed místnosti… teď!“

Než dopadl na zem, zachytil Dom koutkem oka letící stříbrnou kouli velikosti grapefruitu.

Když se převalil, vznášela se koule zhruba metr nad jeho hlavou. Po páteři mu přebíhaly nezvyklé vlny tepla. Podařilo se jim nebezpečí zachytit do matrixového pole. Koule pořád ještě nasávala vzduch jako miniaturní tornádo. Nakonec vyplula stěnou z místnosti a za sebou zanechala otvor, jehož okraje byly pokřiveny jako hmota zničená za velmi vysoké teploty a tlaku. Dom slyšel výkřiky zvenčí a hukot matrixového generátoru.

Pomohl Joan na nohy.

„Jak se zdá, byli jste připraveni na všechno,“ řekl.

„Bylo to logické, celkově preventivní opatření. Po tvé… tvé oslavě nám trvalo celé dny, než jsme přišli na to, jak se té mizerné věci zbavit. Nakonec našel správné řešení až tvůj robot.“