Terry Pratchett - Temná strana slunce

„To je Isaac, má paní. Namyšlený robot, který nestojí o vlastní svobodu.“

„Ale to je přece samozřejmé,“ přikývla lady Vian. „Všichni jsme vězněni v řetězech, i kdyby to byla jen pouta náhody a entropie. Cožpak Žolici nespoutali dokonce i hvězdy?“

„Máte dokonalý přehled o podstatě věci,“ uklonil se Isaac.

„A ty jsi troufalý, robote. Nicméně ti děkuji. Dome, byla bych ráda, kdybys to močálové stvoření daroval do muzea nebo zoologické zahrady. Je tak animální.“

Ig se poškrabal, zavětřil a pak ze sebe vydal protáhlé zasyčení. Dom se podíval matce přes rameno a zachytil pohled vysokého muže v dlouhém modrém plášti, který měl kolem krku masivní zlatý pás, podobný obojku. Mužův obličej byl plný vrásek, jaké se tvoří jen ze smíchu. Když si muž všiml, že ho Dom pozoruje, mrkl na něj a ukázal sklenicí vzhůru. Dom sledoval jeho pohled a uviděl hejno modrých plameňáků, které kroužilo nad kopulemi. Ptáci na okamžik vytvořili téměř dokonalý kruh. Pak s pomalým máváním křídel zamířili nad moře.

Korodore se opřel v křesle a zhluboka si vydechl. S výjimkou pokusu o otrávení vzduchu — a celý trávník byl obklopen neviditelným plynovým filtrem — teď mohl na Doma někdo zaútočit už jen holýma rukama, nebo chapadlem. Tedy mohl se o to pokusit, ale než by se mu to podařilo, rozložily by ho maskované termopaly na molekuly.

Zbývala tedy obřadní cesta ulicemi Tau City. Dom půjde pěšky, zatímco všichni ostatní pojedou. Dom bude v prostých šatech a jeho jedinou ozdobou bude obřadní řetěz z olova a železa a pak sedm neviditelných ochranných štítů, umístěných v jednotlivých článcích řetězu. Většina lidských světů a jeden nebo dva mimolidské budou mít na cestě umístěna pozorovací zařízení a někteří zástupci se dokonce pokoušeli Korodora podplatit. On ale…

…naklonil se kupředu. Někdo právě vešel do zorného pole jednoho špendlohlava a díval se přímo na Korodora. Korodore měl pocit vzdálené jistoty, že se ten muž směje. Vypadal jako člověk, který se smál celý život.

Korodore rychle prolétl seznam hostů. Modrý plášť, vysoký… ten muž byl nižším úředníkem v nově zřízené správní radě jedné pozemské společnosti, která byla v Tau City teprve krátce…

Muž na obrazovce zvedl levou nohu, takže balancoval na pravé.

„Maderne, zaostři přesně na toho muže v modrém plášti. Ne, ještě líp — Gralle, zachytíš ho paprskem?“

„Mám to, Ko. Mám ho odčerpat?“

Korodore uvažoval. Země byla stále ještě velmi mocná. To, že někdo stál na jedné noze, per se, ještě nebylo důvodem zabít ho.

„Ještě počkej.“

Postava natáhla levou ruku a napřáhla ukazovák a prostředník přímo k špendlohlavovi, takže se zdálo, jakoby ukazovala přímo do kontrolní místnosti. Pak muž zavřel jedno oko a zamířil napřaženou rukou jako zbraní.

Tak se podíváme, jak budeš pokračovat, když ti ochromíme optický nerv, pomyslel si Korodore.

Výboj ho srazil stranou. Dopadl na zem v podřepu, termopal napřažený reflexivně kupředu, ale vzápětí se znovu vrhl skokem stranou, když další exploze a přerušený výkřik naznačil, že ovládací panel zbraňových systémů se změnil v oslepující mrak plynu.

Mezi hosty se rozezněl vlažný potlesk. Dom — na pokyn své babičky — vyletěl několik metrů nad zem a pronesl: „Všem vám děkuji. Prosím, aby mi duch svatého Sadhima a všichni Malí bohové dopřáli — dopřáli — „ zarazil se.

Od palácových kopulí sem dolehl tlumený zvuk výbuchu.

Dom upřel pohled tím směrem a vnitřním sluchem zachytil vysoké prásknutí termopalu, jak se ozvalo v řídkém vzduchu u věže Žoliků. Mysl mu zaplavily představy a útržky vět, které se spojovaly do logických celků, pak vzpomínka na palčivou bolest a chladivou zelenou úlevu ve vodě močálu…

Ve vzduchu se objevil bod, který se rychle zvětšoval. Odkudsi zdaleka k němu dolehl matčin výkřik.

Vzduchem přiletěl Korodore, šaty po celém těle mu doutnaly. Ruce měl slité do obrovských puchýřů a tvář mu zalévala krev.

Dopadl těžce vedle Doma a něco nesrozumitelného na něj křičel. Dom, ponořený ve snech, nepřítomně přikývl.

Muž v modrém plášti k nim přistoupil pružným krokem a znovu zaujal svou divadelní pózu. Ig zaječel.

Korodore se vrhl kupředu, oběma rukama pozvedl termopal, pak zasténal a upustil kouřící rukojeť. Vzápětí se vrhl proti napřažené ruce.

Nad zčernalým trávníkem se roztočila koule temného nesvětla a krajina se zakývala. Hle-Proč byla sluncem. Na pozadí oblohy naplněné oslňující září teď vypadala jako černá skvrna.

Zvuk moře. Dýchat? Ale on nedokázal dýchat. Přicházelo to a zase odcházelo jako příliv a odliv. Byl to jen zvuk, ale nesl s sebou zvláštní soulad — teplo a hebkost.

Dom se vznášel kdesi na oddechujícím moři.

Objevil se muž, oblečený ve staré hnědé róbě adepta sadhimismu, která se oblékala při oslavách Noci prasečí hlídky. Ten obličej znal. Byl jeho vlastní.

„Nebuď blázen. Já jsem tvůj otec.“

„Ahoj, tati. Jsi to opravdu ty?“

John Sabalos udělal neurčité gesto. „Ne, jsem jenom prodloužením tvého vlastního hlubokého podvědomí. Cožpak tě Hrsh-Hgn vůbec nic nenaučil? U Chela! Podle všech pravidel a předpovědí bys měl být mrtev, hochu. Tady máš celou tu matematiku pravděpodobnosti.“

„Tati, co se to se mnou děje?“

Známá tvář zmizela. Jen ve vzduchu po ní zůstala viset slova: „Cožpak já vím? Je to tvůj sen.“

Objevil se Hrsh-Hgn, který zůstal stát před známou obrazovkou.

„V nekonečném vessmíru je možné vše, včetně toho, že vessmír neexisstuje,“ zasykl. „Když tuto teorii rozšíříme a doplníme diagramy, zjisstíme, že —“

Dom sám sebe slyšel říkat: „To není žádná teorie, To je pouhopouhá hypotéza.“

„Ah, varuj sse paradoxů!“ zahrozil mu phnob prstem.

„Jakmile jednou vypusstíš do vessmíru paradox a necháš ho řádit, máš poyit.“

„Poyit?“

„A dovol, abychom navíc vzali v potaz —“

Najednou se objevil Isaac a v neprůhledné mlze vydával zvuk měkkých pantoflí, které se šoupají po hladkém podkladu.

„Svatá dobroto, mohou do tohohle snu vstoupit i roboti? Nebo ti musí zůstat někde vzadu, v druhořadém snění? Podívejte, šéfe, zápletka je taková: Vy jste dědičný prezident samotné Země, ale kvůli palácovému převratu vás poslali sem a —“

„Ne,“ zamítl Dom pevně tuhle teorii. „Tohle není správné.“