Terry Pratchett - Temná strana slunce

Když se obrátil k odchodu, zavolala ho zpět.

„S úctou k vašim otázkám o Domovi,“ řekla, „a ve veškeré pokoře, p-matika je mladá věda. Pochybuji, že existuje někdo, kdo by v ní byl zkušený adept. Dokonce ani Institut neví všechno.“

„Zato Dom by to znát mohl. Jeho učitel tvrdí, že se u něj objevuje až znepokojující vnitřní zrak. Ó ne, já nechci zpochybnit vaši argumentaci. Jestliže je to nevyhnutelné, pak je nejspíš lepší, když to netuší. Víte sama, že je to ten typ, jaké Úřad doslova loví.“

„Víte, nejsme schopni zodpovědět všechny otázky.“

Pokrčil rameny. „Možná, že se neptáte na ty správné věci.“

MATEMATIKA PRAVDĚPODOBNOSTI:

„Stejně jako tomu bylo u první Teorie relativity a sadhimistického Jediného přikázání, je i devět rovnic matematiky pravděpodobnosti názornou ukázkou toho, jak zdánlivě malá jiskřička vědění může způsobit obrovskou explozi společenských změn.“

„ ‚Matematika pravděpodobnosti předpovídá budoucnost.‘ To říkají polovzdělaní. Před tisíci lety by vykřikovali E se rovná mc na druhou a věřili, že objevili nejvznešenější palác matematické představivosti…“

„Matematika pravděpodobnosti vychází z předpokladu, že existujeme ve skutečně nekonečném celku vesmíru a času, které jsou bez jakéhokoliv omezení, ve světech bez konce — v něčem tak obrovském, že jsme rádi, když můžeme popsat náš vesmír, který je dějištěm současných příčin a důsledků a přitom pouhým kroužkem světla kolem plamene svíčky. V takové situaci nám nezbývá nic jiného než citovat slova Dona Quixota Všechno je možné…“

„…byly prokázaný předpovězeným objevem Vnitřních planet Protohvězdy č. 5. Od onoho okamžiku si lidstvo mohlo být i na základě tohoto drobného zrnka důkazu jisto. Na všech stranách sousedíme s alternativními vesmíry, s miliony prostředí, která se od našeho možná liší jen jedinou oběžnou drahou pouhého elektronu. Samozřejmě s rostoucí vzdálenosti se musí rozdíly zvětšovat — a ve stínech zastírajících hranice představivosti se ukrývají vesmíry, které neznají čas, hvězdy ani rozumné myšlení. P-matika kvantitativně vyjádřila možné časové linie našeho daného současného vesmíru. Ale udělala mnohem více, než jen to. Pravděpodobně přivolala zpět i podstatu a ducha vědy z času, kdy ještě věda bývala z poloviny uměním, kdy Stvoření bylo považováno za zázračné, citlivě řízené hodiny, v nichž všechny části dokonale zapadaly jedna do druhé a dohromady tvořily jediný harmonický celek…“

„… jak už v těchto ranných dobách zdůraznil Sub-Lunar, p-matika závisí na určité vrozené duševní schopnosti. Mnoho skvělých praktiků bylo současně nemocno nevyléčitelnou mentální chorobou, pravděpodobně právě z tohoto důvodu. Když ponecháme stranou tu tolik výjimečnou podskupinu, ke které náležel sám Sub-Lunar — víc neříkám — ti ostatní byli především dokonale vzdělaní a jednoduše řečeno měli neobyčejné štěstí. (Štěstí je, samozřejmě, jedna z funkcí p-matického talentu.) Mnoho z nich pracovalo pro Ústav (vznikl už dávno a celým jménem se tato prastará instituce nazývala Ženiální ústav žolických otázek — zkratkou ŽÚŽO).“

„Takový vrozený dar měla i rodina Sabalosů z Protitoče. Pro ty z vás, kteří tento svět neznají… leží na “

„… těsně před narozením syna a svou smrtí v močálech předpověděl John III., že i chlapec zemře přesně v den svého uvedení do funkce prezidenta správní rady planety. Možnost, že by se to nestalo, byla zcela zanedbatelná. Dala by se vyjádřit asi tak, že sázka bilion ku jedné by měla stejnou naději vyjít jako sázka jedna ku jedné. Prosím? Aha. Tohle bych měl pravděpodobně vysvětlit.“

„Předpokládejme, že p-matika zatím nebyla objevena. Nuže, na Zemi kdysi existovalo zvíře jménem kůň. V dávných časech se zjistilo, že když se skupina těchto zvířat rozběhne o závod po předem stanovené dráze, musí být jedno z nich rychlejší než ta ostatní, a od toho se odvodila jistá nesmyslně hazardní…“

„… takže teď se můžeme vrátit nazpět k původnímu předmětu. Jedna z anomálií p-matiky zahrnovala Žoliky, ty polomýtické bytosti, po kterých zbyly artefakty rozeseté napříč polovinou vesmíru. Hmotné artefakty, mnohé z nich dokonce gigantické. Podle zákonitostí p-matiky budovatelé těchto objektů — těch oblíbených turistických atrakcí dneška — vůbec nikdy neexistovali…“

Dom se probudil časně a strávil dlouhou chvíli tím, že upíral oči na důvěrně známou obrazovou výzdobu oblého stropu své soukromé kopule. Obraz maloval jeho pradědeček ve veselých odstínech modré a zelené a znázornil na něm trio svaly přetékajících rybářů, bojujících s rozzuřeným dagonem. To byla křivda spáchaná na dagonech, jak Dom věděl: neměli totiž nervovou soustavu a nebylo jisté, zda vůbec myslí. Oni prostě jen reagovali.

Malý močálový Ig seděl v umyvadle. Podařilo se mu svými znepokojivě lidskými předními tlapkami pootočit jedním kohoutkem a radoval se z pramínku tekoucí vody. Když si tvoreček všiml, že se Dom probudil, vydal ze sebe zvuk podobný skřípění, jaké vydá nehet tažený po skle. Pašerák říkal, že to je výraz štěstí.

„Ty jsi ale chytré zvířátko, co?“ usmál se Dom, vypnul teplé vzduchové pole nad lůžkem a vstal.

Když mu zrak padl na šaty úhledně srovnané na stojánku, kousl se do rtu. Močálový Ig, čistě zahojená jizva na hrudi a několik bolestivých vzpomínek na rozhovor s Korodorem bylo všechno, co mu ze včerejška zůstalo v paměti.

Prezident planetární rady. Patřily mu tři procenta průmyslu zpracujícího pilac, ale podle sadhimistických měřítek, když jste byli sadhimistou a ještě k tomu bohatým, dali jste si pořádnou námahu, abyste takovou skutečnost zastřeli. Bude předsedat nekonečným zasedáním výborů a jednou za rok přednese tradiční celoroční zprávu na valné hromadě. A i tu mu někdo napíše. To mu Hrsh-Hgn mnohokrát jasně vysvětlil. Prezident byl pro planetu řízenou dozorčí radou nezbytný asi jako nula v matematice, ale být nulou s sebou současně nese mnoho nevýhod…

Matematika. Dozvěděl se něco o matematice, co by si měl pamatovat. No, ono se mu to vybaví. Umyl se, nasoukal se do silného zeleného oděvu a vybral si krátkou paruku ze zlatých vláken.

Ozvalo se uctivé zaklepání na dveře.

„Dále,“ zvolal Dom.

Dveře se rozletěly dokořán, dovnitř vběhla Keja a objala ho. Smála se a plakala současně. Na krátký rozpačitý okamžik se dusil v záplavě hedvábí a pak sestra ustoupila a začala si ho prohlížet.

„Tak co, pane prezidente,“ zeptala se. Pak ho znovu políbila. Vymanil se jí co nejtaktněji.

„Vždyť já ještě nejsem prezidentem,“ bránil se.

„Ale jdi! Co je to pár hodin? Nezdá se, že bys měl zvláštní radost z toho, že mě vidíš, Dome,“ dodala škádlivě.

„Mám z toho opravdu radost, Ke, čestně. Jenže v posledních dnech byly věci poněkud hektické.“

„Slyšela jsem. Pašeráci a tak dál. Bylo to napínavé?“

Dom se nad její otázkou zamyslel. „Ani ne,“ odpověděl. „Spíš takové zvláštní.“

Keja přeletěla kupoli pátravým pohledem. Kopule byla plná Domových věcí — ležel tam starý Brandymilův analyzátor, police plná mušlí, škeblí a lastur, hologram Žolické věže a na každé rovné plošce záplava paměťových kostek.