Terry Pratchett - Temná strana slunce

V nastalém tichu se Ig probudil a začal se zuřivě škrabat.

„No tak,“ naléhal Dom, „vždyť jsi můj učitel.“

„Řeknu ti to až po zítřejších obřadech, teď už je na to pozdě. Pak všemu porozumíš.“

Dom vstal. „A myslíš, že ti ještě někdy v budoucnu budu věřit? U Chela, Hrshi, vždyť je to důležité. A ty pořád ještě hraješ.“

„Oh, mysslíš? A jakou že to emoci sse ssnažím ukrýt?“

Dom se na něj podíval. „Hm… hrůzu, myslím. A — taky lítost. Ano, lítost. A jsi vyděšený.“

Závěs za ním zapadl. Hrsh-Hgn počkal, až Domovy kroky zanikly v dálce, a natáhl se pro komunikátor. Korodore se ozval téměř okamžitě.

„Tak co?“

„Byl mě navštívit. Téměř jssem mu to řekl! Můj pane, on ve mně četl jako v kosstce! Jak můžeme připusstit, aby sse sstalo něco takového?“

„My to nepřipustíme. Samozřejmě, že se tomu pokusíme všemi prostředky zabránit. Jenže ono se to stane, jinak můžeme sedmdesát let matematiky pravděpodobnosti spláchnout do kanálu.“

Hrsh-Hgn řekl: „Někdo mu vyprávěl o matematice pravděpodobnossti a taky sse mě vyptával na ssvého otce. Já váss varuju, pane. Jesstli sse mě zeptá ještě jednou, pro ssmilování náss všech, já mu to řeknu.“

„Skutečně byste to udělal?“

Phnob sklopil oči a mlčel.

Daleko na moři vyplouvala z hlubin celá hejna dagonů, jak je k tomu nutil prastarý vrozený instinkt. Lov byl nezvykle bohatý. Rybáři to považovali za znamení, jen se nedokázali shodnout na tom, kterým směrem prst osudu ukazuje. A potom našli ještě něco. Když před úsvitem zmizely posledni velké vlny, objevili malý, napůl potopený plovoucí ostrov z rákosu a sítí, který se bezcílně točil nad hlubinou.

Korodore tiše kráčel prázdnou chodbou, která byla slabě osvětlena prvním příznakem úsvitu.

Byl podsaditý a zlomyslná příroda, podpořená dědičností, ho obdařila kulatou, veselou tvář, takže vypadal jako dobrosrdečný prasečkář. Ale i to mělo své výhody. Žádný řezník — rozhodně ne ten, který porážel jen zvířata — se instinktivně nedržel ve stínech.

Tiše otevřel dveře, zahnul do krátké postranní chodby a z ní do velké kulaté místnosti.

V ústředním krbu se tiše rozpadala hromada hořící rašeliny na bělavý popel. Zbytek pokoje byl zařízen poměrně skromně. Úzké lůžko, stůl a židle vyrobená z kusů dagoní lastury, skříň, znak sadhimistů plasticky vyvedený v plátu mědi, zavěšeném na zaoblené stěně — to byla většina orientačních bodů.

Dál tam byly už jen dva nebo tři znaky prezidentů, velká mapa rovníkových oblastí, malá knihovna a na ní hodiny ukazující čas v Galaktickém standartu.

Jenže to byly atributy matematiky pravděpodobnosti, které těžce kontrastovaly s prostou jednoduchostí pokoje. Korodorovy oči sledovaly řadu karet Reformovaného tarotu, táhnoucí se napříč pokojem. Stopa roztroušených karet, jejichž vzhůru obrácené křišťálové averzy byly teď zakalené, končila u stěny hromádkou vytvořenou zbytkem balíčku, který tam někdo odhodil. Na druhé stěně vytvářel mírně rušivý dojem barevný graf, zářící na obrazovce přenosného počítače. V malém ohřívadle na stolku z lastur tiše doutnalo dřevěné uhlí a vzduch houstnul dýmem — Korodore zavětřil — podivného Levostranného kadidla. Takže Joan se snažila najít útočiště v tom, že se uvede do stavu chladné hlavy.

Joan I. vzhlédla od stolku, na němž ležela otevřená velká černá kniha.

„Vy také nemůžete spát?“ zeptala se.

Korodore si zamyšleně zamnul nos.

„Jak jistě víte, madam, bezpečnostní důstojníci nikdy nespí.“

„Ano… já vím.“ Potřásla hlavou. „To byl jen takový slovní obrat, toť vše. U ohně je trocha kávy.“

Nalil jí šálek a začal sbírat karty. Pomalu postupoval místností a Joan ho upřeně pozorovala.

„Znovu jsem procházela ty rovnice,“ řekla nakonec. „Žádná změna. Výpočty mého syna byly zcela přesné. Samozřejmě, že byly přesné, věděla jsem to od začátku. Vždyť už byly tolikrát kontrolovány. Prohlížel je dokonce i Sub-Lunar. Dom bude zabit dnes v poledne. Nenechají ho žít.“

Čekala.

„No? Co říkáte?“

„Ptáte se snad, jak se cítím v téhle situaci jako velicí důstojník bezpečnostního sboru? Chcete snad zjistit, jak reaguji na skutečnost, že bez ohledu na to, jaká opatření přijmu, bude osoba, jejíž bezpečností jsem pověřen, zavražděna? Nemám žádné pocity. Budu se snažit stejně důkladně, jako kdybych tohle všechno nevěděl. Kromě toho,“ dodal a odložil balíček karet na stůl, Já tomu prostě nemohu uvěřit. Ne tak docela. Můžete to vyjádřit tak, že jedinou mou reakcí je naděje.“

„Stane se to.“

„Nechci předstírat, že rozumím matematice pravděpodobnosti. Ale jestliže je tak zařízen celý vesmír — myslím je-li tak nezměnitelný — že je možné vypočítat budoucnost každého jedince z přehršle čísel, tak proč potom dál žijeme?“

Joan vstala, přešla ke skříni a vyjmula z ní bílou paruku s vlasy do pasu.

„Z vašeho výroku je jasné, že p-matice nerozumíte ani za mák,“ konstatovala. „Žijeme dál, protože je to pořád ještě lepší, než zemřít. V tom si ale mohlo lidstvo vždycky vybrat, dokonce i v dobách, kdy pro nás budoucnost představovala zpěněný kotel plný neznámých možností.“

Pečlivě paruku učesala. „Nejsme si pochopitelně ani v nejmenším jistí, jak zemře, pokračovala. Třeba to budete právě vy, nebo já, koho vybere Úřad, aby —“

Korodore se prudce otočil. „Nás všechny jsem prověřil na hloubkovém RGD —“

„Oh, Korodore! Promiňte. Ale když vy tak dojemně věříte v závislost výsledku na příčině! Cožpak nevíte, že v nekonečném souhrnu se dějí všechny vesmíry současně? Existuje vesmír, kde se právě teď a právě vy proměníte v —“

„Takové věci se říkají, madam, já vím,“ zamumlal.

„Jenže vy se mnou nesouhlasíte,“ řekla a trucovitě našpulila rty.

Zvedl oči ke zlatému kruhu staletí na jejím čele, a slabě se usmál.

„Na to, abyste na mě zkoušela tyhle prostředky, už jste příliš stará, madam. Ale máte pravdu, nesouhlasím. Tohle zasahováni do věcí je moc špatná věc. Páchne to magií, čarodějnictvím.“

„Předsadhimistické víry a kulty jsem nijak podrobně nestudovala, Korodore.“

„Tak dobře, madam. A co se stane, když Dom nezemře?“

„To je nemyslitelné. Tohle je datum, které má vesmírný — on prostě zemře. V určitém slova smyslu na této skutečnosti závisí celý vesmír. Kdyby nezemřel, možná by objevil svět Žoliků a to by bylo strašné.“

„A kdyby ho nenašel?“

Joan si upravila paruku a otevřela okno vedoucí na moře.

Rybářská flotila se vracela s přílivem, osvětlována maličkým modrým sluncem Protitoče. Na obzoru se světlo oslnivě odráželo od Věže, vypínající se v močálech.

„Je příliš horko na spánek,“ odpověděla. „Dočtu tohle a pak si zajdu dolů na molo.“

„Mystický zákon vesmíru?“ zeptal se Korodore, když znovu otevřela knihu.

„Je to jen takové populární vydání pro domácnost, pane,“ odpověděla mu ostře. „Velká pomoc a úleva v dobách těžkých zkoušek.“

Přemýšlela, proč toho člověka nikdy nezbavila hodnosti náčelníka bezpečnostní služby, a odpovědi se jí řadily v hlavě do fronty. Od té, která mluvila o jeho tolikrát prokázané efektivnosti, až po uklidňující skutečnost, že byl rozený pozemšťan. A našla by se spousta dalších.