Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Jmenuji se Dom Sabalos a Banka je můj kmotr. Rád bych ho navštívil.“

„Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe, pane.“ Mluvčí to myslel naprosto vážně. Dom si uvědomil, že Mluvčí není vybaven programem kreativní řeči.

„Já jsem chtěl říci, že bych se s ním rád setkal, promluvil si se sídlem jeho — hm, s jeho mozkovým centrem, se sídlem vědomí.“

Nastala krátká přestávka. Nakonec kruh znovu promluvil. „Dobře, pane. Zjistím, co se v tom směru dá zařídit.“

Dom spěšně opustil informační box. Hrsh-Hgn se podezřívavě ukrýval za jedním pilířem z leštěného germania, který stoupal do výše osmi set metrů nad dlážděnou podlahu sálu. Dalším, co nutně potřebovali, byly nové šaty a pak nějaké skutečné jídlo — na uměle sestavených molekulárních výtvorech lodního autovaru bylo něco strašlivě neuspokojivého. Protlačil se skupinou creapiiů střední třídy a zastavil dopravní vozítko.

Hlavní hala Prvního sirijského banky byla tak velká, že musela mít složitý systém vodní kontroly, aby se zabránilo tvorbě bouřkových mračen pod stropem. Vozítko se zvedlo z přeplněné podlahy a začalo se rychle proplétat mezi jiskřícími pilíři, z nichž každý měl u své základny chomáč informačních boxů. Rudá světla spojovacích uzlů zářila všude kolem. Podél pilíře občas zableskl výboj statické elektřiny a zmizel v šeru páchnoucím ozónem.

Horký suchý vzduch bzučel milióny hlasů, které byly spíš hmatatelné než slyšitelné — to napříč světelnými roky rozmlouvaly peníze s penězi.

Dom si pomyslel, že hala připomíná ze všeho nejvíc ranné představy lidského pekla, které nějaká cestovní kancelář otevřela turistům. A někteří z turistů ho velmi dobře doplňovali.

V jednom z vedlejších prostorů ho robot — krejčí vybavil anonymní šedou pilotní kombinézou, takovou, jaké se běžně nosily na většině humanoidních světů. Koupil si přehrávač kostek, plášť se šikmými pruhy v rudě oranžové a žluté a doufal, že běžný pozorovatel by ho považoval za to, čím se snažil být — za balíka z nějaké vzdálené planety, za klasického hlupáka z komedií, užaslého kolonistu odněkud z okraje, s nosovým přízvukem, neohrabanými způsoby a kapsou plnou vzácných zemin.

Obrátil se a vrhl kritický pohled na Hrsh-Hgna, který ho pozoroval oblečený do starého ceremoniálního roucha beta-samečků.

„Nemohl by sis na sebe vzít něco trošku pestřejšího? Někteří phnobové to nosí. Byl bych raději, kdybys nevypadal tak nápadně.“

Hrsh-Hgn nervózně ustoupil a sevřel roucho rukama.

„Je to protizákonné? Tedy, myslíš, že by se to mohlo někoho nějak dotknout? Jestli ano, tak na tom samozřejmě —“

„Ne, tak to není. Ale mysslel jssem ssi, že bych sse neměl obléci jako alfa, rozumíš, ti jssou poněkud nevázanější, více bojovní, a méně vybaveni dary intelektu…“

Na Domův pokyn malý robot oblékl phnoba do složité tógy z těžkých modrých a zelených vláken, postříkaných místy stříbrem. Na ozdobném opasku mu visel těžký nůž, jehož čepele byly dvakrát delší než Hrsh-Hgnův původní tshurijský.

„Kdyby mě náhodou vyzval nějaký alfa, špatně by to se mnou dopadlo.“

„Možná, ale vypadáš teď úplně jinak.“ Dom zaplatil robotovi a oba vyšli ven, při čemž se Hrsh-Hgn odhodlaně pokoušel kráčet houpavým krokem válečníka.

Jídelna pro temperované životní formy v Grand hotelu, což bylo jediné ubytovací zařízení celé Banky, byla skoro stejně velká, jako hlavní sál. Působila však mnohem impozantněji, protože byla vytvořena pro potřeby humanoidních návštěvníků. Dlouhý prostor byl naplněn hukotem chutí v procesu ukojení, vůní i zápachy mnoha potravin a drog a podobal se peklu ještě víc, než hlavní sál.

Dom našel dvě místa u stolu v části vyhrazené lidem. Host na odchodu, podsaditý pozemšťan s tváří zbrázděnou soubojovými jizvami, kterého provázel malý otlučený robot první třídy, na Doma přátelsky mávl.

„Ty je znáš?“ zeptal se Hrsh-Hgn, když se usadili ke stolu.

„Nepamatuju si, že bych je někdy potkal,“ odpověděl Dom. „Bylo na nich něco divného. On vypadal pěkně zazobaně. Proč s sebou má ale jen obyčejnou jedničku?“

„Jedno z malých tajemsství života.“

Jedli mlčky. Host sedící vedle Doma ho neustále energicky strkal do žeber rohovitým loktem. Byl to mladý drosk, který zvedl hlavu, vrhl na Doma vlčí úsměv a znovu se sklonil ke svému jídlu. Dom se pohledem velmi pečlivě vyhýbal sousedovu talíři.

Na druhé straně stolu seděla skupinka phnobských žen ze skupiny Dlouhého oblaku, které mezi sebou vedly sykavou rozepři. Za nimi seděl pinealský humanoid a vykonával nad svou miskou rýže složitý obřad Třetího oka.

Dom si objednal rybu a chléb. Hrsh-Hgn si dal houbovou omáčku.

Číšník — robot druhé třídy — přidusal s jejich účtem a taktně si u Banky ověřil výši Domova konta.

„A na své osobní konto si převeďte deset standartů,“ dodal Dom.

„Já vám mnohokrát děkuji, sire,“ řekl automat. Pak dodal uctivě: „Mám velmi rád potomky pozemšťanů z močálů, pane.“

„Kdo vám řekl, že jsem protitočan?“ Dom se pokoušel ztlumit hlas. Několik phnobů se otočilo jeho směrem. Ale robot zatím odešel.

„Tvůj obličej,“ vysvětlil mu Hrsh-Hgn jednoduše.

Dom se natáhl a pak se podíval na svou ruku, zabarvenou díky nyny do zelena. Jistě, tahle barva se vyskytla za určitých okolností i na jiných planetách — ovšem jen přísně legálně a v draze zaplacené licenci — ale na tom nezáleželo. Ve všeobecném podvědomí byl každý zelený člověk protitočan.

„Nemysslím, že by ssess tím měl nějak nechat vyvésst z míry,“ uklidňoval ho phnob, když opouštěli jídelnu. „Ať už je ten vrah kdokoliv, pochybuji, že by ho nějaký převlek oklamal. Používá matematiku pravděpodobnossti, aby byl v pravý čass na pravém mísstě.“

„No, zatím neuspěl. Vzpomínáš si přece, jak to dopadlo u té věže.“

„Na to bych na tvém mísstě nesspoléhal.“

Odněkud se přikýval malý dvoukolový robot druhé třídy a zatahal Doma za cíp pláště.

„Lorde Sabalosi, Banka vás teď přijme. Pojďte prosím se mnou.“

A rozjel se na svých balonových kolech pryč. Vydali se za ním.

Dom se rozhlížel kolem a nesnažil se skrýt svůj úžas. Začínal si připadat jako skutečný venkovský balík. Sluneční soustavu Hle-Proč v minulosti opustil jen několikrát, ale když teď zjistil, že mu visí spodní čelist, podařilo se mu ústa zavřít a pevně stisknout zuby.

Hlavní síň byla poblíž Severní teplotní anomálie, která vznikla jako výsledek pradávného otřesu Banky, při němž se o sebe otřely dvě křemičité desky velikosti světadílů a tak vytvořily několik kvintilionů důležitých obvodů. Historici naznačovali, že právě tento pohyb inicioval probuzení Banky — ten kolosální bouřlivý okamžik mezi mrtvým piezoelektrickým kamenem a živou inteligencí. Ovšem v této otázce, stejně jako v mnoha dalších, které se týkaly jeho osobní historie, Banka mlčel.

Robot je vedl po mírně nakloněné rovině podél Anomálie a dále tunelem vytesaným v živé — a to bylo přesné označení — skále. Všude holém rudě zářila informační světla. Otevřely se posuvné dveře. Trojice vešla dovnitř.

„DOME! POJĎ DÁL!“

Místnost byla malá a jasně osvětlená. Podlahu pokrýval hustý vysoký koberec a v rohu se tyčila velká palma v květináči. U vzdálenější stěny stál jednoduchý psací stůl. Za ním seděl robot. Měl demontovánu větší část kovového pláště, včetně hlavy a byl napojen na celou řadu pomocných zařízení. Prameny kabelů ho spojovaly se stěnou. Kouřil doutník zasazený v dlouhé špičce.