Georgij Martynov - Spirála času

Lidové nakladatelství, 1971

Přeložil Jaroslav Machek

„Nechápu,“ řekla, „proč jsi tak rozčilený. Jako bys jakživ nepřednášel ve vědecké radě.“

Neodpověděl, vstal a s přehnanou pečlivostí vrátil židli přesně na původní místo, pak se obrátil a šel k oknu.

Pozorovala ho s úsměvem. Tohle všechno už dávno znala a byla na to zvyklá. Přesně tak se choval před každým veřejným vystoupením.

Byl mrazivý, jasný, slunečný den.

Upřeně se díval do dálky, kde se na obzoru jen stěží dala tušit štíhlá jehla petropavlovské pevnosti.

Za půldruhé hodiny má být tam na nábřeží Něvy, v dobře známem domě, přímo proti starobylé pevnosti.

Jak to asi dopadne?

Zdálo se mu, že práce, které zasvětil tolik let života, by neměla vyvolat žádné spory a nesouhlas. Vždyť jeho závěry jsou naprosto jasné a nesporné.

Na výsledku dnešního jednání záviselo velice mnoho. Snad nikdy mu na žádné práci tak nezáleželo.

Copak to nechápe? pomyslel si o své ženě.

„Nejde jen o referát,“ řekl, když si uvědomil, že jí vlastně neodpověděl. „Věda je tolerantní a přijme jakoukoli hypotézu, jestliže není příliš fantastická. Tady jde o závěry. Může se stát, že s nimi nebudou souhlasit.“

Vstala a šla za ním k oknu.

„A i kdyby,“ řekla, „nemohu neocenit tvou práci. A to je přece to nejdůležitější.“

Vzdychl. Ne, to pro něho už přestalo být tím nejdůležitějším.

„Nechceš mne pochopit,“ řekl dotčeně. „Práce, myslím její matematická část, bude určitě oceněna, i kdyby se nakonec ukázalo, že je chybná. Copak bylo ve vědě málo chybných teorií a hypotéz? I ty jsou k něčemu dobré. Nějaké zrnko pravdy v nich vždycky je. Ale o to nejde!“ Obrátil se a objal ji kolem ramenou. „Především,“ zvýšil hlas, „musíme hledat. Hledat! A nelitovat práce a nákladů Věc za to stojí. Je tak těžké tohle pochopit?“

Věděla, že to neříká jí, ale pomyslným oponentům.

„Tak se nerozčiluj. Jestli nebudou souhlasit dnes, budou souhlasit zítra. Vědecké rada není poslední instance.“

„Máš asi pravdu,“ řekl. „No nic. Je čas vystoupit na Golgotu.“

„Ještě máme čas. Posaď se a jez. Hlad je špatný rádce. Potřebuješ nabrat síly.“

Sám dobře věděl, že síly bude potřebovat. Referát bude dlouhý a debaty ještě delší.

„Pojedeš se mnou?“ zeptal se nesměle.

Vesele se rozesmála. Takhle se jí ptal pokaždé a pokaždé dostal stejnou odpověď. Věděla, že bude mnohem klidnější, když bude mít v sále aspoň jednoho člověka, který s ním bezpodmínečně soucítí.

„Budiž, tentokrát výjimečně pojedu.“

Ted už se rozesmál i on…

Nikolaj Tichonovič Karelin náležel k těm vědcům, pro které je první a hlavní ctností vědy prošlapávání nových cest. Nedokázal jako někteří jiní omezit se na studium a upřesňování toho, co už bylo objeveno a uznáno. Jeho přitahovalo neznámo.

Přes své mládí — bylo mu teprve třicet dva let — byl už ve vědeckých kruzích dobře znám. Jeho přednášky měly vždy úspěch, získaly mu však přezdívku „fantasta“, kterou vyslovovali spíše s úctou než s posměchem, natolik neočekávané a paradoxní bývaly jeho výzkumy a závěry.

Z matematického hlediska je jeho hypotéza nezranitelná. Nebezpečí však hrozilo z fyzikálního a zvláště z filosofického hlediska. Útok se dal čekat z obou těchto směrů.

Ale ani to by tolik nevzrušovalo a netrápilo Nikolaje Tichonoviče, který už dávno přivykl bouřím a uragánům své nelehké profese objevitele nových zemí. Kritika je obvyklý a zákonitý jev. Je nevyhnutelná a potřebná.

A i kdyby jeho práce byla jen matematická, fyzikální a filosofická, byl by Karelin naprosto klidný. To je všechno prosté a běžné. Přednese novou hypotézu, ostatní ji posoudí, prověří a přezkoumají a pak ji buď přijmou, nebo zamítnou.

Avšak do logiky soudů a vzorců se vloudilo něco nepředvídaného, co nemělo s matematikou, fyzikou a filosofií nic společného. Vloudilo se a pánovitě dožadovalo pozornosti.

Tady se skrývalo čtvrté nebezpečí. A Karelinovi tohle nebezpečí připadalo nejstrašnější. Tři první patřily k jeho vědě, hrozily stejnou měrou jak jemu, tak i všem ostatním jdoucím po téže cestě. Za nesprávnou hypotézu není nikdo souzen.

Ale tady šlo o něco jiného. Bál se, že s jeho závěry nebudou souhlasit a nebudou podporovat jeho záměry. A možná že mu ani nebudou oponovat, ala prostě se mu vysmějí.

Tím skončí jeho sen. Člověk, jemuž třebas jen žertem říkali „fantasta“, musel být velice opatrný a nezavdat příčinu, aby nebyl zařazen mezi fantasty bez uvozovek.

Toto nebezpečí ohrožovalo jeho autoritu.

A přesto Karelin nechtěl ani pomyslet na to, aby z referátu vypustil to „nepředvídané“ a vyhnul se tak riziku. Viděl v tom důkaz své hypotézy a pevně se rozhodl zahrnout je do konečných závěrů.

Ať se stane, co se stát má. Neměl ve zvyku ustupovat.

„Třeba se mi vysmějou hned na začátku,“ řekl.

„To je možné!“ chytla se toho Věra Pavlovna, pro niž manželův myšlenkový pochod nikdy nezůstal tajemstvím.

„Ale pak si to rozmyslí a budou souhlasit.“

Znala jeho záměry. Potřeboval odvahu. Tím spíše, že byl o své pravdě přesvědčen.

Karelin se podíval na hodinky.

„Máme nejvyšší čas,“ řekl.

„Ano, pojedem!“

Podívali se na sebe a usmáli se — on nuceně a ona upřímně a zvesela.

„Zajímalo by mě,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „jak se budu vracet — se štítem nebo na štítě?“

„To víš, že se štítem!“

Lidé, kteří intenzívně intelektuálně pracují, se zřídkakdy uzavírají jen do své profese. Obvykle mívají nějakého koníčka, který nemá s jejich specializaci nic společného. Mozek si vynucuje odpočinek, rozptýlení, změnu činnosti. A jestliže vědec přezírá fyzickou práci nebo sport, stává se nejčastější zálibou zase intelektuální činnost, ale jiné povahy, při níž se zapojují jiná mozková centra, která při jeho základní práci zahálejí.

Takový odpočinek splňuje svůj účel, i když samozřejmě v menší míře než odpočinek fyzický.

Nikolaj Tichonovič k velikému zármutku své ženy, zasloužilé mistryně sportu, necítil nejmenší náklonnost ke sportu. Jemu poskytovala odpočinek jiná věda.

Karelinovým koníčkem byla archeologie.

Vjeho pracovně stála skříň plná všemožných střípků, kousíčků kostí, kamenných i železných úlomků získaných z vykopávek. Většinu z nich mu daroval jeho přítel Vasilij Vasiljevič Kičjov, historik a archeolog. Byly tu však i předměty, které nalezl Karelin osobně. Občas se zúčastňoval Kičjovových výprav jako pomocný dělník.

Věra Pavlovna se k takovýmto cestám stavěla vcelku příznivě. Když už se muž nechce věnovat sportu, tak ať si aspoň občas hodí lopatou.

Avšak zúčastnit se archeologických vykopávek se mu poštěstilo jen zřídka.

Naposledy to bylo před dvěma roky.

Karelin byl tehdy značně vyčerpán po dokončení složité matematické studie a tak mu dopis, který znenadání dostal od Kičjova, přišel právě vhod.

Vasilij Vaslijevič ho zval, aby se s ním vypravil do Egypta.