Georgij Martynov - Spirála času

„A teď jsem připraven odpovídat na vaše dotazy.“

Karelinovi se vrátili domů pěšky. Byl tak krásný večer, že se jim nechtělo jet metrem. Mráz trochu štípal, ale bylo úplné bezvětří.

Měli to daleko, ale Věra Pavlovna na vzdálenost nehleděla a často nutila muže k procházkám. Kabinetnímu vědci to mohlo podle jejího názoru jen prospět.

Dnes nemusela Nikolaje Tichonoviče ani přemlouvat. Šel úplně mechanicky, ani si nevšiml, že už dávno přešli několik stanic metra.

Karelin těžce prožíval neúspěch.

Ne, nikdo se mu nevysmíval. Fantastická část jeho přednášky byla přijata stejně jako základní s pochopením a vážností. Jeden člen rady, ten, co právě předsedal, ve svém projevu dokonce prohlásil, že starobylý rukopis zaslouží soustředěnou pozornost, a to zvláště proto, že v něm je mnoho shod, které se při stáří dokumentu dají těžko vysvětlit.

Avšak Karelinův sen o hledání černé koule se zhroutil, a to zřejmě definitivně. Názor všech přítomných členů rady i obecenstva, že hledání koule je absolutně beznadějné, byl tak jednomyslný, že Karelin nakonec musel souhlasit.

Souhlasil s těžkým srdcem.

Bylo mu jasné, že rozsudek je definitivní a že, jak říkali kdysi právníci, „proti němu není odvolání“. Sotva by se našli lidé ochotní

hledat, ne snad jehlu v kupce sena, ale maličkou kouli hozenou do oceánu před dvanácti tisíciletími neznámo kde.

A Nikolaje Tichonoviče teď mrzelo, že on s tímhle návrhem docela vážně přišel.

Věra Pavlovna mlčela. Věděla, nač její muž asi mysli a co prožívá, ale považovala všechny řeči za zbytečné. Byla ráda, že v zásadě s Nikolajem Tichonovičem všichni souhlasili. Vztah starobylé legendy k přednesené hypotéze byl všeobecně uznán a stane se nepochybně podkladem dlouhé a podnětné diskuse.

„Vlastně je všechno v pořádku“ řekla, když po třech hodinách konečně došli před dům.

Neodpověděl.

Telefon zazvonil hned, jak vešli do bytu.

Karelin mechanicky stiskl tlačítko. Za chvíli by to už neudělal, protože neměl nejmenší chuť se s kýmkoliv vybavovat.

Uviděl naprosto neznámého staršího muže, s lebkou holou jak koleno. Plné rty, malinká jakoby přimhouřená očka dodávala jeho obličeji dobromyslný a snad trochu výsměšný výraz. Zdálo se, že vlastník takového obličeje by měl mluvit vysokým tenorem.

Ozval se však sytý bas.

„Konečně! Už vám volám počtvrté.“

„Ano, já vím,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Karelin.

Oči neznámého se ještě více zúžily.

„Nechtěl jste to vzít, že?“ zeptal se šibalsky. „Tak si nedělejte násilí, mohu zavolat zítra.“

„Ne, to ne,“ řekl Karelin. „Právě jsem přišel. Ale zvonění se ozvalo okamžitě, a tak mě nevím proč napadlo, že to není poprvé.“

„To je intuice!“ prohlásil neznámý. „Vidím ostatně, že mluvíte pravdu. Víte co? Svlékněte se! Proč stát u telefonu v kožichu a čepici. To, co vám chci říct, vás bude docela určitě zajímat, za to ručím. Dobrý den, Věro Pavlovno!“

Poslední slova patřila Karelinové, která si už svlékla kabát a teď přišla k telefonu. „Jak to, že znáte mé jméno?“ zeptala se s úsměvem, „Jsem starý fanoušek. Abych neznal okrasu a pýchu leningradského basketbalu. Obdivoval jsem vás už před pěti lety.“

Karelin se vrátil.

„Prosím,“ řekl.

„Neposadíte se?“ navrhl neznámý. „Sedím v, křesle a mám nepříjemný pocit, když oba stojíte.“

Věru Pavlovnu napadlo, že se tenhle veselý člověk objevil právě vhod. Snad odvede Nikolaje Tichonoviče od neveselých úvah a rozptýlí jeho špatnou náladu. Karelin se snadno poddával skleslosti, ale stejně snadno se vracel do normálních kolejí. Cizí dobrá nálada na něho působila nakažlivě.

Oba si přitáhli židle a posadili se.

„Tak je to lepší,“ řekl neznámý. „Měl bych se představit. Já vás znám a vy mě ne. Jmenuji se Kotov. Konstantin Konstantinovi č. Jsem literární vědec. Zabývám se studiem folklóru různých národů. V tom jsem kapacita!“

Zasmál se a membrána telefonu zazněla nejhlubším tónem.

Karelin se mimoděk také zasmál. Kotovův smích byl velmi nakažlivý. I když na malé okrouhlé obrazovce viděli jenom tvář, zdálo se jim, že to musí být malý tlouštík.

Později se to potvrdilo. Když se s Kotovem seznámili osobně, měli dojem, že je to živá koule. V zevnějšku se nespletli. Mýlili se však v povaze. Kotov nebyl veselý člověk. Smál se zřídkakdy a jakoby nerad. Často se zamyslel a ztrácel nit rozhovoru, čímž trochu připomínal samotného Nikolaje Tichonoviče.

Měli pocit, že veselý tón, v jakém s nimi Kotov hovořil, je mu vlastní. Mnohem později se však Věře Pavlovně svěřil, že tento tón nasadil úmyslně, protože chápal, jak asi Karelinovi je. Charakteristickým rysem povahy Konstantina Konstantinoviče byla taktnost a také neomylná taktičnost.

Teď však ještě Kotova neznali.

Karelin viditelně ožil.

„A co nám tedy poví kapacita ve folklóru?“ zeptal se.

„Za prvé,“ odpověděl Kotov, „chci říct, že jsem byl na vaší dnešní přednášce. Ačkoliv vůbec nerozumím matematice, tleskal jsem jejímu závěru. A za druhé bych mohl právě k tomu závěru něco dodat.“

Karelin si pomyslel, že má co dělat s člověkem, který si nemůže odpustit sdělit mu svůj názor na starobylou legendu. Neměl chuť pokračovat ve sporu ještě doma. Zamračil se a už už otevíral ústa, aby nezvanému recenzentovi řekl, že je unaven a chce si odpočinout a že jeho mínění je ochoten vyslechnout až někdy jindy. Ale nezvaný recenzent ho předešel.

„Nemračte se, vážený příteli,“ řekl. „Nechci kritizovat vaše závěry. Chápu, že jste unaven, ale jsem přesvědčen, že mi budete vděčný, až mě vyslechnete.“

Jeho bystrost Karelina přivedla do rozpaků.

„Už poslouchám,“ řekl.

„Pak tedy začínám. Před několika lety jsem pracoval se starými rukopisy v archívech samarkandské městské knihovny. Samozřejmě mne mimořádně zajímala lidová vyprávění, legendy, pohádky. Hledal jsem v nich vztahy k folklóru jiných národů a často je nacházel. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, které zajímají jen literárního vědce. Na vaši přednášku jsem se dostal náhodou, zatáhl mě tam jeden přítel. Požehnáno budiž jméno jeho, jak se říká na Východě. Vyprávění starého Egypťana, které jste tam četl, ve mně probudilo nejasné vzpomínky. Zdálo se mi, že ten příběh znám, přesněji, že jsem už slyšel něco velice podobného. Tahle myšlenka mi nedávala pokoj, a když jsem přišel domů, začal jsem vzpomínat. Sběratel folklóru musí mít dobrou paměť. Vzpomněl jsem si. A když se mi podařilo najít v jednom poznámkovém sešitě týkajícím se právě Samarkandu velice starou legendu, bylo mi, jako bych dostal ránu palicí.“

„Ta legenda má nějaký vztah k Atlantidě?“ zeptal se vzrušeně Karelin.

„Žádný nebo spíš skoro žádný. Chápu, co vás napadlo. Ne, to je něco úplně jiného. Legenda je z třináctého století našeho letopočtu.“

„Á!“ pronesl rozčarovaný Karelin.

„Počkejte s tím vaším á,“ řekl nakvašeně Kotov. „Věc je ještě zajímavější. V rukopise, který jste četl, se mluví o čtyřech podivných lidech, kteří se objevili před dvanácti tisíci lety v Atlantidě. Ten Dair (jmenoval se tak, že?) psal, že byli zázračně mocní a měli kůži bílou jako oblaka. Je to tak?“