Georgij Martynov - Spirála času

Hluk v sále přinutil Karelina přerušit referát. Hlučeli samozřejmě studenti. Ne však jenom oni. I členové rady se o něčem mezi sebou dohadovali. O čem, nemohl Karelin v hluku ostatních hlasů rozeznat.

Hluk se postupně ztišil.

„Mám velkou radost,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „že jste mou myšlenku pochopili dřív, než jsem ji stačil dopovědět. Někdy mi říkají fantasta. Věnovali jsme se teď společně víc než hodinu přísné vědě. Nebude na tom nic špatného, když si teď pro změnu trochu zafantazírujeme. Už proto, že vás chci na konci své přednášky seznámit s dokumentem, který dává tušit, že tu ani nejde o nějakou fantastiku, ale jen o dosud nepoznanou skutečnost. Ano, pochopili jste správně! Přímka času protínající závity spirály téhož času vede k závěru, že je možná existence stroje času.“ Opět na okamžik to v sále zašumělo a zase nastalo ticho.

„Na vzdálenost mezi závity spirály můžeme pohlížet jako na něco, kde čas vůbec neexistuje. Závity spirály, jak se dá snadno vyčíst ze vzorců, které jsem napsal, jsou od sebe navzájem nekonečně daleko a přitom současně těsně u sebe. Koeficient, který

tuto zvláštnost podmiňuje, je veličina proměnná a nebude snad příliš odvážné tvrdit, že je nejen proměnná, ale také závislá. Vztah mezi časem, jak já ho chápu, a mezi prostorem je zřejmý, ale o tom teď mluvit nebudu. Řeknu jen, že když soudobá věda připouští existenci nulového prostoru, v němž žádný prostor není, pak nemá nejmenší důvody nepřiznat stejné vlastnosti i času. A závěr může být jen jeden. Až lidstvo najde způsob přepravy v nulovém prostoru, octne se nevyhnutelně i v nulovém čase. Jinak řečeno, nezmizí jen prostor, který je třeba překonat, ale i čas, který by bylo třeba věnovat třeba na cestu do sousední galaxie. Člověk si přestane dělat starosti s všelijakými kosmickými loděmi, subsvětelnými rychlostmi a podobně a dosáhne libovolného bodu vesmíru bez zbytečné ztráty času. Počkejte, ještě jsem neskončil. Máme důvody předpokládat, že takovýto stroj prostoru a času byl už kdesi vytvořen a použit k cestě z jakéhosi, pro nás neznámého bodu vesmíru sem k nám, na Zem. A to je to, s čím jsem slíbil, že vás seznámím. A jestliže dovolíte.“ Předseda rady zdvořile odpověděl:

„Jestliže to považujete za potřebné, pak nemůžeme nic namítat.“

„Děkuji,“ řekl Karelin. „Ano, považuji to za potřebné, ba dokonce za nutné. Ale dříve než vám přečtu překlad starého rukopisu,“ obrátil se znovu k obecenstvu, „musím vás seznámit s historií tohoto dokumentu.“ Karelin stručně vyprávěl o Kičjovově egyptské expedici a nálezu kamenného pouzdra. „Upozorňuji vás, že značná část rukopisu chybí; přes hermetičnost uzavření čas některé věty setřel. Druhá polovina je v důsledku toho takřka nesrozumitelná. Ale já vám přečtu všechno.“

Čas se naplnil!

Každému jednou přijde jeho čas, někomu dříve, jinému později.

Ted'je řada na mně.

Já — Dair, syn chaochity Ramsuna, věrného služebníka Honsova, který za mé nepřítomnosti odešel na pole Osirisova — se chystám následovat svého otce.

Jsem připraven.

Srdce mé si žádá spánek a unavené tělo dychtí po klidu hrobky.

Mé oči spatřily mnohé a mnohé jsem za dlouhá léta zakusil.

Dvakrát mi milost Osirisova zázrakem uchovala život. Bud požehnán veliký Osiris i zářný Ra, který mi na sklonku mých dní ukázal cestu do vlasti.

Vcizí, daleké zemi jsem bezpočtukrát spatřil, jak zářný bůh vychází nad světem a stále znovu připomíná synu Ramsunovu: vrat se do země svých předků! Do země Takém!

Já pomatenec. Dlouhá léta jsem neposlouchal hlas svého boha a má nesmrtelná Ka málem pozbyla stravy na polích Osirisových.

To se však nestalo.

Můj otec Ramsun uprosil asi Honsu, jemuž celý život věrně sloužil, Honsu se přimluvil u Osirise a Osiris uchránil syna Ramsunova před takovým údělem.

A ted přišel čas!

Vzemi Moorově, mezi rudými lidmi, jsem viděl něco, co by moji příbuzní a přátelé považovali za stařecké tlachy…

Viděl jsem věcí velkolepé a podivné, pro které lidskýjazyk nemá slov.

Musím zapsat všechno, aby se Ramsun, otec můj, dozvěděl, co spatřiljeho syn.

Ramsun ví, proč jeho syn Dair opustil zemi Ta-kem. Ví i co přinutilo Daira pobývat v zemi Moorově tak dlouho, dokud čas nevyhladil z myslí lidí věci minulé, dokud se nezapomnělo na dávný skutek.

Ale dost už o tom!

Měli tváře bílé, že se podobaly nejčistšímu oblaku. A šat jejich byl modrý jak nebe.

Celé město Voana, celá země Moorova se jich bála. Nebyli to lidé a jejich božská síla se projevovala často a zázračně. Dovedli mluvit s každým člověkem jeho řečí, jako by znali všechny jazyky světa.

I se mnou mluvil jeden z nich jazykem Ta-kem.

Poprvé se objevili v zahradě velekněze země Moorovy. Vyšli ze země, jak jsem se později dozvěděl, z podzemní skrýše, o níž nikdo nikdy neslyšel nejen ted, ale ani v dávných dobách země Moorovy.

A tam se také po nějakém čase vrátili, jejich úkryt, jak přikázali, byl znovu zasypán zemí.

Pověsti prosakují jak voda, a tak se ve městě Voana začalo povídat, že neodešli pod zem proto, aby zemřeli, ale aby mohli žít jinde a s jinými lidmi.

To pravili oni sami. Byli to samozřejmě bohové!

Podivné byly jejich tváře a podivný byl i jejich šat. Nikdo na celé zemi se jím nepodobal.

Dokázali beze zbraně a na dálku zabít člověka. Tak zabili ženu, kterou měli knězi spálit v posvátném ohni, protože zešílela.

Vyprávěl to kněz, musí to být tedy pravda. Kněz to viděl na vlastní oči.

Přinesli s sebou nepochopitelnou a hrozivou černou kouli, která vzplanula na střeše domu veleknězova a svítila jako slunce.

Když pak odešli, koule po nich zůstala, i byla poté vhozena do velikého moře omývajícího břehy země Moorovy. Tam leží dodnes…

Bílý bůh mě spatřil a zastavil.

„Kdo jsi? “ zeptal se jazykem Ta-kem. „Máš tvář jinou než lidé země Moorovy. Ikůži nemáš tak rudou. “

„Pane! “ odpověděl jsem, protože tak se v zemi Moorově slušelo oslovovat výše postavené. „Jsem vskutku zjiné země. “

„Je tvá země daleko?“ zeptal se bůh. „Mnoho dní plavby, pane. “

„Neříkej mi pane, “ řekl bůh. „Jsem člověk jako ty. Všichni lidé si jsou rovni. Všichni jsou dětmi jediného otce Slunce. “ Neopovážiljsem se boha neuposlechnout.

„Jsem rád,“ odpověděl jsem, „že si říkáš syn Slunce. V zemi Moorově neuznávajíRa za boha. “

„Nepochopil jsi mne “ řekl. „Slunce není bůh. Ale lidé, ať žijí kdekoliv na zemi, vděčí za svůj život Slunci, a proto jsou jeho dětmi. “ Jeho slova byla mlhavá. Ra dal lidem život a Ra není bůh — to řekl. „Můj rozum nedokáže pochopit tvá slova, “ řekl jsem.

Měli zvláštní oči. Když je zavřeli, podobali se očím ostatních lidí, ale někdy se ohromně zvětšily a zakulatily. A pak už nevypadaly jako lidské oči.

„Jdi! “ řekl bůh. „Zapamatuj si, cos slyšel, a řekni to jiným. Když ne ty, pak tvé děti či vnukové pochopí má slova. “

Byl jsem rád, že mohu odejít. Člověk nemůže dlouho hovořit s bohem a zůstat naživu.

On však byl bohem, synem Raovým, a uchoval mi život.

Když jsem od něho odešel, řekl jsem si: Proč se mnou mluvil jazykem Ta-kem, kdyžještě nevěděl, že jsem z té země?