Georgij Martynov - Spirála času

„Ano, je. Copak i ve vaší legendě.“

„Docela správně. Mluví se v ní o Čtyřech džinech. Víte, co to jsou džinové?“

„Vím.“

„Tak tedy v legendě, vlastně to ani není legenda, ale spíše lidová pověst, se mluví o Čtyřech džinech, jejichž těla byla modrá jako obloha a tváře a ruce bílé jak samarkandský papír. Zřejmě jde o modrý šat obepínající tělo.“

„A ze které doby je ta legenda?“

„Z konce vlády Čingischánovy, tedy z počátku třináctého století. Ale to ještě není všechno…“

„To bude asi jen náhoda!“ přerušil Karelin Kotova.

„Nevím, proč vám říkají fantasta,“ řekl Kotov ještě nakvašeněji. „Nemáte ani špetku fantazie. Nebuďte netrpělivý a vyslechněte mě do konce.“

„Promiňte!“

„Mluvil jste přece sám o stroji prostoru a času. Nejen prostoru, ale i času! Proč tedy nechcete připustit, že by čtyři cizinci mohli odejít z Atlantidy ne na svou planetu, ale do budoucnosti Země. Copak to podle vás není možné?“

Karelin neodpověděl. Začalo mu být nějak trapně. Skutečně, to co říkal Kotov, logicky vyplývalo z jeho vlastní hypotézy.

„Poslouchejte dál! Pověst působí velice věrohodně. Jsou v ní jména a události historicky doložené. Když jsem se s ní poprvé seznámil, dospěl jsem k názoru, že je to dobře napsaná pohádka, ale teď si myslím, že je to skutečnost. A to má na svědomí rukopis, který jste přečetl. Je zde příliš mnoho shodného.“

„Zatím to nevidím!“

„Věro Pavlovno!“ zaúpěl Kotov. „Zkroťte svého manžela! Takhle nikdy neskončím!“

„Promiňte,“ omluvil se ještě jednou Karelin. „Už vás nebudu přerušovat.“

„Říkalo se tam,“ pokračoval Kotov, který se tentokrát ani neusmál, „že džinové dovedli mluvit s každým v jeho jazyce.“

„To je ohromné!“ neudržel se Nikolaj Tichonovič.

„.a souhlasí to s egyptským rukopisem. Ale nejpodivuhodnější je něco jiného. Se čtyřmi džiny byl pátý. Právě o něm se mluví v pověsti, mimochodem zapsané podle slov jakéhosi ulemy jménem Tochučar-Rašid. Pátý džin nebyl bílý, ale rudý, a podle autora to byl Atlanťan!“

„To je něco!“ prohlásil rozhodně Karelin. „Dejte mi svou adresu. Okamžitě k vám jedu. V tomhle rozhovoru nemůžeme pokračovat telefonicky.“

„A není pozdě?“

„Vaše vina! Měl jste mi zavolat zítra. Teď bych to do rána nevydržel.“

„Pak tedy přijedu já k vám,“ řekl Kotov.

Povídali si do tří hodin v noci. Ani Věra Pavlovna nešla spát, natolik zajímavé bylo to, co říkal Kotov.

„V té pověsti, říkejte si tomu legenda, či jak je vám libo, člověka zaráží hodnověrnost podrobností,“ vypravoval. „Kdyby nešlo o džiny, asi bych mu nebyl věnoval pozornost. Ale džinové jsou typické postavy orientálních pohádek. Ta historická věrohodnost mě ohromila už tehdy. Pomyslel jsem si, že je to trochu divné pohádka. A teď ani trochu nepochybují, že je to ve skutečnosti pověst, která se k nám dostala jako ozvěna skutečných událostí. Nejde ovšem o žádné džiny, ale o pět neobyčejných lidí, s nimiž se setkali vojáci Čingischánovi na území budoucího Ruska.“

„To mě právě nejvíce zaráží,“ řekl Karelin.

„Co tím myslíte?“

„Místo. Když připustím, že čtyři bílí džinové jsou titíž cizinci, o kterých píše Dair, tak odkud se vzali v Rusku? Jak vidíte, přijímám vaši hypotézu o tom, že se návštěvníci z jiného světa nevypravili do vlasti, ale do budoucnosti Země. Pomoci stroje prostoru a času se dostali do Atlantidy, kde stál jejich stroj. Jak se mohl najednou objevit v Evropě?“

„Co když je to jiný?“ navrhla Věra Pavlovna. „Mohli se vrátit domů a za jedenáct tisíc let se znovu vypravit na Zemi. A octnout se v Rusku.“

„Na tvé vysvětlení bychom mohli přistoupit nebýt jedné okolnosti. Jsou zase čtyři, jsou stejně oblečení a je s nimi Atlanťan. Je to tak?“ zeptal se Karelin.

„Ano,“ potvrdil Kotov.

„Nemůžeme samozřejmě pronášet soudy o technice, kterou neznáme,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „ale víme nepochybně, že mezi objevením cizinců v Atlantidě a druhým objevením na Rusi uběhlo jedenáct tisíc let. Dejme tomu, že se oblečeni na cizí planetě za tu dobu nezměnilo, dejme tomu, že se nezměnila ani jejich vnější podoba. Konečně dejme tomu, že při odchodu ze Země s sebou vzali pozemšťana. Ale tenhle člověk by se přece v žádném případě nemohl objevit po tisíciletích na Zemi společně s potomky prvních návštěvníků.“

„Kromě toho,“ dodala Věra Pavlovna, „v rukopisu Dairově je jasně řečeno, že odešli tak, jak přišli, jen čtyři.“

„Ale kdepak,“ řekl přesvědčeně Nikolaj Tichonovič, „Jestliže chceme věřit Dairovu rukopisu a mongolské pověsti, nezbývá nám než přijmout hypotézu Konstantina Konstantinoviče. Čtyři bohové neodešli sami, ale vzali s sebou Atlanťana, zřejmě učence ze země Moorovy, který se nabídl, že je doprovodí. A neodešli domů, ale do budoucnosti Země. Jinak to není možné!“

„Dodejme k tomu,“ poznamenal Kotov, „že v žádném případě nelze připustit, aby dvěma lidem odděleným od sebe jedenácti tisíciletími, tedy Dairovi a autorovi pověsti, vlezl do hlavy jeden a týž nápad s bělolícími lidmi v modrém šatě. To by byla příliš velká náhoda.“

„Souhlasím!“ řekla Věra Pavlovna. „Ale vždyť přece Dair napsal o odchodu čtyř bohů.“

„Nemusel znát podrobnosti. Je dokonce pravděpodobné, že je neznal. Vše se odehrálo v domě velekněze a kněží odjakživa své činy rádi tajili. Cizinec, jakým byl Dair v zemi Moorově, nemohl být zasvěcen do chrámových tajemství. O tom není sporu! Pokračujme tedy! Proč se stroj objevil v Evropě a ne v Atlantidě, nemůžeme tušit. Snad ani nemá smysl se tím problémem zabývat. Správně jste poznamenal, Nikolaji Tichonoviči, že to je technika jiného světa a my ji neznáme. Berme to jako skutečnost a basta. Podstatné je to, že stroj času,“ Kotov udělal kratičkou pauzu, jako by chtěl zesílit účinek svých slov, „se dá najít.“

To zaznělo zcela nečekaně.

„Jak to, najít?“

„Velice snadno. Ve vyprávěni je, jak už jsem vám říkal, mnoho podrobností. Údaje o tom, kde byli spatřeni čtyři bílí a jeden rudý džin, jsou dost jasné. Místo se dá určit na mapě.“

„Přesně?“

„Ne docela, ale myslím, že dost přesně. V každém případě se dá najít snadněji, než vaše koule v Atlantském oceánu.“

„Vyprávějte podrobněji!“

„O to se snažím pořád, ale vy mě přerušujete. Ve vyprávění se mluví o mongolském oddíle, který Čingischán vyslal na průzkum. Uvádí se i jméno jeho velitele. Jmenoval se Súbétej-nojon. Nojon znamená kníže. Oddíl zřídil kureň — tak říkali Mongolové vojenskému táboru — na břehu Volhy, asi čtyřicet dní cesty od Chorezmu. Existovalo město Chorezm i stejnojmenná země,“ vysvětlil Kotov. „Tam zůstali asi rok, přičemž podnikali výzvědné nájezdy. Při jednom takovém nájezdu spatřili džiny. Podle údajů, které máme k dispozici, k tomu došlo v lese, asi čtyři koňské pochody západně od kureně. Cestou se musel oddíl přepravit přes řeku širokou tisíc loktů. Jak vidíte, místo je určeno dost přesně, mluví se i o tom, že řeka teče ve vzdálenosti jednodenního pochodu od kureně. Džinové byli spatřeni u svého obydlí připomínajícího pařez obrovitého stromu. Tenhle pařez znali místní obyvatelé dávno. Považovali jej, jak se dá soudit z pověsti, za jakousi modlu. Dále se mluví o tom, že vojáci zahrabali pařez i s rudým džinem a navršili nad ním kurhan, tedy mohylu. Proč, to nevíme. A nevíme ani, byli-li tam bílí džinové. O nich se vůbec mluví jen zběžně, celé vyprávění je věnováno rudému. Zajímavé je, že rudého muže považovali na jedné straně za džina a na druhé straně ho zahrabávali v domnění, že v mohyle zahyne. To je možné v životě, ne však v pohádkách, kde jsou džinové vždy nesmrtelní. Toho rozporu jsem si všiml už v Samarkandu. V té době však logika nebyla zrovna na výši.“