Georgij Martynov - Spirála času

„To je zajímavé!“ řekla Věra Pavlovna.

„Chci vám tedy navrhnout, abychom se pustili do pátrání po tom pařezu,“ uzavřel Kotov.

Karelin vzdychl. „Přestože je vaše myšlenka neobyčejně svůdná, nedá se uskutečnit. Můžeme nalézt místo i kurhan. Ale samotný stroj nenalezneme. Ten je neviditelný a nehmatatelný, protože letí časem spolu s lidmi, kteří jsou uvnitř.“

„Chápu, co chcete říct, ale mám námitky. V pověsti se mluví o tom, že železný pařez znali místní obyvatelé už řadu let. Klaněli se mu jako modle. To bylo dávno předtím, než se objevili samotní návštěvníci. Z toho vyplývá, že sice ještě nedoletěli, ale přesto byl jejich stroj viditelný a plně hmatatelný. Přece nemohli dlouhá léta sedět uvnitř a nevycházet. Dair vypráví, že čtyři bílí bohové požadovali, aby jejich stroj zahrabali. Kdybyste měl pravdu, Nikolaji Tichonoviči, pak by ta žádost neměla žádný smysl.“

„Vy tedy předpokládáte.“

„Já nic nepředpokládám. Tohle je váš obor a ne můj!“

„No,“ řekl zamyšleně Karelin, „snad máte pravdu. Pro nás je stroj času pouhopouhá teorie. Vymýšlet si předpoklady o jeho konstrukci je úplná hloupost.“

„Ostatně jaképak předpokládání. Problém stojí tak, zda železný pařez vůbec existuje.“

„Sotva najdeme někoho, kdo by měl chuť ho hledat.“

„Stačíme na to sami, já a vy dva.“

„To je hodně,“ zasmál se Karelin.

„Ano,“ řekl vážně Kotov. „Tři přesvědčení lidé, to je hodně! A já nevěřím, že by se nikdo jiný nenašel. Vezměte si třeba vaše dnešní, vlastně už včerejší, posluchače. Brzo bude léto. Pět šest ochotných studentů se jistě najde.“

„Pověz o tom Kičjovovi,“ navrhla Věra Pavlovna. „Ten bude jistě pro.“

„Kdo je to?“

„Přítel Nikolaje Tichonoviče. Historik a archeolog.“

„Sotva,“ Karelin pochybovačně zavrtěl hlavou. „Vasilij je příliš praktický a střízlivý. Nemá smysl pro fantazii.“

„Můžete ho nachytat na starý kurhan.“

„Výborně,“ přerušil ho Karelin. „To je nápad. Seznámím ho s legendou, aniž se zmíním o železném pařezu. Ať si myslí, že je tam zahrabán jen muž s rudou kůží. Na to ho nachytáme. V kurhanech se kope často.“

„Vidíte,“ řekl Kotov, „jak nám to všechno do sebe zapadá. Jestli s tím bude váš přítel souhlasit, tak se my dva prostě připojíme k obyčejné archeologické expedici. A co tam chceme najít, budeme vědět jen my. Pro ostatní to bude překvapení.“

„Zavolám mu hned,“ řekl Karelin a zvedl se.

Věra Pavlovna se rozesmála.

„To je celý on,“ řekla Kotovovi. „Vzplane a zapomene na všechno na světe. Kam chceš volat, vždyť je noc?“

„Máš pravdu, zapomněl jsem. Zavolám ráno.“

„Počkejte,“ řekl Kotov. „Já připravím půdu. Musíme vašeho přítele seznámit s pověstí, ale v takové podobě, aby uvěřil, že v kurhanu je skryto něco cenného. Vždyť ten kurhan budeme muset dlouho a vytrvale hledat. O železném pařezu se musíme zmínit. Mohlo by se přece stát, že bychom našil víc kurhanů. Váš přítel musí hledat právě železný pařez.“

„A jak to máme udělat?“

„Velice jednoduše. Vypustíme z pověsti vše o džinech. O rudém muži se nemusíme zmiňovat. Za téměř tisíc let by z něho stejně nic nezbylo, kdyby byl jen tak zahrabán. Pověst mluví o podivném předmětu, nad nimž byl navršen kurhan. To úplně stačí. Už jsem vám mnohokrát řekl, že vyprávění udivuje hodnověrností podrobností. Váš přítel je historik. Pochopí, že pařez stojí za hledání.“

„Kolik času potřebujete?“

„Dva dny. Potom přítele zavoláte, seznámíte nás a všechno bude v pořádku.“

„Jsme tedy domluveni!“ řekl Karelin.

Nikolaj Tichonovič netrpělivě čekal, až Kotov skončí práci.

Konstantin Konstantinovič ho nezklamal. Přijel přesně za dva dny.

„Tak to bychom měli! Teď můžete svého přítele zavolat.“

Kotov splnil svůj úkol skvěle. Jeho upravený překlad staré pověsti byl tak přesvědčivý, že se mohl bez obav předložit i tomu sebenedůvěřivějšímu historikovi.

Nikolaj Tichonovič byl velice spokojen.

„Na tohle Vasja skočí,“ řekl.

„A my ho neošidíme,“ dodal Kotov. „Je tu přesně všechno kromě džinů. Ale váš přítel se přece zajímá o historii, a ne o pohádky. Že kurhan navršili nad člověkem, kterého považovali za džina, o tom nepotřebuje nic vědět.“

„A jestli se bude chtít podívat na originál?“ zeptala se Věra Pavlovna.

„Ať se podívá. Zmínky o džinech bude brát stejně jako svého času já. Nejdůležitější je, abychom vašeho přítele od samého začátku zaujali.“

„Už jdu na věc,“ řekl Karelin.

Ale jen vykročil k telefonu, ten sám od sebe zazvonil.

„To je ale náhoda!“ řekl Nikolaj Tichonovič, když se malá obrazovka rozsvítila. „Zrovna se ti chystám zavolat do Moskvy. Přijeď sem honem. Mám pro tebe příjemné překvapení. Pospěš si!“ Vypnul přístroj. „Vasja hned přijede. Je v Leningradě.“

„Tak to byl Kičjov?“ zeptal se Kotov. „Opravdu, vypadá velice seriózně.“ Čekali asi hodinu.

Vasilij Vasiljevič vešel do pokoje svým obvyklým rychlým krokem, vysoký, hubený, naprostý protiklad Kotova, který mu sahal někam k ramenům.

Když se jako obvykle s Karelinem a jeho ženou políbili, podal sám Kotovovi ruku a stroze vyštěkl:

„Kičjov!“

„To vím,“ odpověděl klidně tlouštík. „Já jsem Konstantin Konstantinovič Kotov.“

„Promiňte! Vasilij Vasiljevič Kičjov.“

„I to je mi známo. Jsem tu, abych s vámi mohl mluvit. Chtěli jsme telefonicky, ale osobně je to samozřejmě lepší.“

„To je tvoje překvapení?“ usmál se archeolog.

„Právě. Konstantin Konstantinovič mě seznámil se zajímavým dokumentem. Jsem přesvědčen, že bude zajímat i tebe.“

„Uvidíme! Ale já jsem ti přijel vynadat. Četl jsem o tvé přednášce a rozčililo mě to.“

„Jen proto jsi přijel?“

„Jsem tu služebně. Ale při té příležitosti.“

„Co tě na mé přednášce rozčililo?“

„Návrh hledat kouli v moři. To je nesolidní!“ Karelin se rozesmál.

„Co bylo, to bylo, mechem zarostlo. Už o tom ani nevím!“ řekl. „Poslechni si raději, co ti poví tenhle pán.“ Kičjov se otočil ke Kotovovi. „Už poslouchám, Konstantine Konstantinovi či“

Kotov začal stejně jako před dvěma dny s Karelinem. Vyprávěl o své práci v samarkandské městské knihovně a o nálezu pověsti ze začátku třináctého století. Pak přečetl překlad.

Kičjov poslouchal velice pozorně. Tvářil se vážně a klidně, avšak Karelin, který přítele dobře znal, si všiml, jak mu v očích několikrát výsměšně zablýskalo.

Co se děje? pomyslel si zneklidněný Nikolaj Tichonovič. Že by to všechno považoval za pohádku? Pak bychom s jeho pomocí nemohli počítat — a bez ní se těžko obejdeme.

Kotov dočetl a odmlčel se. Dalo se čekat, že se Vasilij Vasiljevič zeptá na originál, ale zřejmě u něho Kotov vzbudil naprostou důvěru a nebezpečná otázka nenásledovala.

„To je zvláštní náhoda,“ řekl zamyšleně Kičjov. Přijel jsem do Leningradu právě kvůli kurhanům. „Víš přece,“ obrátil se ke Karelinovi, „že se specializuji na archeologii asijských a afrických zemí. V Africe teď není do čeho píchnout a tak hned nebude. Rozhodl jsem se pustit se do vykopávek kurhanů, které tu zanechali právě Mongolové. A vy mě teď upozorňujete na kurhan, jaký zrovna potřebuji. To je neobyčejně zajímavé. Váš kurhan je zřejmě někde na dolním toku Volhy, nejspíš ve volgogradské oblasti. Ale to se dá upřesnit.“