Georgij Martynov - Spirála času

„Souhlasíš tedy s hledáním kurhanu?“ zeptal se potěšený Karelin.

„Hledat ho musíme,“ přikývl Kičjov. „A co si myslíte o železném pařezu vy?“

„Zřejmě je to nějaký kovový válec,“ opověděl nerozhodně Kotov.

„No dobře! Ale kde se vzal kovový válec na staré Rusi?“

„To tedy nevím.“

„A ty, Koljo?“

„Já teprv ne.“

„Opravdu?“

Něco v archeologově hlase přinutilo Nikolaje Tichonoviče, aby zpozorněl. Vzpomněl si na výsměšné záblesky v Kičjovových očích a vytušil, že je čeká nějaké překvapení, protože znal dobře svého přítele. Přesto odpověděl co nejklidněji:

„Jak to mohu vědět?“

„No, to máš pravdu.“ Kičjov se odmlčel a začal prsty bubnovat na opěradlo křesla. „Vědět a předpokládat jsou dvě různé věci. Vědět to nemůžeš stejně jako Konstantin Konstantinovič či kdokoliv jiný. Ale předpokládat bys mohl. Ty jsi tedy,“ prohlásil nečekaně, „zanechal úmyslu hledat kouli na dně Atlantského oceánu a pustil ses do hledání železného válce? A to pouhé dva dny po své výzvě k pátrání po kouli. To jsi celý ty.“

Teď už ne náznak, ale otevřený výsměch zazněl v jeho hlase.

„Proč se,“ pokračoval, „matematik a literární vědec tak nadchli pro vykopávky kurhanů? Proč jste mi chtěli společně telefonovat do Moskvy? Řekněte mi otevřeně, drahý Konstantine Konstantinovi či, že jste byl na přednášce Nikolaje Tichonoviče? Že to byl jeho nápad, abyste vypracoval tuhle verzi mongolské pověsti a vypustil z ní všechny zmínky o džinech?“

Věra Pavlovna se rozesmála.

„Tak už si nehrajte na schovávanou,“ řekla. „Je to jasné!“ Vasilij Vasiljevič se také zasmál.

„Že se nestydíš,“ řekl Karelinovi, „dělat ze mě před lidmi takového suchara. Proč by to mě nemohlo chytit stejně jako tebe. Asi mě špatně znáš! Vtip je v tom, přátelé, že to vyprávění dávno znám. A právě z vašeho článku, vážený kolego. Na ten jste zapomněl. Při čtení se mi to vybavilo a postřehl jsem zřejmě záměrné změny. Zbytek jsem si už domyslel.“

„To je zásah!“ řekl vesele Karelin. „Dva jednou ranou.“

„Nevadí, tím líp!“ Kotov se nesmál: „Pak se vás zeptám přímo — můžete a chcete nám pomoci najít stroj času?“

„Jestli chci? A co abychom si promluvili spíš o tom, jak pomůžete vy mně při hledání tajemného válce. Ne stroje času, ale válce. Nemůžeme přece vykládat kompetentním úřadům o strojí času.“

Teď se rozesmál nejen Karelin, ale i Kotov.

„Dobrá, je to jedna jedna!“ řekl Kičjov. „Měli jste právo myslet si o mě totéž, co si já myslím o druhých. A teď k věci.“

Za základnu expedice bylo vybráno na návrh Kičjova město Michajlovka ve volgogradské oblasti.

Za řeku o šířce tisíc loktů, o níž byla v pověsti zmínka, považoval Vasilij Vasiljevič přítok Donu Iloviju.

„Nenechte se mýlit tím, že Ilovija je daleko užší,“ říkal Karelinovi a Kotovovi. „Před osmi sty lety mohla být širší i hlubší než dnes. Podle údajů ve vyprávění dosáhl mongolský oddíl Volhy právě zde, severně od Volgogradu, přibližně v kamyšinském okresu. Mluví se tam o stepích. Michajlovka je ve stepním pásmu. Od Volhy k Ilovije je přibližně jeden den jízdy na koni.“

„A lesy?“ zeptal se Kotov.

„Jsou tu taky, i když nepříliš velké. Ale zase nemůžeme zapomínat, že osm set let je osm set let.“

„A jsou tam kurhany?“

„Spousta. Náš úkol je o to snazší, že hledáme kurhan s železným válcem uvnitř. Díky tomu můžeme ohledat každý podezřelý vršek zvenčí, aniž bychom museli všechny rozkopávat.“

„A co když válec není železný, ale měděný, nebo z jiného nemagnetického materiálu?“

„To nehraje roli. Máme čtyři hledače, které reagují na jakýkoliv kov. Rozdělíme se na čtyři skupiny a prozkoumáme krajinu v poloměru padesáti kilometrů od Michajlovky.“

„Jen do padesáti?“

„To by mělo stačit. Až když nic nenajdeme, zvětšíme poloměr.“

Zorganizování expedice narazilo na velké potíže. Pověst vypadala přece jen spíš jako pohádka než jako historický dokument. Původní záměr — nezmiňovat se o džinech — se nepodařilo dodržet. Museli si od Samarkandu vyžádat původní znění pověsti. A když se Kičjovovi přece podařilo získat souhlas, pak to bylo spíše proto, že víc než pověst zdůrazňoval potřebu osvětlit některé podrobnosti o přípravách Čingischána ke vpádu na Rus. O průzkumu Súbétej- nojona nebylo zatím známo nic jiného, než co se říkalo právě v této pověsti, a Kičjov argumentoval tím, že vykopávky, na kterých on trvá, mohou vnést do této věci jasno bez ohledu na existenci železného pařezu.

Vasilij Vasiljevič měl autoritu a uměl dosáhnout svého.

Expedice byla malá, kromě Kičjova byl v ní jen jeden archeolog, Nikitin, a tak nebyl problém do ní zařadit Karelina a Kotova. Stav byl doplněn ještě o čtyři studenty.

Vyjeli v květnu.

Už cestou seznámil Kičjov Nikitina s Karelinovou myšlenkou a se skutečnými záměry expedice a proti očekávání tento seriózní a hloubavý vědec okamžitě vzplanul stejně jako oni tři.

Byli tak netrpěliví a zvědaví, že ani nepřivolali pomoc, a jen sami, s terénními vozidly, vymýtili stromy a rozkopali celý kurhan. Zkrátka pracovali jako diví.

Když konečně odhodili lopaty, podívali se na sebe v údivu, jak mohli jen v osmi, za tak krátký čas, udělat tolik práce.

Paprsky zacházejícího slunce prodírající se listovím zabarvily stroj času do růžová. Stál tam před nimi, záhadný, nepochopitelný a mlčenlivý.

Co je asi uvnitř?

Karelin se z ničeho nic rozesmál.

„Jsme jako děti,“ řekl a pokrčil rameny. „Jako by to nepočkalo do zítřka!“

„Máš pravdu, ale říkáš to trochu pozdě,“ ozval se Vasilij Vasiljevič, který se svalil na trávník a těžce oddechoval. „Kdo z vás je teď ještě schopen zajet do města?“

„Já,“ nabídl se Kotov. „Ale copak se tam nevrátíme všichni?“

„Jestli se ptáte mě,“ odpověděl Kičjov, „tak já raději zůstanu zde.“ Odmlčel se pak dodal: „Kdo ví.“

I když větu nedopověděl, všichni pochopili, co chce říci.

„Já taky zůstanu,“ řekl Nikitin.

„A já rovněž,“ připojil se Karelin.

„V tom případě se sem vrátím,“ řekl Kotov.

„Ne!“ Kičjov vytáhl zápisník a pero. „Odešlete telegramy a ráno počkáte na letišti na ty, které sem povolám. Ukážete jim cestu.“

„Budu tedy muset do Volgogradu?“

„Samozřejmě!“,

Kotov a jeho spolupracovník odjeli.

„V autech si znamenitě odpočineme,“ řekl Vasilij Vasiljevič. „Ale ve spaní se budeme muset střídat. Je nás šest.“

„Stejně je to trochu iluzorní,“ poznamenal Karelin.

„To jistě. Ale já bych si nikdy neodpustil, kdybychom zaspali jejich výstup. Může k tomu dojít kdykoli. Nikdo by nám to ostatně neodpustil. Ode dneška bude válec pod stálým dohledem.“

„Třeba léta?“ zeptal se student Anver.

„Léta, desetiletí, staletí. Tak dlouho, jak bude potřeba.“

„Tak dobře,“ řekl vesele Nikitin. „Pojďte se navečeřet. Nevím jak vy, ale já mám hlad.“

„Byla by legrace,“ řekl Karelin, když se kousek od válce rozhořel oheň a všichni se kolem něho rozsadili, „kdyby cizinci vystoupili z válce zrovna teď. Sedíme si tu u ohně jako v pravěku. V prvním okamžiku by nás mohli považovat za divochy.“ Nikdo na vtip nezabral. „Nechápu jedno,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „jak se mohl tenhle stroj octnout v Rusku?“