Georgij Martynov - Spirála času

„Kdo by si to pomyslel“ řekl vzrušeně, když si prohlédl kámen, držel jej, jako by byl z křišťálu. „To je štěstí!“

„A mám po exponátu,“ zažertoval Karelin.

„To víš, ten patří do muzea a ne do soukromé sbírky.“

„Co to vlastně je?“

„Těžko říci. Zatím se nikdy nic takového v egyptských hrobkách nenašlo. Je to výjimečně zajímavé!“

Kámen se zdál jednolitý. Kičjova stejně jako Karelina ani ve snu nenapadlo, že by v něm mohlo něco být.

O tom, co se dělo dál, se Nikolaj Tichonovič dozvěděl od Kičjova za čtrnáct dní v Moskvě.

„Nejdřív,“ vyprávěl Vasilij Vasiljevič, „jsme objevili šev. Ukázalo se, že se deska skládá ze dvou částí, které jsou něčím slepené. Čím, to se zjistit nepodařilo. Zatím se to nepodařilo,“

opravil se. „Už se na tom pracuje. A uvnitř ležel pevně svinutý rukopis psaný tak starým jazykem, že se ho jen stěží podařilo dešifrovat. Vždyť je starý dvanáct tisíc let. Egypt v našem slova smyslu tehdy ještě neexistoval!“

„Přeložili jste ho?“

„Ano, samozřejmě! je to jakási pohádka o návštěvě Atlantidy. Proč ji tak pečlivě zabalili a uložili vedle mumie, to nevíme. Nejspíš to byl rozmar člověka, jehož pozůstatky jsme našli. V pozdějších dobách kladli obvykle na hrudi mumie citáty z Knihy mrtvých.“

„A není ten rukopis důkazem o existenci Atlantidy?“

Kičjov se rozesmál.

„O nic víc, než kterákoliv jiná pohádka,“ odpověděl. „Nás ani tolik nezajímá obsah rukopisu, jako to, na čem je napsán. Není to papyrus a samozřejmě ani pergamen.“

„A co je to tedy?“

„To zatím nevíme.“

„To bych tedy rád věděl,“ řekl Karelin, „kde se vzala před dvanácti tisíci lety myšlenka o Atlantidě?“

„Tahle legenda je neobyčejně stará. Ostatně autor rukopisu nemluví o Atlantidě Říká jí země Moorova.“

„Co je to Moor?“

„To slovo neznáme. Zřejmě si ho autor vymyslel.“

„Proč tedy říkáš, že jde o Atlantidu?“

„Přečti si to a uvidíš.“

„Ty máš kopii?“ zeptal se Karelin.

„Nechal jsem ji pro tebe udělat, myslel jsem, že se rád seznámíš s fantastikou starého Egypta.“

„Díky za pozornost.“

„Ten rukopis jsme získali tvou zásluhou.“

„Spíše zásluhou vadného koše.“

Karelin si přečetl překlad. Byl udělán zřejmě „technicky“ a z literárního hlediska se mu nedalo říkat ani hrubý překlad. Bylo to jen vyprávění obsahu a nic víc. Překladatel zřejmě nebral práci vážně, protože mu stará pohádka nepřipadala ničím pozoruhodná.

Ale Nikolaj Tichonovič byl jiného názoru.

„To je typické pro předpojatého vědce,“ řekl ženě. „To chce nový překlad.“

„Do toho se asi sotva bude někomu chtít,“ poznamenala Věra Pavlovna.

„Znám člověka, který to pro mne udělá.“

Získat originál rukopisu se Karelinovi nepodařilo. Po laboratorních zkouškách ho dali do muzea. Ale Vasilij Vasiljevič se projevil jako dobrý přítel a s jeho pomocí získal Nikolaj Tichonovič znamenitou fotokopii.

Karelinův spolužák, známý egyptolog a znalec starých egyptských nářečí Safjanov, byl ochoten pořídit nový překlad.

„Jsem docela rád,“ řekl, „takhle staré znaky se hned tak nevidí.“

„Měl jsi pravdu,“ prohlásil Safjanov, když odevzdával Karelinovi svou práci. „V prvním překladu jsou vynechány některé, podle mého názoru velice podstatné, podrobnosti. Udělal jsem přesný překlad. Samozřejmě jen hrubý. Vystihnout autorův jazyk se mi nepodařilo. Ala to snad nebude třeba. Ve starém Egyptě se mluvilo a psalo tak, že by to teď nikdo nechápal. Každé slovy by potřebovalo vysvětlivky. Je to přece jen přílišný časový rozdíl. Všechno bylo tehdy jiné — jazyk, představy, víra. Musel jsem dokonce změnit jména bohů na známější jména z pozdější historie Egypta. Ale za přesnost smyslu každé věty ručím.“

„A o to taky jde,“ řekl Karelin. „Tisíceré díky!“

„Není zač. Moc mě to bavilo. Rukopis vrhá světlo na některé podrobnosti z dějin předhistorického Egypta a na jeho styky s Atlantidou. O tom, že jde právě o Atlantidu, není pochyby. Sám děj příběhu je sice zajímavý, ale nepravděpodobný. Co chceš s tou pohádkou podniknout?“

„Sám ještě nevím,“ odpověděl Karelin.

Když však tohle Nikolaj Tichonovič říkal, lhal. Věděl už, nač bude staroegyptskou pohádku potřebovat, ale nechtěl o tom mluvit předčasně.

Obsah rukopisu se neuvěřitelně shodoval se závěry hypotézy, na které pracoval. A to právě bylo to „nepředvídané“, co se vloudilo do jeho čistě matematické práce a co z Karelina udělalo historika.

Sál s bílými stěnami z umělé hmoty, kde se dnes konalo zasedání vědecké rady, neměl okna a byl osvětlován měkkým, namodralým světlem luminiscenčních lamp ukrytých za římsou vysokého stropu.

Vzduch ohřívaný klimatizačním zařízením sotva znatelně voněl jehličím.

Většinu obecenstva tvořila mládež. Studenti matematiky a mladí vědci zaplnili amfiteátr do posledního místečka, přilákáni jako vždy jménem Karelin a neobvyklým, něco nového slibujícím názvem referátu.

Během asi hodinové úvodní řeči panovalo v sále pozorné ticho.

Pak Karelin odložil křídu.

Ohromná černá tabule byla odshora až dolů pokryta rovnicemi a vzorci. Docela dole, dvakrát podtržená, stála osamoceně výsledná funkce.

Všechny pohledy byly upřeny k ní.

Teprve teď, když se pod rukou řečníka zabělala na tabuli řada známých číslic a symbolů, pochopili posluchači, co znamená název přednášky, který je udivil — spirála času.

Karelin si otřel ruce a vrátil se k řečnickému pultu.

„Tedy,“ řekl klidně, „viděli jste všichni, jak jsem dospěl k rovnici spirály. Mohli jste sledovat mé závěry a kontrolovat všechny výpočty, které jsem psal na tabuli. Ty, kteří to nedělali, ujišťuji, že matematické chyby tu nejsou. Jestliže je správný výchozí předpoklad, pak nutně dojdeme k této rovnici. Ale jak jste si jistě všimli, rovnice má přebytečný člen, čímž se také liší od obyčejné rovnice spirály. Je to součinitel s, který stojí na konci. Co nám říká součinitel s? To, že z matematického hlediska čas neplyne po přímce, ale ve spirále, že se do budoucnosti jako by zavrtává nekonečnými spirálami, které hmotně neexistují. Známé hypotézy o rozpínajícím se nebo pulsujícím vesmíru nám pomohou pochopit tuhle myšlenku.

Spirála času je neoddělitelnou součástí prostoru a hmoty. A jestliže o ní mluvím, pak jen v tom smyslu, jak se mluví o čase vůbec.“

Karelin se odmlčel, a jako by se náhle rozhodl, pokračoval jiným tónem:

„A teď přecházím k části přednášky, která je pro mne nejobtížnější. To, co jste až dosud slyšeli, byla běžná matematika aplikovaná na neobvyklou hypotézu. Teď vás požádám, abyste se přenesli do oblasti filosofie a abyste má slova chápali právě ve filosofickém smyslu. Všechno, co bude následovat, chápejte toliko spekulativně. Člověk žije v čase. Našemu vědomí připadá čas přímočarý. Včera — dnes — zítra. Přímá linka. Vidím, že někteří mají námitky. Pravda, linie včera — dnes — zítra může být zakřivená, může být právě závitem spirály. Zkoumejme však dobu života jednotlivce i celého lidstva jako přímku, podtrhuji — v tomtéž smyslu, v němž jsem právě mluvil o čase jako takovém. Takový předpoklad vede k zajímavým závěrům. Přímka vycházející z ohniska spirály protíná její' závity…“