Georgij Martynov - Spirála času

Vprvním okamžiku se Nikolaj Tichonovič prostě rozesmál. Připadalo mu směšné, že on, obyčejný amatér, má být členem tak seriózní výpravy. Jaký z něho mohou mít užitek? Pak si to však rozmyslel a druhý den odpověděl kladně.

Veškerou zásluhu na tom měla Věra Pavlovna.

Za týden přišlo Karelinovi oficiální vyrozumění, že byl zařazen do Kičjovovy archeologické skupiny jakožto laborant. Zřejmě byly brány v úvahu zkušenosti, které získal při předchozích vykopávkách. Nadzvukové letadlo dopravilo expedici bez mezipřistání na nedávno nové letiště ve Vadí Haifě, skoro pět set kilometrů jižně od assuánské přehrady.

Kičjov, ředitel a vědecký vedoucí výpravy, byl od rána do večera v jednom kole a za dva dny pobytu ve Vadí Haifě ho Karelin sotva zahlédl. Ostatní čtyři členové jejich malého kolektivu byli v Egyptě už nejednou a nejevili zájem o to, co Nikolaje Tichonoviče přitahovalo nejvíc. Musel se sám seznamovat s městem a se starobylým Nilem.

Třetí den ráno odletěla expedice dvěma vrtulníky na vybrané místo — do starobylé oázy Halfaga.

Sovětští egyptologové došil k závěru, že v době dvanácté dynastie, zejména za faraóna Amenhotepa Prvního, už sídliště existovalo, a Kičjovovým úkolem bylo tuto hypotézu ověřit.

Karelina čekalo nové rozčarování. Nebyla to oáza, jak si ji vždy představoval, ale město, sice malé, ale docela uspořádané. Nebydleli ve stanech, ale v pohodlném hotelu, a do práce jezdili v autech.

„Kam jsi mě to zavezl?“ žertoval Nikolaj Tichonovič. „Kdybych to byl věděl, tak jsem sem nejel. Kde máš Egypt, Koljo? Kde je písek a palmy?“

„Písku si ještě užiješ,“ odpovídal Kičjov. „Až, až. Budeš ho mít plné zuby.“

Tam, kde pracovali, bylo písku opravdu dost.

Kičjov vybral místo, kde ještě nikdy nikdo nehledal. Zkušeným okem odhadl, že pokud zde v oné době sídliště opravdu existovalo, pak právě na tomto místě musela stát nekropole, nezbytná v každé staroegyptské osadě.

Začala těžká, namáhavá a nevděčná práce. Obtíže, s nimiž získávali zřídka objevované exponáty, se všem zdály neúměrné, jiné cesty však nebylo.

Kopali od rána do večera, ponořovali se do písečných vrstev, které byly metr po metru pevnější a tvrdší.

Kopalo se současně na třech místech.

Jednu skupinu vedl sám Kičjov a u něho byl Karelin jako laborant.

Jejich skupině se nedařilo. Zatímco ostatní čas od času nacházeli více či méně cenné předměty z různých údobí, Kičjov s Karelinem nacházeli jenom písek.

Avšak konec vše napraví. A byla to právě Kičjovova skupina, která objevila, když ne to co hledali, pak alespoň něco neobyčejně zajímavého.

Byly to zbytky neuvěřitelně staré hrobky.

Že mají před sebou zrovna hrobku, mohl určit jen neobyčejně zkušený archeolog — tak málo z ní zbylo. Několik kamenných úlomků, v nichž se daly jen stěží poznat střípky nádob, menší křížem krážem rozpraskaná mramorová deska a útržky něčeho mezi látkou a pergamenem. Nebylo tu nic, co by vypadalo jako mumie. Avšak Kičjov bez váhání prohlásil:

„Byl tu pohřben obyčejný člověk, žádný boháč. Paraschitové pracovali nedbale a z mumie nic nezbylo. Třetí, mramorová rakev chyběla a patrně tu nebyla ani druhá, cypřišová.“

„Amenhotep První?“ zeptal se Karelin.

„Kdepak,“ odpověděl Vasilij Vasiljevič. „Tenhle člověk žil a zemřel podstatně dřív. Přesně to budeme moci určit až po laboratorních výzkumech. Musíme pečlivě sebrat všechno. Co možná nejopatrněji!“

Kičjov zřejmě přikládal nálezu velký význam, protože přikázal druhému laborantovi, aby Karelinovi pomohl.

„Mohl bych si vzít nějaký malinký úlomek na památku?“ zeptal se Nikolaj Tichonovič, když dlouhá a úmorná práce skončila a když už pečlivě zabalili vše, co našli.

„Ani nápad,“ odpověděl Kičjov. „Je toho příliš málo.“

Ale Karelin si chtěl svou sbírku doplnit stůj co stůj. Vasilij Vasiljevič a druzí dva archeologové došli už teď, před laboratorním zkoumáním k závěru, že hrobka pochází nejméně z pátého či šestého tisíciletí před naším letopočtem. Tak staré exponáty Karelin zatím neměl.

„A co třeba tenhle kámen?“ řekl.

„Prosím!“ odpověděl lhostejně Kičjov, „ten nemá s hrobkou nic společného. A dost možná,“ zasmál se, „že ležel v zemi už před vykopáním hrobky. Je tedy ještě starší. Můžeš být spokojen. Jenže to už není archeologie, ale geologie.“

„To je jedno,“ řekl Karelin, „když mi nic jiného nedáš…“

Kámen byl vápencového původu. Byl dost velký, podlouhlý a velice pevný. Karelinovi se nepodařilo jej rozbít a musil jej vzít vcelku.

„Dám na něj nálepku, že pochází z hrobky,“ řekl. „Byl v ní přece nalezen.“

„Tvá sbírka není oficiální — tak ti to projde!“ rozesmál se Kičjov.

Práce trvaly ještě asi čtrnáct dní. Důkazy, že zde v dobách dvanácté dynastie existovalo sídliště, nenalezli. Zato se zjistilo, že zde staří Egypťané žili už mnohem dřív. Výprava se vrátila do SSSR.

Kámen zaujal své místo ve skříni a Karelin na něj brzo zapomněl.

Při jednom setkání mu Kičjov sdělil, že laboratorní průzkum prokázal, že hrobka je ještě starší, než předpokládali.

„Je stará nejméně dvanáct tisíc let,“ prohlásil Vasilij Vasiljevič. „To je velice zajímavé a dokazuje to, že zvyk mumifikovat mrtvé existoval už tehdy. Není to ostatně nic nového.“

Karelin připsal na nálepku: „Stáří: dvanáct tisíc let,“ a znovu na kámen zapomněl.

Vzpomněl si na něj za rok, a nejen vzpomněl.

K objevům velice často dochází díky náhodě. A tajemství starého kamene bylo odhaleno docela náhodou.

Karelinovi se stěhovali do nového bytu. Nikolaj Tichonovič osobně zabalil své archeologické poklady do koše. Z obavy, aby těžký kámen nepoškodil křehké střípky, dal ho docela dospodu.

A tak když vlekli těžký koš do sedmého poschodí, kámen zabalený v kusu látky protrhl dno a spadl na schody. Jak se tak koulel, dostal se ke kraji schodiště a sletěl z výšky sedmého poschodí.

Vylekaný Nikolaj Tichonovič seběhl dolů. Kámen mohl na někoho spadnout a vážil nejméně čtyři kila.

Naštěstí vše dobře dopadlo a kámen nikoho neuhodil.

Nikolaj Tichonovič za neustálého nadávání na vlastní adresu vynesl kámen do bytu a položil do kouta.

„Jak můžeš být tak neopatrný,“ poznamenala Věra Pavlovna.

„Copak jsem to mohl vědět?“ zavrčel Karelin. „Koš vypadá pevně.“

Nemohl mít ani potuchy o tom, jaké překvapení ho čeká.

Pád z dvaceti metrů učinil to, co se Karelinovi v Egyptě pomocí geologického kladívka nepodařilo — kámen se rozštípl.

Přesněji, odštíply se a odpadly vnější vrstvy, které se na kameni za tisíciletí usadily. Když Karelin rozbalil svůj exponát, aby jej uložil do skříně, měl před sebou pravidelnou, pravoúhlou desku.

Nikolaji Tichonovičovi bylo jasné, že kámen vyhrabaný z prastaré hrobky nese všechny znaky opracování lidskou rukou a že se tudíž neobjevil v hrobce náhodou, jak tvrdil Kičjov.

Pochopil, že nemá právo si podobný nález ponechat a poslal hned Vasiliji Vasiljevičovi telegram. Až do jeho příjezdu ležela kamenná destička na psacím stole a Karelin se jí neodvážil ani dotknout.

Kičjov svému příteli hned neuvěřil a nejdřív mu telefonoval. Teprve když mu Karelin vše podrobně vyprávěl a ukazoval, co se z kamene vyklubalo, přihnal se Vasilij Vasiljevič do Leningradu.