Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)
Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:F. L. Věk (Díl druhý)
- Автор:
- Жанр:
- Год:неизвестен
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:5 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 100
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
F. L. Věk (Díl druhý): краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl druhý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
F. L. Věk (Díl druhý) — читать онлайн ознакомительный отрывок
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl druhý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
„Vida, vida, jak se, vlastenče, začínáš starat o mladou urozenou slečnu,“ děl Kramerius již na ulici, kam vyšel za přítelem, oznámiv svému pomocníku, kdy zase odpoledne přijde.
Prokop Šedivý se zasmál.
„Musím se starat,“ pravil, „ty pro Vefinku a u Vefinky bys mohl snadno zapomenout. Teď půjdeš jistě kolem.“
„Půjdu, ale na tu Maternovou nezapomenu. Budu se starat a ty se po tom majorovi také sháněj.“
Podali si ruce a rozešli se. Šedivý Železnými dveřmi zašel, Kramerius pak mířil směrem ke Spálené ulici. Věděl, že v tu dobu zahlédne u okna svou Vefinku.
Stará Hanělka už dala na stůl, farář Hejna chodil z pokoje do pokoje, od okna k oknu a mrzel se na Matouška; ale ten nepřicházel. Už bylo poledne dávno odzvoněno, už konečně se dal starý farář broukaje sám do jídla, když P. Vrba vstoupil. A nic vesele, a také se nic nebránil, když farář ho začal plísniti, polo doopravdy, polo štiplavým žertem. A to starce zarazilo. Matoušek měl odmlouvati, měl se brániti, tak to farář měl rád, a to teď nic. Jen nějak roztržitě vypravoval, že byl v Expedici a co tam slyšel. O sedlákovi ani nehlesl. Kdyby byl pověděl, že ho zavedl až do kasáren, do jejich někdy domu, z něhož je vypudili, byl by se farář opravdu zlobil. A to P. Vrba nechtěl. Po obědě zašel farář do svého pokoje a tam se uložil na nízkou pohovku, aby si zdřiml. Matoušek to také zpravidla dělával ve svém pokoji. Ale dnes se nenatáhl na pohovku, nedal šátek přes obličej jako jindy. Sedě u kamen, myslil nejvíce na starého sedláka. Nabídl se mu v Expedici za průvodce z přirozené náklonnosti k lidu.
Sám byl z něho. Pocházel z pohorské vesnice hradeckého kraje a do studií se dostal, jsa už na studenta hezky při letech. Byl už tkalcovským tovaryšem. Studuje bydlil u chudých lidí, ze semináře pak, když ho vysvětili, dostal se zase na ves, do hor, mezi samou chudinu. A ze vsi se pak skoro ani nehnul. A to se mu pamatovalo. Něco selského v něm vždycky zůstalo, i v chování jeho i v řeči a žertu. Na pány nedržel, jsa vždy při poddaném lidu, ač jinak ani studium ani jeho vážné postavení nepovznesly jeho sebevědomí tak, aby neměl před vrchností a před vojenskými důstojníky, před nimiž jeho rodiče i všichni ve vsi mívali strach a poníženou úctu, respekt až přílišný.
Teď myslil na starého Šlechtu, který jej zajal zvláště tím, co v Expedici řekl, když byla řeč o čtení a o knihách. O tom s ním také cestou, když šli na Dobytčí trh, zavedl řeč. Staroch mu zpočátku nedůvěřoval, ale pak se přece rozhovořil o čtení i o tom, jak je lid hloupý a zatmělý, ale že by bylo čtenářů dost, kdyby bylo knih a míň bídy – A tak došli až ke kasárnám, k jejich bývalému kněžskému domu. Pustil tam sedláka samotného, ale čekal na něj. Nedalo mu, aby nezvěděl, jak staroch pořídí. Než ten se vrátil za malou chvilku oznamuje, že ho tam nechtějí pustit. P. Vrba se odhodlal, že vejde kvůli tomu starochu do domu; bylo to po několika letech zase poprvé.
Teď, sedě u kamen, myslil na to, jak zblízka spatřil tam tu všecku ohavnost spuštění, jak v tom tichém a klidném jindy stavení je jako v oule a jak tam všecko znesvářili. A co křiku a klení a nadávek přeslechl jen za tu chvíli, co tam přízemní chodbou prošel do vojenské jizby! Bylo mu tam nevolno, všecko jej dráždilo a musel se i přemáhati, aby nedal průchodu svému hněvu. A toho ubohého lidu vojanského! Ještě teď ho pojímala zlost, když mu připadlo, jak tam na konci chodby jakýsi desátník s lískovkou u šavle se utrhoval na mladého vojáka, jak ten ubožák musil stát a nesměl ani hlesnout, i když desátník zarudlý jako krocan a oči vyvaluje jej poličkoval a přitom láteřil a klel, až bůh bránil, a to proto, jak P. Vrba stoje opodál vyrozuměl, že ten vojáček neměl cop podle pravidla upletený a řemen u šavle dost v pořádku. Pro to vše přišel domů v takovém neladu, ač se dost přemáhal kvůli farářovi, jenž by se nesmírně rozčilil, kdyby mu pověděl, co v jejich někdy domě všecko přehlédl.
Někdo zaklepal na dvéře; vešel – Kramerius. P. Vrba byl nemálo překvapen, velice mile. Host se omlouval, vytrhuje–li, a pak se zeptal na Šlechtu z Milčic. P. Vrba mu kynul, aby tiše mluvil, že pan farář vedle spí. A šeptem Krameriovi, jenž musil vedle něho usednouti, vypravoval, jak sedlák pořídil, a že on, Vrba, viděl také vnuka té stařeny, že slouží u pěších, že to hoch podobný, a jakou měl nehoráznou radost, když uviděl starého kmocha a uslyšel o své bábě, ale pak jak sebou škubl a div se strachy netřásl, když vešel do jizby jeho pan kaprál, týž, kterého viděl P. Vrba před chvilečkou, an na chodbě vojáka poličkoval. O tom teď Krameriovi, dosud jsa rozhořčen, vypravoval, a jak ten mladý voják úzkostně po tom rasovi hleděl, až zašel, a jak pak jen tiše, aby ho nikdo neslyšel, si posteskl, jaký je zlý –
„Němec?“
„I toto, vlastenče, Čech jako poleno, ale nadával, toť se ví, pan kaprál nejvíc po německu.“
P. Vrba byl by dále o kasárnách vypravoval, ale Kramerius obrátil řeč. Nejprve vyplatil starému kaplanovi Lidlův přeplatek za Paprockého, aby jej dal studentovi. To P. Vrbu zase povyrazilo. Zasmál se a měl radost, že se nezmýlil; pak napjal sluch a zvážněl, když Kramerius jal se vypravovati, co milčický rychtář psal.
„Ach, to je! To je!“ opakoval Vrba. „Kdo by pomyslil! To jste měli toho pana Lidla chytnout – Škoda, škoda. Ten by vám byl pověděl.“
„Ten?! A co?“
„O tom strýci majorovi, o tom Maternovi z Květnice. Tím se nějak chlubil. Vida, tak by to děvče, či jako ta slečna Maternová, měla strýce majora! Snad už teď barona. A to jí pomůžeme hledat. Počkejte, vlastenče. Nechte to zatím na mně. Já to vypátrám –“
„Kde ten strýc je?“
„A jaký je, a jaká ta famílie vůbec. Pan Lidl je v tom, to by se mi tuze nelíbilo. Aby ta panna, jako ta Maternová, dobře vychovaná, na faře byla, povídal jste, viďte, aby se tak někam dostala! Tak počkejte, na tom si dám záležet. Víte, já na to panstvo hrubě nedám, ale tady to, panna či slečna, víte, ze starého českého rodu –“
„Právě proto, velebný pane.“
Když farář Hejna, maje pravou tvář od pohovky do červena otlačenou, se probudil a k Matouškovi do pokoje vstoupil, všiml si hned, že se nápadně vyjasnilo. Starý kaplan byl hovorný, hned vytáhl ze stolu karty a položil je na stolek u kamen. Byly to ty, v které ještě venku, na faře, hrávali. Když se farář Hejna rozhodl, že se odstěhuje do Prahy do kněžského domu, aby měl lepší pohodlí a ošetření, vzal si i ty karty s sebou. Když pak po roce se dověděl, že jeho bývalý kaplan, a byl už, neboť pozdě došel svěcení, hodně starý kaplan, pořád postonává, pozval si jej k sobě do Prahy na stálý byt, za společníka. Měltě sám slušné jmění, a pak se mu po „Matouškovi“ hodně stýskalo, neboť žádný mu nedovedl tak vyhověti jako on.
A tak se zase škorpili v Praze jako na venkově a každé odpoledne sehráli si zase v karty. Dnes byl starý kaplan na faráře milosrdný. Staroušek, drže karty v ruce, objížděl svůj široký límec, pod krkem i v týle, jako by ho škrtil (to měl Vrba vypozorováno, že znamená špatnou kartu), a málokdy si jen pohladil rukou prsa a rovnal límec u kabátu (dobrá karta), a přece starý farář skoro pořád vyhrával. Netušil, že jeho šedivý kaplan je roztržit pro mladé děvče, to pro urozenou slečnu a pro majora ze sedmileté vojny, starého jejího strýce!
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.