Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

Zamířil do svého krámu. Sedlák poslušně za ním. Když strážník došel, stály tu jenom asi tři ženské – ostatní posluchači starochovi se zatím rozešli – a ty si ještě povídaly o starém sedláku a co tu říkal, že císař neumřel, ale že ho někam zavezli; a jedna s úsměškem dodala, bude–li to také v novinách, snad že to pan Kramerius také vytiskne.

Starý sedlák stanul uctivě smeknuv v České expedici, v klenutém to krámě, jenž příčnou zdí byl na dvé rozdělen. Příčná ta zeď, vycházejíc od zadní stěny, nedosahovala až ku přední, k oknům, takže bylo volné spojení mezi menší místností, ne tak hlubokou, kteráž byla vstupujícímu z ulice nalevo, a mezi místností větší, zrovna proti dveřím, kteráž byla sice úzká, ale hluboká. Podél té příčné zdi stály regály, jakož i v menší místnosti, za pudlem a psacím stolem, plné čísel Poštovských novin a knih, nových, tu vydaných, i starých českých tisků, namnoze velikých a hrubých.

V přední místnosti stála u zdi proti regálům prostá dlouhá lavice, nyní prázdná. Před pudlem čekali tři lidé, mezi nimi forman z Vysokého, jemuž pomocník Krameriův zavazoval právě balík knih. Kramerius, sotva vešli, pravil s nelíčenou vlídností ku starému sedlákovi:

„Tak vítám vás. Jdete ke mně? Co mně nesete, pantáto?“

Sedlák složil pytel na lavici u zdi, a rozbaluje ho a vytahuje z něho onu hranatou věc, mluvil:

„Vzácně učený pane, já sám nic – ale tuhle stará Brtková z Milčic –“

„Ach, z Milčic! Tam máte rychtáře Vaváka.“

„Ano, vzácný pane, Františka Vaváka; ten má dary Ducha svatého a jest rozšafný a v písmách honěný. Však právě s ním, teď tomu jest šest let, jsem viděl blesk toho mocného světla –,“ a staroch, povytáhnuv z pytle dřevěné, červotočivé pouzdro, věkem a kouřem, jak ve skrýších a pak u stropu na tramě leta letoucí odpočívalo, všecko zahnědlé, až zčernalé, obrátil se po Krameriovi. Ten tím obratem překvapen se otázal:

„Jaké mocné světlo?“

„Které vyšlo jako slunce na den; však o něm jejich péro všecko jak náleží vypsalo, stalé věci i proroctví.“

Kramerius, už na ulici poznav, že staroch, patrně přepilný a hloubavý čtenář, má všecky obraty svého výkladu, ano celé věty z Knihy Josefovy, kterou on, Kramerius, před šesti lety vydal, pokývl hlavou a pravil:

„Ach, císaře Josefa – Tak vy jste ho také viděl –“

„To štěstí přálo mým očím – jak jsem prál, před šesti lety. Jeli jsme s rychtářem, jako s Vavákem, do Prahy. Tenkrát zrovna bylo držáno veliké cvičení vojska, skrze oheň, jako by vojna byla, a tak bylo všude u Prahy za té patálie vojska jako čečetek. A nad hloubětínskou hospodou jsme, pane, uvázli. Nemohli jsme dál –“

„Pro vojsko.“

„Ba tak, pro vojsko. A když to konce nemělo, uhnuli jsme se nalevo, a tu se stalo, bylo to zrovna nad Kamencovou hutí, že nás císař pán dojel. A jenerálové s ním, Laudon, Lasy a hrabě Kinský, a zrovna vedle nás jel císař na koni. Já bych ho byl, pravda, nepoznal, ale rychtář, ten ho poznal podle malování; a tu jak císař pán a to komonstvo dojíždělo, vzkřikne rychtář: ‚Císař!‘ a z vozu dolů, a já za ním, a klekli jsme. Ó vzácný pane – já se div netřás – strachy i radostí.“

Kramerius vida, že by nadšený ctitel zesnulého panovníka zase zabočil, přerušil jeho řeč otázkou:

„A co on, císař?“

„Tuť jsem sám uviděl jeho sprostnost; už zdaleka kýval rukou a povídal: ‚Vstávejte! Vstávejte!‘ – a když dojel, koně zastavil a na nás promluvil, odkud jsme. Já, pane, mluvit nemohl, ale rychtář, ten jadrně povídá: ‚Z Poděbrad, z panství Jejich císařské Majestátnosti.‘ A on zas: ‚A co to vezete?‘ A rychtář prál: Ječmen, Milosti císařská.‘ A tu císař, zač je ječmen, a rychtář na to, že za dva renské a za groš. A vtom jeden jenerál hned vedle císaře, řekli nám pak, že to byl Laudon, povídá: Jeden strych.‘ A rychtář přisvědčil, že ano. A pak jeli pryč – a my ještě stáli a dívali se A tak jsem se sytě podíval na toho nejlepšího přítele nás ubohých sedláků. A bylo mně, jako když do světla bych hleděl, divže mne slzy nepolily –“

„A jak mluvil císař? Česky?“

„Česky, pravda, česky.“

„A Laudon také?“

„Taky, taky, vždyť Vavák, jako náš rychtář, německy neumí a já taky ne.“ Za řeči té vyňal z pouzdra starou knihu v černé koži s mosaznou sponou.

Zatím odešli oni dva kupci, a nyní se měl také forman z Vysokého k odchodu. Toho Kramerius zastaviv, přeptával se na vysocké „milovníky“ českých novin a vzkázal je pozdravovat. Forman odešel a Kramerius, obrátiv se zase k sedlákovi, zeptal se ho, jak se jmenuje.

„Říkají mně Šlechta, jménem Jan,“ odvětil sedlák a podal Krameriovi hrubou onu starou knihu. Byla to Bible kutnohorská. Majitel České expedice, podívav se zběžně na ni i do ní, ptal se, je–li na prodej a proč ji prodává.

„Já ne, to není má.“

„Ach povídal jste, že stará –“

„Ba tak, stará Brtková od nás – chudá osoba, ale pro sebe peněz nechce, ta by knihu neprodala –“

„A nač tedy?“

„I bída, vzácný pane, bída a starost. Má na vojně vnuka – odvedli jí ho – Bodejť, sirotek, nikoho nemá – a nic nemá, a tak pan vrchní – A tak jí toho synka chytili a pryč s ním, nejdřív do města, jako do Poděbrad, na zámek, pak mu vlasy pentličkou zavázali a pryč. Prosil, že stará babička nikoho nemá, ale nic naplat, a když se pak bránil, svázali ho provazy. Jaká obrana, bože svatý! Chudý chasník! Kdož ví, za koho slouží! A teď mu je zle – tuze si prý stýská; on na vojnu není, a tuze ho všelijak trýzní a trestají – má takového zlého kaprála…“

„A kde jest?“

„A teď tady v Praze. Tuhle přišel od nás soused z Prahy, má tu také syna, a ten staré Brtkové všecko pověděl, co vnuk zkusí, jak si stýská a jak ti vojanští páni jsou zlí, a že nějaký dvacetník by to hodně spravil, že jsou tuze na to lační, a nejvíc ten kaprál, protože si rád zavdá.“

„Proto tedy stará Brtková bibli prodává –“

„Proto, vzácný pane. Když si jinak nemohla pomoci! Tak dala bibli. Těžko se s ní loučila, bodejť, jak by ne. ‚Odnepaměti byla v našem rodu,‘ povídá, ‚až já jí teď musím pozbýt. Pánbůh mně odpusť!‘ A plakala, vzácný pane, a jak by neplakala –“

„A vy jste sem šel s tou knihou schválně.“

„To ne, ale zaslechla, že chci do Prahy. Vědí, když přišlo do hlasu, že císař umřel –,“ a starcovy oči pátravě utkvěly na Krameriovi. Ten, drže bibli v rukou a hledě Šlechtovi do očí, pravil klidně:

„Vy tomu nevěříte.“

Sedlák, očí z něho nespouštěje, na okamžik mlčel, pak určitě odvětil: „Ne, vzácný pane.“

„Tak jste ho měl rád –“

„A my všichni, a oni také – mám tu jejich knížku Josefovu. Říkám si v ní často a rozumím tomu, vzácný pane, co čtu, rozumím,“ opakoval s důrazem. „Však je to svatá pravda, všecko, co tam psáno, co se už stalo, a to ostatní – to proroctví, to se musí ještě vyplnit –“ A vstav jal se jako prve na ulici mluviti kazatelsky, ale živě, patrně z plného přesvědčení a citu:

„Služby boží potom víc v nesrozumitelné řeči se nekonaly, nýbrž modlitby církevní v mateřském jazyku činěny byly –“

Kramerius, jsa poněkud v rozpacích, přerušil mu další výklad. „Toto jest všecko jenom přání, na způsob proroctví, pantáto.“