Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

F. L. Věk (Díl druhý): краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl druhý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

F. L. Věk (Díl druhý) — читать онлайн ознакомительный отрывок

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl druhý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„A to proroctví žádný nesplní nežli on – císař Josef –“ Pojednou dodal hlasem, v němž prosba i důvěra zněla: „Učený pane, když tak všude mluvili a všude vyzváněli a do kostela na mše se hrnuli – jářku – půjdeš do Prahy, tam je upřímný přítel selského či voráčského stavu, třeba sprostného a opovrženého, ten tě neošidí, ten ti poví pravdu, umřel–li náš dobrodinec –“

Umlkl a oči jeho utkvěly s dychtivostí na rtech Krameriových. „Pantáto, je to pravda. Císař umřel a již jest pochován. Ve Vídni, v císařské kryptě.“

Staroch se patrně zarazil. Okamžik hleděl mlčky na Krameria, jako by ještě zkoumal, pak zhluboka povzdechl a šedivou hlavou zakýval:

„Jim věřím –“ A zase hlavou smutně kýval a dodal: „To na nás pánbůh dopustil – To zas bude. To zas bude lavice, osel, trdlice, to se bude zas karabáč mít –“

„Nic se toho, pantáto, nebojte. To už dnes není možná, aby –“

„O pane drahý, kdyby byli všichni jako oni – Ale co jich je podnes, že nechtějí zapomenout na karabáč, co bylo a jakou měli moc, jak by se zas trestalo na kanceláři neb v jagrhausu; třeba zas až do smrti –,“ dodal chmuře husté sivé obočí.

Kramerius bezděky, jako by pochyboval, opakoval:

„Do smrti?“

„Ba tak, vzácný pane, jako mého nebožtíka bratra –“ Vtom se otevřely dvéře a do Expedice vešel P. Matouš Vrba v zimní čepici se štítem a s ušima a v límcovém plášti tmavomodrém. Trochu na levou nohu napadal. Kramerius, jenž zatím bibli byl na lavici položil, vítal ho jako dobrého známého; než mu pověděl, co tu s tím sedlákem jest, vešel mladší muž, mladší nežli Kramerius. Ten, ruku mu podávaje, důvěrně ho vítal:

„Vítám tě, Šedivý.“

Zatím starý sedlák, vida pány, ustoupil zase a usedl na lavici, ale již všichni tři u něho stanuli a Kramerius se ho ptal, jak to bylo tedy s jeho bratrem. Šlechta změřiv si rychlým, zkoumavým pohledem oba příchozí, mávl rukou a pravil:

„To bylo v tom otroctví, než slunce vyšlo. To jsem byl ještě v samé mrákotě, nedospělý na těle i na duchu. Před čtyřiceti lety – ach, vzácní pánové, tenkrát se musil každý chránit pohněvat jen písaře nebo mysliveckého, nadtož pak sirotčího nebo správce. A můj bratr si mysliveckého mládence rozhněval, a to pro němou tvář. Měl krásného psa, a toho chtěl ten myslivecký a žádostivě; ale bratr nechtěl a nedal, ani neprodal, a tak on se ten myslivec vymstil. Udělal to, jak to hajní a myslivci dělali, když chtěli mít z vesnických psů kůži na boty nebo na kalhoty.“ „A jak?“ ptal se Šedivý.

„Tak, beze všeho. Vzal si příčinu, že pes běhal bez klády na krku u lesa. Přišel k nám, a že psa musí proto zastřelit, a hned se k tomu měl. Ale pes byl divoký a nechtěl rány dočkat.“

„A kde ho chtěl střelit?“ ptal se P. Vrba.

„U nás ve stavení, v síni. A když Vořech, to byl ten pes, takový krásný, veliký, a jak hlídal, pořád pobíhal, lítal a štěkal, poručil ten lotr, aby ho bratr na provaz uvázal a podržel. A tu můj bratr, dej mu pánbůh, vzkřik celý bez sebe: ‚A kdyby mne na tom místě zastřelili, to neudělám.‘ Tak se ten myslivecký teprv rozvztekal a hrozil; a když bratr neposlechl, tak musili mysliveckému psa uvázat, totiž jiní, bratr ne, ten nic, ten to nechtěl ani vidět. Na zahradě, u slívy, tam psa uvázali a tam ho ten – bouch, zrovna do oka, aby si kůži nepokazil.“

„Fi –,“ zvolal Šedivý, „a ještě si snad kůži vzal?!“

„Ba vzal, jako jiní; ze Sadské poslal rasa, aby psa odřel.“

„Sám ras!“ prudce zvolal P. Vrba.

„A jak bratr?“ ptal se Kramerius.

„Ten to brzo zaplatil, že se ozval. Ani ne za týden, oral na poli, a tu se přihnal ten myslivecký, a zrovna na bratra, že je pytlák, že hubí zvěř a pytlačí, a hned ukázal oka, ta že našel v trní u našeho pole, a hned také bratra šacoval, že má jistě koroptve – A sám měl v ruce koroptví pírka, a teď se dal do bratra a křičel, že je u něho našel, jako u bratra, a cpal mu je do očí, že je měl v kapse a že chytá koroptve. Bratr se bránil – ale jaká obrana! Jak jednou mládenec nebo hajný udal, to bez řečí, to bylo všechno mamo. Bratr musel v sobotu do jagrhausu, tenkrát v Havransku – A drazí páni, kdo se dostal do jagrhausu, s tím bylo zle, ne–li amen – ten musil na lavici – ale takové jistě neviděli. Byla schválně pro člověka, ležel v nijako ve formě, a když do ní lehl, tak ho nahoře zašroubovali, že sebou nemohl ani hnout. A do té musil, kdyby i na kolena klekl a prosil nebo krvavě plakal. A můj bratr musil taky, a ten mládenec s hajným ho tak ukrutně mlátili, že jsme si ho musili odnést. A z těch ran měl pak smrt –“

„A to se stalo bez trestu!“ zvolal P. Vrba.

„A nebylo líp, až přišel on, soudce spravedlivý a otec,“ dodal starý sedlák. Vrba i Šedivý pohlédli z něho tázavě na Krameria. Ten oběma na vysvětlenou řekl:

„Pantáta jest horlivý čtenář –“

„A přišel si sem pro knížky,“ mínil Šedivý.

„Sprostný a chudý člověk nesmí povznést svých očí k bohaté tabuli“ – a sedlák upřel své zraky na regály plné knih. „Musí hladovět i v tom a nesmí prohlédnout.“

P. Vrba byl tou odpovědí zaražen. Ne její formou, nebo té porozuměl z poznámky Krameriovy; ale obsah její jej překvapil. A vtom ještě uslyšel to o staré bibli. Kramerius jim pověděl, proč pantáta přišel, a doloživ, jak ta babička chudá plakala pro tu knihu, řekl pojednou sedlákovi, že tu knihu nekoupí. Ten se nemálo zarazil, ale P. Vrba, vystihnuv úsměv i pohled Krameriův, zakýval souhlasně hlavou a ohledávaje kapsy ochotně pravil:

„Jsem s vámi – napolovic, napolovic – vlastně načtvrt, náš pan farář tu druhou částku nahradí, musí.“

„A já také něco přidám,“ doložil Šedivý porozuměv, co se chystá. Za chvilku poté měl starý sedlák v hrsti kolik dvacetníků. Žasna hleděl na ně i na nenadálé dárce; žasl však ještě více a děkoval, když mu Kramerius oznámil, ať ty peníze dle uznání dá tomu vojáčkovi, ale ten ať je opatrný, ať nedá všecko tomu kaprálovi spolknout, a on, Šlechta, ať vezme zas bibli s sebou staré Brtkové.

„A tu máte vy od cesty,“ dodal Kramerius a dal mu dvě knížky, kteréž z regálu vybral. „Když tak rád čtete.“

„A ve kterých kasárnách jest ten synek?“ ptal se P. Vrba.

„Na Dobytčím trhu, velebnosti.“

„Aha, tedy u nás, snad zrovna v mém pokoji – Byl jste tam už někdy?“ Když sedlák zakroutil hlavou, dodal:

„Tak vám ta kasárna ukážu. Máme jednu cestu. Ale počkejte chvilku.“ Obrátiv se ke Krameriovi, dodal:

„Jest psovský čas, v koleně mně to vrtalo a ještě tam mám ty mravence, ale nevydržel jsem doma. Chtěl jsem spatřit vaši novou Expedici, víte, Expedici Královských poštovských novin, královských –,“ opakoval s důrazem.

„Ach, všiml jste si –,“ a Kramerius se usmál. „Ano, královských. Máme teď jen krále –“

„A zůstane to tak?“ ptal se P. Vrba.

„Nechám to tak, dokud to na titulu nechají – A myslím, že nechají, alespoň teď. Budeme mít bohdá brzo korunovaného krále.“

„Víte néco, slyšel–li jste něco?“ tázal se rychle, nedočkavě P. Vrba.

„Baron Neuberk ti něco řekl?“ tázavě doplnil Šedivý.

„Ano, povídal, že tu v Praze bude brzo držán sjezd. Stavové se sjedou. Podají stížnosti, ale nejprve budou prý žádat o korunu, aby byla z Vídně vrácena. Povídal to hrabě Kolovrat, kanclíř, a hrabě Lažanský, Prokop, nejvyšší sudí. Ten to baronovi také řekl.“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Alois Theodor Sonnleitner - Dr. Robin-Sohn
Alois Theodor Sonnleitner
Alois Theodor Sonnleitner - Die Hegerkinder von Aspern
Alois Theodor Sonnleitner
Jirásek Alois - Psohlavci
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Lucerna
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Filosofská historie
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Staré pověsti české
Jirásek Alois
Отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)»

Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x