Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

Здесь есть возможность читать онлайн «Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)» — ознакомительный отрывок электронной книги совершенно бесплатно, а после прочтения отрывка купить полную версию. В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: foreign_antique, foreign_prose, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

F. L. Věk (Díl druhý): краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «F. L. Věk (Díl druhý)»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

F. L. Věk (Díl druhý) — читать онлайн ознакомительный отрывок

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «F. L. Věk (Díl druhý)», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Mlčky a s náramnou vážností sáhl nemocnému na tepnu, podíval se mu na jazyk a sáhl pak na srdce, když starý Věk vzdychaje naříkal si na bolení v prsou. Pak, nerozmýšleje se ani dost málo, řekl doktor:

„Přeslici sem.“

„Pouštět, pane doktore?“ ptal se mladý Věk.

„Či myslejí, že ne?“ odbyl ho doktor a vytáhl z hluboké kapsy svého kabátu fáč pěkně stočený, brunátné barvy, ale značně už sešlý, jako zamaštěný, a pouzdro, z něhož vyňal lesklé poušťadlo. Zatím Věková přinesla přeslici, o kterou starý Věk musil opříti ruku, jak ji doktor upravil, a juž vytryskl z ní vysoko proud tmavorudé krve.

Když nazejtří doktor zase přijel, nechtěl ani uvěřiti, že se nemocnému neulevilo; nebyl však nikterak v rozpacích. Bez okolků, jako z nejjistějšího přesvědčení řekl:

„Tak repetatur.“

A zase poručil přeslici a vyňal z hluboké kapsy fáč i pouzdro s poušťadlem. Mladý Věk se zarazil, poněvadž viděl, že otec od včerejška velmi ochabl: ale neodvážil se promluvit, jednak že si netroufal, jednak že ho mátly lékařova jistota i jeho znamenitá pověst po okolí. Nemocnému ušlo zase mnoho krve; nestalo se však, co doktor, odcházeje k povozu, řekl na určito, teď že bude jistě líp. O tom se očitě přesvědčil, když opět přijel.

„A co medicína?“ ptal se. Mínil lék, jejž dali připravit dle jeho velmi dlouhého receptu.

„Tatínek jí nechce.“

„Nechce! Copak je malé dítě?! Tak zase přeslici.“ Tu se již mladý Věk ozval a podotkl, že tatínkovi je hůř, že silně zeslábl.

„Oni byli na školách, jak jsem slyšel,“ odbyl ho doktor, „ale ne v medicíně. Slavná filosofie ještě nikoho nepozdravila. Ale tohle,“ a ukázal na poušťadlo, „to bylo in initio, dělali to staří a bylo vždycky dobře. To je má starost, mladý pane!“

A když vykonal, co chtěl, starý Věk omdlel. Syn i matka se nesmírně lekli; než panský doktor pravil docela klidně a sebevědomě:

„Teď se to obrátí. Počkáme.“

Nemocný se sice z mdloby probral, ale třesa se posteskl si tichým, slabým hlasem, že mu je tuze mdlo, že se mu dělají kola před očima, a tma – tma… A byl bledý jako stěna a v rukou mu škubalo. Věková třesouc se sáhla mu na ně i na tvář. Byly studeny. Vyděšena, divže nevzkřikla, pohlédla na doktora; ten však, ukazuje na obličej nemocného, po němž se rozložil výraz utišení a klidu, pravil, vztáhnuv před se ruku masitých bílých prstů s dvěma velikými prsteny:

„Teď je vyhráno. Toho spánku jsme potřebovali. To jsem chtěl.“

Odcházel jako vítěz od lože nemocného, sám sebou spokojen a sebevědomě. I Věková si vydechla, když uslyšela doktorův výrok a když viděla, že se nemocný utišil. Než syn, vyprovázeje s ní lékaře, cítil nespokojenost a tíseň. Nicméně poslechl, když doktor sedaje do kočáru jim poroučel, aby nemocného nechali s pokojem, aby se tiše vyspal, tím spánkem že má vyhráno.

Hluboké ticho nastalo ve Věkově domě. Mladý kupec odešel se podívat do krámu, matka pak meškala v sedničce vedle jizby, kde spal nemocný. Šukala sem a tam, neměla však žádného stání. Přes tu chvíli vešla mezi dvéře podívat se, spí–li ještě muž. Tam ji také zastal František, když přišel z krámu.

„Pořád spí,“ šeptala matka.

„Už tak dlouho!“

„A ani se nehne, ani dechu není slyšet,“ dodala patrně ulekaná.

Syn už ani neodpověděv, bral se tiše po špičkách k loži pod květovanými nebesy. Věková pokročila za ním, ale ne daleko ode dveří, čekajíc dychtivě, s rukama sepjatýma, co oznámí. Nahnul se do lože, naslouchal, sahal na otce Prudce se vztyčil a po matce se ohlédl, pak skočil k oknu pro stojací zrcátko v červeném papírovém rámečku. Toho okamžiku stála již také stará Věková u lože a třesoucí se rukou rozhrnovala záclonu. Syn přiklonil lesklou plochu zrcadla k nosu a ke rtům nemocného. Když ji zase odňal, byla taková, jak ji přinesl. Neopotila se ani dost málo.

Starý Věk usnul a „tím spánkem měl vyhráno“. Věková hlasem zahořekovala, chytila se syna a plakala usedavě na jeho prsou. On pak, všechen vzrušen, hladil jí vlasy nad čelem šedé. Chtěl ji těšiti; hlas se mu třásl a slova byla nesouvislá, až je pojednou pláč udusil.

Třetího dne byl pohřeb. Mladý Věk vypravil ho důstojně, neboť neplatil už patent, jenž jako po všem hradeckém kraji, tak i v okolí Dobrušky ještě před pěti lety přísně vykonáván, kdy až i pětadvacíti ranami na veřejném místě nebo čtrnáctidenní prací u kolečka na obecném díle trestali toho, kdo svého milého v rakvi pochoval.

Na pohřeb starého Věka sešla se síla lidí, aby vyprovodili váženého souseda a kupce, známého daleko v okolí. Přišli venkované, jeho odběratelé, v kožichách a beranicích, přišli měšťané v pláštích i sousedky v kožíškách, ve smutkové barvě, to v bílých zástěrách i plachetkách. Přišel i starý Žalman v obnošeném límcovém plášti, v čepici formy starodávné. Lidé stojící před stavením na podsíňce, krám byl toho dne zavřen, i na síni, kde ležel nebožtík v otevřené rakvi, maje v hlavách planoucí svíci, velmi si všímali vetchého, ohnutého dědečka, někdy souseda zesnulého Věka, když Věkovi ještě ostávali ve zděděném domku před bývalou branou, zrovna proti statui sv. Jana Nepomuckého. Všímali si starocha o hůl se opírajícího, jenž jako plachý na nikoho se nepodíval, a divili se, že vylezl ze svého doupěte a jde na lidi, to že je nějaká čest, to že udělal jistě jen kvůli mladému Věkovi, protože František chodívá k němu někdy na toulku, starému že by to jistě neudělal. A dobře přitom pozorovali, že ten starý „perlinčan“, ten „beran“ sice na síni smekl, u mrtvého se zastavil, ale že nevzal do ruky kytičku žitných klasů namočených ve svěcené vodě v nádobce, jež stála u nohou nebožtíkových, a že nepokropil mrtvého, aniž mu křížek udělal.

Ale stál chvilku, dědeček holohlavý, třesa se a maje ústa věkem pootevřena, a upíral zarudlé, od studeného větru rozslzené oči na nebožtíka souseda. Pak protlačil se do světnice, kde bylo plno sousedů i sousedek, sedících na židlích nebo na dlouhých lavicích podél zdí. Seděli mlčky a vážně před se hledíce nebo upírali zraky v myšlenkách nebo bez nich na vydrhnutou podlahu, teď plnou mokrých šlépějí a kalužinek od roztálého na botách a střevících sněhu. Sem tam se někdo ozval ztlumeně a jako oukradkem, sem tam někdo zakašlal a v to zaznělo chvílemi hlasité zakvílení staré Věkové; meškala s několika sousedkami, svými družkami z mládí, vedle v sedničce, jejíž dvéře byly vysazeny. Odtud také vešel do světnice, do níž padalo zkalené světlo zachmuřeného dne březnového, mladý Věk v černých šatech i v černých punčochách, s šátkem v ruce. Neklidný, rozčilený pohlédl plaše k oknu, nejdou–li už kněží, a mířil na síň, zase k otci. Vtom vešel starý Žalman. Prostřed světnice se spolu setkali. Všichni kolem, jako vytrženi z dusného klidu a smutného ticha, upřeli své zraky na neobyčejného hosta. A sousedka Snížková, sedíc opodál stolu, v kožíšku a v bílé plachetce, vážná stařena vysokého čela, zahnutého, pěkného nosu, s lalouškem pod bradou, nahnula se živě k mladičkému děvčeti, asi patnáctiletému, vedle ní sedícímu, a zašeptala:

„To je ten starý Žalman, beran takový –“

Teď, podávaje mladému Věkovi zarudlou, studenou pravici, promluvil třesoucím se hlasem:

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «F. L. Věk (Díl druhý)» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Alois Theodor Sonnleitner - Dr. Robin-Sohn
Alois Theodor Sonnleitner
Alois Theodor Sonnleitner - Die Hegerkinder von Aspern
Alois Theodor Sonnleitner
Jirásek Alois - Psohlavci
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Lucerna
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Filosofská historie
Jirásek Alois
Jirásek Alois - Staré pověsti české
Jirásek Alois
Отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)»

Обсуждение, отзывы о книге «F. L. Věk (Díl druhý)» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x