Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl druhý)

To bylo dole na rohu Koňského trhu opodál zděných kotců a krámů v dřevěných boudách. Odtud zahnul F. Věk vzhůru k Vodičkově ulici. Všiml si lidí, kteří stáli na konci rozlehlého náměstí, i jaký proud lidí se hrne k rozlehlým hradbám, za ně, za Koňskou bránu, rozhlédnout se po polích za ní, po omladlém osení. Z Vodičkovy ulice se dal do Řeznické. Šel za vzpomínkami, a pro ně zastavil se před nevysokým domem, kdež Butteauova rodina kdysi bydlila, kde poznal Paulu i Tháma a zažil tolik příjemného i tolik nepříjemného a trpkého. Nepodobalo se, že by Thám, je–li tu, jak Hněvkovský psal, najal si byt zrovna v tomto domě, nicméně vešel Věk do stavení.

Stoupal povědomými dřevěnými schody; nitro jeho divně zatrnulo, když stanul nahoře na chodbičce, která byla té chvíle načichlá vůní kávy čerstvě vařené, jak obyčejně bývala, když sem před lety odpoledne chodíval učit Paulu na housle, a když na konci té chodbičky spatřil známé dvéře bytu někdy páně Butteauova, kdysi bílé, u kliky ohmatané. Stál okamžik tiše, v duchu dojat, jako by čekal na nějaký hlas, neozve–li se káravé, ale dobromyslné volání staré paní Butteauové nebo veselé chechtání malé Betyny nebo Lotčin popěvek, jak ho již tu na chodbě bývalo slýchati. F. Věk se až lekl, když se dvéře náhle otevřely. Ale tím, že vyšla jakási služka nesoucí dřez plný špinavé vody, uveden zase do skutečnosti. Trochu popleten ptal se, nebydlí–li tu pan Butteau.

„Ne, tady neostává.“

„Ani v tom domě, nebo pan Thám?“

„Ne, žádný.“

A děvečka dívala se udiveně za mladým pánem, jenž se tak zdvořile ptal a jenž pojednou odtud tak pospíchal. Pak se již nikde nezastavil, až když Žitnou ulicí se dostal na Dobytčí trh. Tam bylo velmi živo a nejživěji a nejhlučněji kolem starého kamenného náhrobku s křížem, jenž o samotě tu stál nachýlen a do země zapadlý asi třicet kroků před Novoměstskou radnicí. Děti se tu rojily a honily, nejvíce chlapci, jako včely na slunci. F. Věk se však nalevo ohlížel, přes několik domů, stojících skoro prostřed Dobytčího trhu. Vyvalilť se za nimi do jasného vzduchu špinavý, zahnědlý mrak, vysoko zavířil a zároveň temná rána zaduněla. Jindy tu bylo vídati nad domy věž kostela Božího těla, ale Věk ho toho okamžiku neuviděl, ani když mrak se ztratil, ani když obešed zámečnickou dílnu v nároží těch domů, stanul zanedlouho za nimi. Kostela již skoro nebylo. Zeď s cimbuřím kolem hřbitůvku tatam, hřbitov plný rumu a kamení, a z kostela, v podobu osmipaprskové hvězdy vystavěného, srazili právě zase kus zdi. Už jen málo z té památné stavby trčelo. F. Věk ji znal z kroniky a pomyslil si toho okamžiku, že je jí škoda, ale dlouho nepostáv, dal se napravo, napříč trhem, přes hlubokou cestu rozjezděnou, vedoucí prostranstvím vzhůru k Slovanům.

Z listů věděl, že Hněvkovský bydlí skoro naproti kostelu Božího těla a tím také jezuitskému. Našel ten dům brzo, za spoustou klad, jež navaleny ležely na prostranství před domy, té chvíle skoro chůvami a dětmi obalených. Přítele doma nezastal. Řekli mu, že je asi jistě v sousedství. Věk tam zašed, vyhledal byt paní Markové, kde bydlil nějaký kolega Hněvkovského.

Byt ten byl přes dvůr, v zadním patrovém domě. Když po schodech nahoru docházel, uvítal ho hlas dvojích houslí. Duo znělo z bytu paní Markové. Mladý kupec, nechtěje vytrhovati, chvíli čekal za dveřmi, naslouchaje hře, v níž prim zněl nadobyčej čistě a pěkně. Ale když hra neměla konce, zaťukal a vešel. V prosté, čistotné jizbě o dvou oknech s bílými záslonkami stáli u pultu dva studenti; šestnáctiletý gymnasista, onen, jenž u P. Vrby si knihy na pensa vypůjčoval, a druhý, starší, asi dvacetiletý, pěkného čela, hustého obočí, zpod něhož hleděly bystré, hnědé oči.

F. Věk se omluvil, že vyrušuje, a ptal se po Hněvkovském, že snad tu je u svého kolegy.

„Před chvílí odešli,“ odvětil mladší houslista.

„Ale kam, nevíme,“ dodal starší.

Na Věkovi bylo patrno, že ta zpráva mu nemilá. Na okamžik přemýšlel, pak prosil, aby p. Hněvkovskému, přijde–li sem s kolegou, dobrotivě řekli, aby přišel zítra ráno na Poříč k Zlatému bažantu. A teď udal své jméno a odkud přijel. Ale vtom už ten starší, filosof, odložil rychle housle a velmi živě uvítal Věka.

„A toť jsme trochu krajané – Já jsem Held, filosof, z Třebechovic u Hradce Králové.“

Věka shledání to těšilo; za chvilku již byl s „krajanem“ v živém hovoru. „Toníček“, jak Held studentíkovi říkal, skládal noty, pultek přestavoval, pozoruje přitom hostě i naslouchaje hovoru. Held a Věk se rychle seznámili, jednak Hněvkovským, s nímž se Held také přátelsky znal, jednak hudbou i podobným během mládí. Dovědělť se Věk, že i Held byl choralistou, a to kostela Panny Marie Na louži, ale že brzo ztratil hlas.

„A tu mně pak muzika pomohla.“

„Housle; krásně hrajete.“

„Ano, housličky mně pomohly. Pro ně si mne pan regens chori křížovnický oblíbil.“

„Páter Trautman, znal jsem ho také.“

„Divoký muzikus. Hodný člověk. Vymohl mně byt i stravu u křížovníků. Sem jen na hodinku docházím. Přehráváme si tuhle s Toníčkem.“

Vtom se ozval náhlý rachot bubnu. Věk sebou až trhl. „To je tamhle ze dvora,“ ukazoval Toníček, „to máme přes tu chvíli.“

Věk vstav přistoupil k oknu, plnému měsíčních růží, a vyhledí ven, na veliké prostranství, rozkládající se rozlehle za kasárnami, někdy ústavem starých kněží, až za bývalé proboštství ke kostelu sv. Petra na Zderaze, tou dobou již také zrušenému a zavřenému. F. Věk byl překvapen velikým prostranstvím i oddělením pěšího vojska na něm. „To je nějaká execírka?“

„To tady je pořád,“ odvětil Held, přistupuje k oknu; ale vtom už Toníček u druhého, jež v ten okamžik prudce otevřel, zvolal: „To není execírka –“

„To asi není,“ opakoval Held, hledě na nádvoří. Otevřel okno. Zářivým vzduchem bylo jasně viděti na tmavé půdě nádvoří, uzavřeného bývalým ústavem kněžským, kostelem sv. Karla Boromejského a přilehlými budovami, dvě řady pěších vojáků v bílých fracích; na rozkaz právě zarazili. Stáli jako bílá zeď; od ní se jen odrážely červené výložky a červeně vyložené šůsky a třpyt tasených šavlí i lesk mosazných ozdob na přední části zakulacených černých čák, zpod nichž vzadu splývaly všem jednou řadou, jako když šňůrou mrští, copy všechny stejně dlouhé.

Na pravém křídle seděl na hnědém koni nějaký důstojník, na levém stál jiný, jak jej bylo znáti po taseném kordu, rudé vestě i lesku jeho premování na klobouce.

Podél jedné řady, a každá byla asi o sto mužích, přejížděl na vraníku vyšší důstojník, maje tasenou šavli, podél druhé řady, na druhé straně, na hnědáku jiný důstojník.

Na toho Toníček z okna ukazuje ohlašoval, že to je adjutant, a tamten na vraném že je major. Znal to své sousedství. Všichni upřeně pohlíželi na nádvoří a sotva si povšimli, že i v sousedství, na zádech domů v tyto strany hledících, je všude dost lidí u oken i na pavlačích, kde byla jaká. A oči všech také utkvěly na té bílé živé zdi a na majorovi, jenž mocným, pronikavým hlasem dal nějaký rozkaz. Řady se hnuly, kus od sebe, čelem proti sobě ulici utvořily; vtom také přistoupili z pozadí od kasáren čtyři vojáci, každý s náručí prutů či holí, jež vojákům rozdávali.