Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

VESTÁLKY viz VESTA.

VESTIPLICA (lat, množ. čís. vestiplicae) otrokyně školené jako odbornice v oblékání tógy, svrchního oděvu Římanů; byl to vlastně dlouhý pruh látky, který se složitě ovíjel kolem těla a skládal do ladných, umných záhybů. U mužů byla tóga také odznakem dospělosti.

VESUV (lat. VESUVIUS) sopka u Neapole, která svým výbuchem r. 79 n. l. zničila řadu okolních měst, mezi nimi i slavné Pompeje.

VIA (lat.) silnice.

VIA APPIA Appiova silnice; tuto důležitou vojenskou i obchodní tepnu, která vedla z Říma na jihovýchod do Capuy a později až na východní pobřeží Kalábrie, do přístavu Brundisia, založil r. 312 př. n. l. censor Appius Claudius Caecus.

VIA ASINARIA Oslí silnice; vybíhala z Říma na jihovýchod.

VIA LATA Široká silnice; vedla po východním okraji Martova pole a ústila do Via Flaminia (silnice Flaminů, Kněžská silnice).

VIA LITORALIS Pobřežní silnice.

VIA NOMENTANA Nomentánská silnice; vedla do Nomenta, města východně od Říma.

VIA OSTIENSIS Ostijská silnice, vedoucí podél Tiberu do Ostie, která ležela u ústí této řeky. Ostie byla římským přístavem.

VIA PORTUENSIS Přístavní silnice; začínala u Přístavní brány (Porta Portuensis) na pravém břehu Tiberu na jihozápadním okraji Říma a vedla podél řeky na mořské pobřeží.

VIA SALARIA Solná silnice, nazvaná podle toho, že se po ní dopravovala sůl z Ostie přes Řím na sever.

VIA TECTA Krytá silnice, ale spíše to byla ulice zabudovaná do sloupořadí, kolonády; proto se jí také říkalo Maximova kolonáda (Porticus Maximae); vedla od Aeliova mostu přes Martovo pole ke Kapitolu.

VICUS (lat.) ulice na rovině; ulice ve svahu se jmenovala clivus.

VICUS TUSCUS ulice Tusků; Tuskové nebo také Etruskové byli původní obyvatelé krajiny ležící severně od Říma.

VICUS APOLLINIS Apollónova ulice.

VICUS IUDAEORUM Židovská ulice.

VICUS PATRICIUS Patricijská ulice.

VICUS SCELERATUS dosl. ulice Zločinem poskvrněná tady totiž přejela Servia Tullia vozem přes mrtvolu svého otce, legendárního předposledního římského krále Servia Tullia.

VIDEANT CONSULES (lat.) první slova formule, jíž dával starořímský senát v době nebezpečí neomezenou, diktátorskou moc consulům. Celá formule zní: Consulové nechť hledí, aby obec nedošla škody. (Videant consules, ne quid detrimenti res publica capitat.)

VIGILOVÉ (z lat.) (vigilo = bdím) římská městská stráž.

VILLA (lat.) stavení stojící mimo městské hradby, mimo hlavní dům, atp.

VIMINALIS jeden z římských pahorků; viz PALANTIN.

VINDEX, GAIUS IULIUS propraetor v Galii Lugdunské (okolí dnešního Lyonu ve Francii), iniciátor úspěšné vzpoury proti Neronovi.

VIRGINIUS, LUCIUS římský vojevůdce v 5. stol. př. n. l.

VIRGO MAGNA (lat.) velká panna; tak se říkalo hlavní kněžce bohyně Vesty; velká vestálka, jak se jí také říkalo, měla právo dát milost kterémukoli odsouzenci na smrt, ať byl rozsudek soudu jakýkoli.

VITELLIUS AULUS (19 – 69 n. l.) vysoký úředník za Nerona; později provolán císařem, ale brzy zavražděn.

VIVÁRIUM (lat.) obora, kde se chovala zvěř.

VOLATERRAE město v Etrurii, jihozápadně od Florencie (nyní Volterra).

VOLOGESES časté jméno parthských králů.

VOMITORIUM (lat.) původně otvor, jímž něco protékalo (vomo = chrlím), zde vstupní chodby do cirku.

VOTUM (lat.) obětní dar.

VOUSY U ŘÍMANŮ móda byla v různých dobách různá: původně se Římané neholili ani nestříhali; teprve ve 3. stol. př. n. l. se stalo zvykem, zvláště u mužů veřejně činných, holit si celou tvář. Později se opět vracel zvyk nosit plnovous; nejdříve byl jen vnějším odznakem filozofů a vědců, později se rozšířil docela; lid a otroci se zde chovali obyčejně opačně, takže narážka na oholení vousů zde znamená přiblížení se lidu.

VULCANUS římský bůh zhoubného ohně.

XENOFANES (někdy mezi 580 – 480 př. n. l.) zakladatel tzv. eleatské filozofické školy, k níž patřil také Parmenides a Zenón. Eleaté (podle města Eleie v jižní Itálii) požadovali střízlivou činnost, řízenou rozumem a užitkem. Boha si Xenofanes představoval jako nejdokonalejší geometrické těleso, totiž kouli (řec. sfaira), která nemá počátek ani konec.

ZÁTIBŘÍ (lat. Trans Tiberim) chudá římská čtvrť, ležící na pravém břehu Tiberu na úpatí Janikulu.

ZBAVIT PRÁVA NA OHEŇ A VODU (lat. aqua et igni interdicere) právnická formule v rozsudku, jímž bylo odsouzenci zakázáno užívat nejnutnějších životních prostředků na území Říma, což prakticky znamenalo vyhnanství.

ZEMĚ (řec. Gaia, Gé; lat. Tellus) dobrá matka bohů, lidí a všeho života, neboť všechny živí.

ZENÓN Z ELEJE (asi 490 – 430 př. n. l.) řecký filozof, příslušník elejské školy; viz také XENOFANES.

ZENÓN Z KITIA (333 – 262 př. n. l.) zakladatel stoické školy; viz také STOIK.

ZETHOS podle pověsti thébský král, jehož manželka Aédón zabila nechtíc svého syna Ityla. Proměnila se pak ve slavíka (řec. aédón) a každé jaro lká pro svého synáčka.

ZEUS (řec; 2. pád Dia; lat. Jupiter nebo Joviš, 2. pád Jova n. Joviše) nejvyšší antický bůh, otec bohů, pán světa, vládce hromů a blesků, ochránce všeho řádu. Sídlí – s většinou ostatních bohů – na Olympu, horském masivu v severním Řecku.

ZNAK RYBY viz RYBA.

ZRNO DEMÉTŘINO vlastně její dcera Persefoné, manželka boha podsvětí Háda; Persefoné se totiž vždy na jednu třetinu roku odebírala ke svému choti do podsvětí, a to na podzim, když rolník zaséval zrno, a na jaře, když začínalo klíčit, vracela se zase ke své matce na zem.