Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?” A rozesmál se podivným smíchem. Redaktor pozorně vyslechl nepříjemné vyprávění o rakovině a tramvaji, a začaly ho trápit neklidné myšlenky. Tohle není cizinec… — přemítal — divné individuum… ale dovolte, kdo je to vlastně? „Vidím, že chcete kouřit?” oslovil nečekaně neznámý Bezprizorného. „Jakou značku máte nejraději?” „Vy máte různé značky?” soukal ze sebe zachmuřeně básník, kterému právě došly cigarety. „Jakou značku máte nejraději?” opakoval neznámý.

„Domoviny,” odsekl vztekle Bezprizorný.

Cizinec okamžitě vytáhl z kapsy pouzdro a nabídl mu se slovy: „Prosím. Domovina.” Redaktora a básníka toliknepřekvapilo, že jsou v pouzdře právě domoviny, ale spíš je udivilo samo pouzdro z ryzího zlata nezvyklých rozměrů. Při otvírání se na víčku namodrale a bíle zableskl briliantový trojúhelník. Každý z našich literátů si pomyslel něco jiného. Berlioz: Ne, přece jen to je cizinec! Bezprizorný: Čert aby ho vzal! Básníki majitel pouzdra si zapálili a nekuřákBerliozodmítl. Nejlíp bude, když mu namítnu — sestavoval si v duchu svou řeč — že člověkje smrtelný, to nikdo nepopírá. Ale podstata tkví v tom… Dřívnež to stačil vyslovit, cizinec začal sám:

„Ano, člověkje smrtelný, ale to by ještě nebylo takvelké neštěstí. Horší je, že ho smrt někdy zaskočí, v tom je ten háček. Tudíž nikdo nemůže s jistotou vědět, co ho čeká dnesvečer.” Jaknesmyslně staví otázku… napadlo Berlioze a namítl:

„To už je trochu přehnané. Například já vím víceméně přesně, co mě dnesvečer čeká. Samosebou, kdybych šel po Bronné a spadla mi na hlavu cihla…” „Jenomže cihla,” přerušil ho přísně neznámý, „jen takpronic zanic nikdy nikomu na hlavu nespadne. A vůbec, ujišťuji vás, že cihla vám v žádném případě nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí.” „Možná že víte, jakou…,” vyptával se Berliozs pochopitelnou ironií a cítil, že se nechává vtáhnout do jakési skutečně nejapné debaty. „Můžete mi to prozradit?” „Milerád,” souhlasil neznámý, změřil si ho pátravým pohledem, jako by se mu chystal šít oblek, procedil mezi zuby něco jako: „Jeden, dva… Merkur v druhém domě… měsíc zapadl… šest… neštěstí… večer… sedm…,” a pakhlasitě a radostně oznámil: „Uříznou vám hlavu!” Bezprizorný divoce a vztekle vypoulil oči na opovážlivého cizince a redaktor se zeptal s křivým úsměvem: „A kdo mi uřízne hlavu? Nepřátelé? Interventi?”

„Nikoliv,” uklidnil ho neznámý, „ruská žena, komsomolka.” „Hm…,” zahýkal Berlioz, rozladěný nemístným vtipem, „ale to je málo pravděpodobné, odpusťte.” „Já rovněž prosím za odpuštění,” omlouval se cizinec, „ale už je to tak. Ach ano, rád bych se vászeptal, co hodláte dělat dnesvečer. Jestli to není tajemství…” „Vůbec ne. Ted’ zaběhnu domů do Sadové ulice. V deset hodin večer je v MASOLITu zasedání, které řídím.”

„To se nestane,” odporoval energicky cizinec. „A pročpak?”

„Protože,” vysvětloval záhadný společníka přimhouřenýma očima vzhlédl na oblohu, kde nehlučně kroužili černí ptáci v předtuše večerního ochlazení, „protože Anuška koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce už ho rozlila. Tudíž se zasedání nekoná.” Po těch slovech pochopitelně zavládlo pod lipami mlčení. „Račte prominout,” začal po chvíli Berlioza pošilhával po neznámém, který pletl páté přesdeváté, „co s tím má co dělat slunečnicový olej… a nějaká Anuška?” „Asi tolik…,” vmísil se náhle do hovoru Bezprizorný, který se zřejmě rozhodl vyhlásit cizinci válku, a dodal:

„Nebyl jste náhodou někdy v nervovém sanatoriu, občane?” „Ivane!” okřikl ho tiše redaktor.

Ale neznámý se ani trošku neurazil, naopakse rozpustile rozesmál. „Byl, a ne jednou!” řehtal se nahlasa přitom pokukoval po básníkovi jedním okem, které zůstalo vážné. „Kde já všude nebyl! Škoda jen, že jsem se už nestačil zeptat profesora, co je to schizofrenie. Takže se ho laskavě zeptejte sám, Ivane Nikolajeviči!” „Odkud znáte moje jméno?” „Prosím vás, kdo by vásneznal?” Cizinec vytáhl z kapsy včerejší číslo žurnálu Litěraturnaja gazeta a básníkzahlédl hned na první straně svůj portrét a pod ním vlastní verše.

Jenže včera by mu takový důkazslávy a popularity zalichotil, ale teď ne. „Promiňte,” řekl a začervenal se, „můžete chvilku počkat? Rád bych řekl svému příteli několikslov.” „Ó prosím, s radostí!” zvolal neznámý. „Tady pod lipami je takpříjemně a já ostatně nikam nespěchám.” „Podívej, Míšo,” špital básník, když odvedl Berlioze stranou, „tohle není žádný turista, ale špión. Nejspíš nastrčený ruský emigrant, kterého k nám poslali. Požádej ho, ať ti ukáže doklady, nebo pláchne…” „Myslíš?” zašeptal poplašený Berlioza usoudil: Má pravdu… „Věř mi,” zasyčel mu Bezprizorný do ucha, „dělá ze sebe hlupáka, aby z násněco vytáhl. Slyšels, jakmluví rusky,” a zašilhal na lavičku, aby neznámý náhodou nefrnkl. „Pojď, zadržíme ho, nebo nám zmizí…” A vlekl Berlioze za ruku k lavičce.

Cizinec už neseděl, ale stál, a v ruce držel knížku vázanou v temně šedé kůži, objemnou obálku z kvalitního papíru a navštívenku. „Promiňte, že jsem se v zápalu naší debaty zapomněl představit: Tady je moje navštívenka, pasa pozvání do Moskvy na konzultaci,” pronesl významně a probodával oba literáty očima. Ti zrozpačitěli. Holomek, slyšel nás… napadlo Berlioze a zdvořilým gestem vysvětloval, že cizinec nemusí předkládat doklady. Zatímco mu je neznámý strkal pod nos, básníkzahlédl na navštívence latinkou psané slovo „profesor” a počáteční písmeno příjmení — W. „Těší nás,” mumlal rozpačitě redaktor a cizinec zastrčil doklady do kapsy. Tím se znovu navázal hovor a všichni tři usedli na lavičku. „Vy jste k nám pozván na konzultaci, profesore?” zeptal se Berlioz. „Ano.”

„Jste Němec?” zajímal se Bezprizorný.

„Myslíte jako já?” opětoval profesor otázku a zamyslel se. „Dejme tomu…,” dodal. „Umíte dobře rusky,” poznamenal Bezprizorný.

„Jsem vůbec polyglot a znám celou řadu jazyků,” vykládal profesor. „A v jakém oboru pracujete?” zeptal se Berlioz.

„Jsem specialista na černou magii.”

Tumáš! hrklo v Berliozovi.

„A… a… to váspozvali… jako odborníka na černou magii?” zeptal se zajíkavě. Profesor přisvědčil a dodal na vysvětlenou:

„Ve zdejší státní knihovně byly objeveny původní rukopisy kouzelníka Herberta z Aurillacu z desátého století. Chtějí po mně, abych je rozluštil. Jsem jediný odborníksvého druhu na světě.” „A ták! Vy jste historik?” zeptal se uctivě Berlioza značně se mu ulehčilo. Vědec přikývl a dodal záhadně:

„Dnesvečer dojde na Patriarchových rybnících k zajímavé příhodě.” Redaktor i básníkse znovu podivili. Profesor je posuňkem vybídl, aby se k němu sklonili, a zašeptal: „Pamatujte si, že Ježíš existoval.”

„Víte, profesore,” usmál se nuceně Berlioz, „vážíme si vašich obrovských znalostí, ale máme na tuto otázku jiný názor.”

„Ktomu nepotřebujete žádný názor,” odpověděl záhadný profesor, „zkrátka Ježíš existoval a basta.” „To by vyžadovalo nějaký důkaz,” namítl Berlioz.

„Žádný důkaz,” skočil mu do řeči profesor a začal tlumeně vyprávět, přičemž cizí přízvukzáhadně zmizel. „Všecko je náramně jednoduché: Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého…”