Morgan Rice - Nebe Kouzel

Ozval se chladný zvuk pomalu tasené čepele. Vypadala jako krátký meč, ale na konci se zúžovala do bodce. Byla to ďábelská zbraň a její tvar jasně vypovídal o účelu.

„Budeš velmi, velmi trpět,“ pokračoval klidně.

Když k ní přiblížil zbraň, Luanda zvedla ruce, jako kdyby jimi snad mohla meč zastavit, a přidušeně vyjekla.

Pak se ale stalo něco podivného. Její výkřik burácel jako hromobití. Nebyl to křik vystrašené oběti, ale řev nějakého prehistorického monstra. Okamžitě naplnil celé okolí. Snad nikdy v životě neslyšela nic tak hrozného. Jako kdyby se v ní najednou probudila síla samotného Boha a byl to on, kdo skrz ni teď křičel.

Otevřela oči, rozhlédla a uvědomila si, že zvuk vůbec nevyšel z jejího hrdla. Jenom jej přehlušil.

Romulus rovněž ztuhl a podiveně se rozhlížel po okolí. Podle výrazu jeho tváře si mohla být jistá, že to slyšel také a že se jí nic nezdálo.

Pak se to ozvalo znovu a bylo to ještě horší než předtím. V tom zvuku byla veškerá zuřivost surové přírody a Luanda si uvědomila, o co se jedná.

Drak.

Vtom se oblaka rozlomila a Luanda se zatajeným dechem sledovala, jak se dva obrovští draci snášejí k zemi. Byly to největší příšery jaké kdy viděla a byli tak obrovští, že svými křídly na chvíli zakryli matné zimní slunce. Na celé okolí padl stín.

Romulovi vypadla zbraň z ruky. Otevřel ústa v údivu. Také ještě očividně nikdy nic podobného neviděl. S úžasem oba sledovali, jak se ta monstra snesla až nějakých dvacet metrů nad zem a prolétala kolem. Znovu vykřikli a křídly vytvářeli nad nedalekým lesem takový vichr, že se stromy ohýbaly jako rákos.

Luanda se nejprve přikrčila, protože očekávala, že na ně draci zaútočí. Oni se nad nimi ale jenom přehnali, závan větru ji přitom srazil k zemi, a pokračovali dál. Přes Kaňon. A do Prstenu.

Museli nějak vycítit, že Štít nefunguje. Anebo možná spatřili, že dovnitř proudí vojáci. Každopádně přišli na to, že i oni teď mohou do Prstenu.

Jeden z nich se otočil a zamířil k mostu. Luanda sledovala, jak proletěl těsně nad ním a přitom vydechl oheň.

Ozval se strašlivý řev a most vzplál těly imperiálních vojáků.

Druhý letěl jenom kousek za ním a činil podobně. Potom se ještě několikrát vrátili, až si byli jistí, že zlikvidovali všechny Romulovy muže na mostě. Otočili se zpátky do Prstenu a zaútočili i na ty, kteří most již stihli překonat. Oheň zachvátil celé prostranství u vnitřní strany mostu. Dál se nikdo nedostal.

Během několika málo chvil už na mostě ani v Prstenu žádní Romulovi muži nezůstali.

Ti, kteří ještě na most nevkročili, se teď zastavili uprostřed kroku a neodvažovali se pokračovat. Namísto toho se jich stále větší počet obracel na útěk k lodím.

Romulus rozzlobeně sledoval paniku ve zbytku svých jednotek.

Luanda seděla na zemi a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že tohle je její šance. Romulus byl zaměstnán snahami o uklidnění vlastních vojáků. Rozběhl se k nim a snažil se je zadržet a znovu obrátit proti mostu. Uvědomila si, že má několik drahocenných chvil, aby se pokusila přeběhnout domů. Pokud poběží co nejusilovněji, možná, že se dostane na druhou stranu. A potom, kdo ví. Co když se Štít zase obnoví až přeběhne zpátky dovnitř?

Musela to zkusit a musela to udělat hned.

Rozběhla se tak rychle, že se jí téměř okamžitě roztřásly nohy únavou. Ztěžka oddychovala ale bojovala dál. Studený vítr nad Kaňonem se do ní opřel plnou silou, nutil ji potácet se a do očí jí vháněl slzy.

Běžela ze všech sil, srdce jí bilo až v krku a jediný zvuk, který slyšela, byl vlastní dech, který přehlušoval i kvílení větru. Uběhla dobrých osmdesát metrů po mostě, než za sebou zaslechla první výkřiky.

Romulus si jí určitě právě všimnul.

Potom za sebou na dlažbě mostu uslyšela koňská kopyta. Rychle se blížila. Vyslal jízdní jednotku.

Rozeběhla se co nejrychleji, i když by byla sama přísahala, že už to ani více není možné. Přesto se však její náskok zkracoval. V běhu se vyhýbala stále ještě hořícím tělům imperiánů. Dovolila si ohlédnout se a okamžitě toho zalitovala. Ztratila čas a navíc uviděla, že jezdci mají napřažená kopí a řítí se přímo na ní. Romulus ji hodlal zabít a na způsobu už mu nezáleželo. Zbývalo už jenom několik málo okamžiků, než hroty těch kopí protrhnout kůži na jejích zádech a vysají z ní všechen život.

Před sebou viděla Prsten, už nebyl daleko. Musí to dokázat. Už zbývalo jenom patnáct metrů. Pokud se dostane včas z mostu, třeba skutečně Štít opět začne fungovat a zachrání ji.

Muži už jí dýchali na záda a jí zbývaly poslední kroky. Za sebou slyšela hromobití kopyt jejich koní a vlastní těžký dech. Připravila se na náraz. Už byli jenom kousíček za ní, ale stejná vzdálenost zbývala do cíle.

V zoufalství a z posledních sil se sehnula a oběma nohama se odrazila kupředu, jako kdyby skákala do vody. Neviděla, že v té chvíli vzduch, kde ještě předtím byla její záda, protnul hrot kopí. Tvrdě dopadla na zem a teprve tehdy koutkem oka zbraň zahlédla.

Byla to ale zem. Půda. Nebylo to dláždění mostu. Byla zpátky v Prstenu. Vzduch nad mostem mocně zajiskřil a jezdci i se svými koňmi se v tom výboji ztratili. Špička kopí, která to jako jediná spolu s Luandou stihla, dopadla na zem kousek stranou. Byla uříznutá tak čistě, že by to žádná pila nikdy nedokázala.

Po jezdcích nezůstalo na mostě vůbec nic.

Na druhé straně mostu stál Romulus a všechno sledoval. Teď se bil pěstmi do hrudi a vztekle řval. Byl to řev zoufalství. Řev poraženého.

Luanda ležela na zemi a nemohla popadnout dech. Byla v šoku. Potom se naklonila k zemi a políbila ji. Posadila se, chvíli se vydýchávala a potom se ulehčeně rozesmála.

Dokázala to. Byla v bezpečí.

Thorgrin stál na otevřeném prostranství, které z obou stran uzavíraly znesvářené armády, a díval se na Andronica. Ten stál nehybně proti němu. Otec a syn. Andronicus nad Thorem čněl jako hora, v jedné ruce třímal obrovskou bitevní sekeru a v druhé dlouhý obouruční meč. Thor musel vynaložit všechny síly, aby nad sebou udržel kontrolu. Musel teď zůstat klidný a soustředit se na boj s tím mužem více než kdykoliv jindy. Andronicus byl impozantní protivník. Zároveň sám sebe neustále přesvědčoval, že bojuje proti císaři Andronicovi a ne proti vlastnímu otci. Proti muži, který ublížil Gwendolyn, pozabíjel spousty obyvatel jeho země a který omámil i jeho samotného. Bojoval s mužem, který si bezpochyby zasloužil smrt.

Teď, když byl Rafi mrtev a Argon zpátky mezi nimi, všichni nemrtví vojáci zpátky pod zemí anebo rozmetáni na prach, už nic nebránilo konečnému zúčtování mezi ním a císařem. Bude to souboj, ve kterém se rozhodne celá válka. Tentokrát už Thorovi neunikne a Andronicus, zdálo se, na to nakonec přistoupil a synovi se hodlal postavit.

„Thornicu, jsi můj syn,“ řekl císař dunivým hlasem. „Nepřeji si tě zranit.“

„Ale já si přeji tě zranit,“ odpověděl Thor vzdorně. Věděl, že mu nemůže věřit ani slovo.

„Thornicu, můj synu,“ opakoval Andronicus, zatím co Thor začal pomaloučku přistupovat blíže, „nechci tě zabít. Zahoď ten meč a přidej se ke mně. Buď se mnou jako předtím. Jsi můj syn. Nejsi jejich. Proudí v tobě moje krev, ne jejich. Moje domovina je tvou domovinou, není to tenhle Prsten, který tě pouze neochotně vychoval. Ty patříš k mému lidu. Tihle prsteňané pro tebe nic neznamenají. Vrať se domů. Vrať se do Impéria. Dovol mi, abych ti byl otcem, po kterém jsi vždy toužil. A staň se synem, kterého jsem vždy chtěl mít.“