Morgan Rice - Nebe Kouzel

Illepria se v pláči rozesmála a utřela si slzy.

„To doufám,“ odpověděla. „Poprvé v životě se modlím, abych ho našla jak chlastá.“

Pokračovali zadumaně v chůzi pustým krajem, každý ztracen ve vlastních myšlenkách. V Reecově mysli se neustále opakovaly výjevy z Kaňonu. Nedokázal je zahnat. Znovu vzpomínal, jak zoufalá byla jejich situace a jaké ulehčení cítil, když potom spatřil Selese. Pokud by se tam dívky neobjevily, byli by stále ještě dole a nejspíše do jednoho mrtví.

Vzal Selese za ruku a usmál se na ni. Ruku v ruce pokračovali v chůzi. Její odvaha a oddanost jej uchvacovala, ta dívka přešla celou zemi, aby jej zachránila, a přitom ani pořádně nevěděla, kde ho hledat. Miloval ji za to víc, než by si dokázala představit a těšil se, až se naskytne chvíle soukromí, aby jí to mohl náležitě vyjádřit. Konečně se rozhodl, že s ní chce zůstat už navždy. Cítil k ní věrnost, jakou nikdy k nikomu předtím nepociťoval a přísahal si, že jakmile se naskytne správná příležitost, požádá ji o ruku. Dá jí prsten po matce. Ten, který mu tehdy dala, aby jej dal té, kterou bude mít ze všech nejradši.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi kvůli mně přešla celý Prsten,“ řekl jí.

Selese se usmála.

„Zas tak velký není,“ odpověděla.

„Není velký?“ zeptal se. „Vždyť jsi riskovala vlastní život na dlouhé cestě napříč zemí zmítanou válkou. Dlužím ti vlastní život.“

„Nic mi nedlužíš. Dokonale mi stačí, že jsi naživu.“

„Všichni ti dlužíme,“ přidal se Elden. „Zachránila jsi nás všechny. Nebýt tebe, zůstali bychom trčet na dně Kaňonu navždycky.“

„Když už mluvíme o dluzích, taky s tebou musím o něčem mluvit,“ řekl Krog Reecovi a dokulhal k němu. Illepria mu ještě u Kaňonu ošetřila nohu a přiložila na ni improvizovanou dlahu, takže Krog mohl chodit sám, i když jej to nijak neušetřilo od bolesti.

„Zachránil jsi mě a ne jenom jednou,“ pokračoval. „Choval jsem se k tobě předtím hloupě, to teda nezkoušej říkat, že ne. Ale tys mě tam stejně nenechal. Takže si nemysli, že ti já nic nedlužím. To teda dlužím.“

Reece zakroutil hlavou a chvíli nevědělel, co na tak zvláštně vyjádřené poděkování říci.

„Nevím jestli mi děkuješ, anebo se mě pokoušíš naštvat,“ odpověděl.

„Slyšel jsi mě,“ řekl Krog. „Odteďka ti budu krýt záda. Ne, že by ses mi líbil jenom o kousek víc, ale stejně to udělám, protože jsem to prostě řekl.“

Reece znovu zakroutil hlavu a nebyl o mnoho moudřejší.

„Neměj péči,“ odpověděl mu. „Já tě taky nemám rád.“

Pokračovali v chůzi a všichni byli, přes všechen ten zmar kolem, tak nějak šťastní, že jsou naživu a zpátky na své straně Prstenu. Všichni až na Convena, který kráčel zadumaně, za celou dobu nepromluvil půl slova a neustále se držel kus pozadu. Byl takový ostatně od okamžiku, kdy výprava v hloubi Impéria přišla o Convala. Ani únik před smrtí jej z jeho pochmurné nálady nedokázal vytrhnout.

Reece přemýšlel, jak se tam dole Conven bez přemýšlení vrhnul do každého nebezpečí, které se nabízelo. Vždy to přežil a ještě zachránil ostatní. Reece si o něj však přesto dělal starosti. Nelíbilo se mu, že tak málo dbal na vlastní bezpečí a neustále se utápěl v depresích.

Došel k němu.

„Tam dole jsi bojoval naprosto úžasně,“ řekl Convenovi.

Ten jenom pokrčil rameny a sledoval zemi před špičkami svých bot.

Reece horečně přemýšlel, co by ještě řekl a nekráčeli dál zase potichu.

„Jsi rád, že jsme zase doma?“ zeptal se. „A snad už i svobodní?“

Conven se na něj podíval, ale ten pohled byl úplně prázdný.

„Já nejsem doma. A nejsem svobodný. Můj brácha je mrtvý. A já nemám právo bez něj žít.“

Reece při těch slovech zamrazilo. Conven se se svou ztrátou ani trošičku nevyrovnal a namísto toho si svůj žal hýčkal. Připomínal teď spíše chodící mrtvolu. Pohled jeho očí byl úplně bezvýrazný. Reece si jej a jeho dvojče přitom vždy pamatoval jako veselou dvojici. Convenův smutek byl příliš hluboký a Reece se obával, že se z něj jeho přítel možná nikdy úplně nevzpamatuje. Přemýšlel co s Convenem bude a ke své lítosti jej nenapadalo nic pozitivního.

Šli dál a dál, hodiny míjely, až došli k místu, kde se odehrála další srážka. Padlí leželi rameno na rameni. Illepria, Selese, ale i ostatní se opět rozptýlili a obcházeli od jednoho k druhému, zkoumali je, obraceli a hledali cokoliv, co by je mohlo dovést ke Godfreymu.

„Je tu mnohem víc MacGilských než jinde,“ řekla Illepria, „a nikdo není spálený. Možná, že tu Godfrey někde je.“

Reece se rozhlédl po tisících padlých a přemýšlel, jestli vůbec mají šanci jej tu někde najít, i kdyby tu nakrásně byl.

Přesto se však připojil k ostatním a obcházel od jednoho těla k druhému. Zkoumal všechny tváře, mnohé patřily jeho lidem, a některé dokonce i poznával. Byli to lidé, se kterými bojoval a kteří bojovali pod zástavami jeho otce. Přemýšlel o pohromě, která se na jeho domovinu snesla. Jako kdyby království zachvátila černá smrt. Teď jenom doufal, že už je tomu všemu konec. Nechtěl, aby ty bitvy, zabíjení a zmar pokračovaly po zbytek jeho života. Zoufale potřeboval trochu oddychu a opět normální, klidný život. Království se také potřebovalo začít léčit.

„TADY“ vykřikla Indra vzrušeně. Stála nad jedním z bojovníků a dívala se na něj.

Illepria se k ní rozběhla. Všichni se shlukli a dívali se, jak poklekla vedle bojovníka a po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Reece poklekl vedle ní. Našli jej.

Godfrey.

Brnění mu dělalo ještě větší pupek než normálně, jeho tvář byla zanedbaná a mrtvolně bledá. Prsty byly promodralé od mrazu. Zdálo se, že je mrtvý.

Illepria se k němu naklonila a zatřásla s ním. Potom znovu a ještě jednou. Nereagoval.

„Godfrey! Prosím! Vzbuď se! To jsme já! Illepria! GODFREY!“

Znovu s ním třásla, ale ani se nepohnul. Nakonec to vzdala a namísto toho se rozhlédla po ostatních a zkoumala, co by se dalo najít na jejich opascích.

„Tvůj měch na víno!“ křikla směrem k O’Connorovi.

Ten překotně odepjal měch a zbrkle jej Illeprii podal.

Vystříkla trochu tekutiny na Godfreyho rty. Potom mu podepřela hlavu, otevřela pusu a nalila mu notný doušek na jazyk.

Objevila se reakce. Godfrey nápoj polknul a ještě si olíznul rty.

Potom se rozkašlal, sám se mírně posadil a s očima stále zavřenýma se chopil měchu, ze kterého začal žíznivě pít. Čím víc sál, tím výše zvedalo jeho tělo, až nakonec seděl zcela rovně. Pomaloučku otevřel oči a utřel si hřebetem ruky pusu. Rozhlédl se dezorientovaně kolem sebe.

Illepria se rozplakala radostí, natáhla se k němu a objala jej.

„Ty žiješ!“ vydechla.

Reece si oddechl. Jeho bratr byl promrzlý, zmatený, ale očividně stále při chuti a především naživu.

Elden se Sernou uchopili Godfreyho za podpaží a zdvihli jej na nohy. Zprvu stál velmi vratce, ale poté, co se znovu dlouze napil, už byly jeho nohy mnohem jistější. Znovu si utřel pusu.

Kalným zrakem se rozhlédl kolem sebe.

„Kde to jsem?“ zeptal se. Přitom se podrbal na hlavě, ze které mu během bitvy někdo musel srazit helmici a od té rány tam teď byla velká podlitina. Přimhouřil oči, když ránu nahmatal.

Illepria místo okamžitě prozkoumala. Jeho vlasy byly slepené krví.