Morgan Rice - Nebe Kouzel

V okamžiku, kdy se jejich dlaně spojily, pocítila mocný příliv energie a než stála na nohou, byla zase naprosto svěží.

„Kde je?“ zeptal se Argon.

Na odpověď však nečekal a rovnou se vydal správným směrem. Se svou holí v ruce se vydal rovnou do zuřící bitvy.

Alistair nedokázala pochopit jak to že Argon ani na vteřinku nezaváhal, když vkračoval do té vřavy. Potom ji to ale napadlo. Určitě si udržuje ono magické pole kolem své osoby i za chůze. Za chvíli se její domněnka potvrdila, když se černivci začali rozbíjet o jeho štít a nedokázali k druidovi proniknout. Alistair si uvědomila, že je tímpádem nechráněná a pospíšila si k zpátky k němu. Silové pole znovu obklopilo i ji. Bez úhony se procházeli bitevním polem, jako kdyby to byla rozkvetlá louka a na obloze krásně svítilo slunce.

Procházeli zuřící bitvou. Argon kráčel mlčky, jeho dlouhý bílý plášť byl umazaný od bláta a tempo jeho chůze bylo tak ostré, že Alistair musela co tři kroky popoběhnout.

Konečně došli do středu bitvy a zastavili se. Nedaleko spatřili Rafiho. Stále stál na stejném místě a napřaženýma rukama udržoval povolávání černivců aktivní. Oči měl obrácené v sloup tak hluboko, že byla vidět jenom žlutá bělma. Nemrtví stále po desítkách a stovkách proudili ven z průrvy.

Argon zvedl ruku a dlaní zamířil k nebi. Doširoka otevřel oči.

„RAFI!“ zahřměl jako bouře.

Jeho hlas přehlušil veškerý lomoz bitvy a rozvibroval široké okolí.

Zamračené nebe nad jejich hlavami prasklo a rozlomilo se ve dví. Skrz pronikl obrovský kužel světla, který se cestou dolů stále zužoval a nakonec z něj byl jenom úzký srpeček, pokrývající Argonovu dlaň. Jako kdyby druid držel v dlani obrovské tornádo, tvořené ze slunečních paprsků. Potom se světlo začalo rozšiřovat do okolí, stále více a více, až nakonec osvětlovalo celé bitevní pole.

Zvedl se vítr a země se ještě více roztřásla. Alistair potom s otevřenými ústy sledovala, jak se ta obrovská černá průrva začíná zacelovat jako hojící se sečná rána.

Černivci, kteří se ještě nedostlali na porvrch teď byli za pekelného řevu drceni znovu se srůstajícími stěnami. Mnozí další byli jakousi silou vtahováni do toho chřtánu i poté, co se již ocitli na zemi. Potom proud ještě zesílil a do rokliny začali černivci létat ve velkém a ze všech stran.

Po chvíli se rokle zavřela, země se naposledy mohutně zachvěla a rozhostilo se ticho. Na zemi nebylo ani památky po té ohromné pekelné díře, která tam zela ještě před pár okamžiky. Řvaní černivců tu a tam ještě tlumeně doléhalo odkudsi z podzemí.

Nad bitevním polem se zmocnilo vlády překvapené ticho. Všichni, kteří toho byli schopni, stáli na místě a v úžasu zírali, co se to děje.

Rafi se probral z transu, zařval a podíval se na druida.

„ARGON!“ zakvílel nelidským hlasem.

Nadešel čas, aby spolu ti dva znovu změřili síly.

Rafi se rozběhl na volné prostranství, kde předtím zela ona díra, a vysoko nad hlavou mával svou rudou magickou holí. Argon ani vteřinu neváhal a vyrazil mu vstříc.

Střetli se uprostřed pole. Rafi vyrazil holí proti Argonovi, zatímco ten svou hůl zdvihl nad hlavu a ránu zblokoval. Při nárazu se uvolnilo obrovské množství energie a všude po okolí létaly magické jiskry. Argon útok oplatil a Rafi se ubránil. Nedaleko udeřil do země magický blesk.

Vyměňovali si jednu ránu za druhou a srážka jejich holí byla pokaždé doprovázena roztodivnými výboji uvolněné magie. Alistair cítila, že okolí vzduch přímo srší jejich energií.

Argonovi se konečně podařilo nabýt převahy. Mocnou ranou, vedenou od země vzhůru, narazil na Rafiho hůl a rozdrtil ji na třísky.

Země se otřásla, jako kdyby se namísto hole zřítil celý obrovský hrad.

Argon vyrazil přímo po Rafim. Zvedl hůl vysoko nad hlavu a vší silou mu ji zarazil do hrudi.

Temný mág začal strašlivě vřískat a přitom mu z úst vylétávaly tisíce a tisíce jako uhel černých netopýrů. Obloha potemněla, když se na ni začala stahovat těžká, temná mračna. Přímo nad Rafim se začalo tvořit tornádo, které svou nohou sahalo stále níže a níže k zemi, až nakonec stále ještě vřeštícího mága zcela obklopilo. Všichni kolem si v hrůze zacpávali uši a sledovali, jak je temný mág vynášen mocným vírem do vzduchu. Alistair ani na vteřinu nepochybovala, že jde o Argonovo kouzlo a ani si nechtěla představovat, co s ním druid zamýšlí udělat.

Ten však jenom stál, ztěžka oddychoval a po očku sledoval, jak je čaroděj odnášen do bouře na nebesích. Rafiho křik utichl.

Nenásledovalo však ticho, nýbrž nelidských řev všech černivců, kteří ještě zůstali na povrchu. Jejich těla se začala rozpadat na popel a brzy po nich nezbylo nic než tmavé hromádky. Bitevní pole bylo brzy tím černým prachem doslova pokryté. To bylo vše, co zbylo po Rafiho pekelných kouzlech.

Alistair se rozhlédla po bitevním poli a zjistila, že se schyluje ještě k další bitvě. Na druhé straně mýtiny stál její bratr Thorgrin a bez hnutí se díval na otce Andronica. Věděla, že v následujícím střetnutí jeden z těch dvou přijde o život. Buď bratr, anebo otec. Začala se sama pro sebe modlit, aby ten, kdo zůstane nakonec stát na nohou, byl ten mladší.

Luanda ležela u Romulových nohou a v děsu sledovala, jak se tisíce imperiálních vojáků valí přes most do Prstenu. Vítězoslavně u toho pokřikovali. Probíhala další mohutná invaze do její domoviny a ona přitom nemohla dělat nic víc, než jenom bezmocně sedět, dívat se a přemýšlet, jestli to není všechno jen a pouze její vina. Nemohla se zbavit pocitu, že nějak neúmyslně přispěla k tomu, že byl Štít znovu vypnut.

Když se podívala na horizont na druhé straně, spatřila tam obrovskou flotilu imperiálních lodí a uvědomila si, že už brzy přistanou u břehů další miliony vojáků. Její lidé tohle nemohou ustát. Prsten byl vyřízený. Všechno bylo ztraceno.

Zavřela oči a zakroutila hlavou, znovu a znovu. V minulosti byly doby, kdy byla tak naštvaná na Gwendolyn a na otce, že si v duchu přála zkázu Prstenu spatřit. Jenže od Andronicovy zrady a způsobu, jakým s ní nakládal, když ji nechal oholit hlavu a sbít ji jako psa před všemi svými lidmi, si všechno důkladně rozmyslela. Uvědomila si, že byla na své cestě k moci strašlivě hloupá a naivní. Teď by dala cokoliv, aby se mohl vrátit její starý život. Přála si, aby se zase vrátil dřívější klid a spokojenost. Už nadále nelačnila po moci a jediné, co si přála teď, bylo přežít, a všechno zase napravit.

Jenže teď, když se dívala na most, uvědomovala si, že už je příliš pozdě. Její milovaná vlast je na pokraji zničení a ona s tím nic nenadělá.

Uslyšela hnusný smích, který byl spíše vrčením, a podívala se na Romula, který s rukama v bok stál opodál a také si to všechno prohlížel. Na tváři mu seděl široký úsměv, kterým odhaloval špičaté zuby. Potom zaklonil hlavu a rozesmál se pořádně nahlas.

Luanda jej chtěla zabít. Kdyby tak teď u sebe měla nějaký nůž, mohla by nenadále vyskočit a vrazit mu jej do srdce. Jenže také věděla, jak mohutný je a jak silné je jeho tělo. Jeho svaly a kůže se zdály být z oceli. Kdoví, jestli by čepel vůbec pronikla dovnitř.

Romulus se na ní podíval a jeho úsměv se přitom změnil v škleb.

„Nadešel čas,“ řekl, „abys zemřela.“