Morgan Rice - Nebe Kouzel

„Jsi raněn,“ řekla. „Ale mužeš být klidný, přežiješ. Jsi v bezpečí.“

Vtom se Godfrey zapotácel a byl by padl k zemi, kdyby jej ostatní nezachytili.

„Nevypadá to vážně,“ řekla Illepria, ale nadále ránu zkoumala, „ale bude to chtít hodně odpočinku.“

Začala mu hlavu ovazovat gázou, která se v záhybech jejího oděvu vždy našla. Vystačila na několikrát. Godfrey sebou každou chvíli bolestivě trhl. Potom se rozhlédl a všiml si všech těch těl. Vykulil oči.

„Já žiju,“ řekl. „Nemůžu tomu uvěřit.“

„Zvládl jsi to,“ řekl Reece a šťastně poplácal bratra po rameni. „Věděl jsem, že to tak bude.“

Godfrey jenom zasyčel bolestí.

Illepria jej jemně objala a on ji objal též.

„Takže tohle znamená být hrdinou,“ řekl Godfrey zamyšleně, zatímco ostatní vyprskli smíchy. „Dejte mi víc toho vína a možná si to ještě někdy zopakuji. Ale ne hned.“

Znovu se napil, tentokrát už mocně. Potom se opřel o Illepriu a vydal se s ostatními na cestu. Bez ní by nejspíše daleko nedošel.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se po několika krocích.

„Nevíme,“ odpověděl Reece. „Snad někde směrem na západ. Tam míříme. Zkoušíme dojít do Králova Dvora. Třeba tam někoho najdeme.“

Zarazil se, když ta slova pronesl. Doufal, že jeho přátele potkal podobný osud jako Godfreyho. Myslel na Thora a Gwendolyn, na Kendricka a mnohé další. Jenže zároveň věděl i to, že hlavní imperiální síla musí být stále ještě někde před nimi a podle počtů mrtvých, které po cestě potkávali, se dalo bohužel docela dobře soudit, že MacGilové už mají jenom minimum sil jim vzdorovat.

Thorgrin, Kendrick, Erec, Srog a Bronson stáli v řadě proti celé Imperiální armádě, jejich lidé za nimi. Všichni měli tasené zbraně a připravovali se vrhnout na nepřítele. Thor věděl, že tohle bude jejich poslední útok, poslední bitva jeho života, ale ničeho nelitoval. Klidně tu může zemřít, tváří v tvář nepříteli, s mečem v ruce a nohama pevně rozkročenýma, se svými bratry po boku a během obrany domova. Alespoň tak může napravit to, co provedl, když se předtím postavil proti vlastním lidem. Nic jiného už si pro sebe nepřál.

Pomyslel na Gwendolyn a zamrzelo jej, že pro ni nemá ještě trochu času. Doufal, že ji Steffen dostal do bezpečí a daleko odtud. Co nejdál. I proto zabije každého imperiána, který se u něj objeví, aby jich co nejvíc udržel co nejdál od Gwen.

Cítil odhodlání ostatních. Nikdo z rytířů se nebál, už toho za poslední dobu nabojovali tolik, že se neustálá hrozba smrti stala něčím zcela běžným. Čeho se bát? Tohle navíc byli ti nejlepší z nejlepších, kteří vydrželi až doteď, elitní MacGilské a Silézijské jednotky. A Stříbrní. Nikdo se navzdory přesile nepřítele nehodlal obrátit na útěk. Kam také utíkat. Navíc, co bylo pár dalších dní života v porovnání s rytířskou ctí a nezlomností?

Rozezvučely se imperiální rohy a nepřátelské šiky, nesčetně bojovníků, se seřadily v perfektním pořádku a disciplíně. I tohle byly elitní jednotky s železnou morálkou a bezohlednými veliteli. I oni bojovali především o své životy. Do jejich čela se teď postavil neznámý muž, aby zastoupil uvolněné místo nejvyššího velitele. Bylo jich strašlivé množství a Thorovi bylo jasné, že je nikdy nemohou zastavit s tou hrstkou bojovníků, co jim po srážce s černivci zbyla. Ale na tom zase tolik nezáleželo. Co na tom, jestli zemřou. Důležité bylo především to jak zemřou. A to se stane hrdinskou cestou v poslední heroické bitvě proti přesile.

„Budeme čekat až přijdou?“ provolal Erec nahlas. „Anebo je přivítáme jako praví MacGilové?“

Thor i ostatní se usmáli. Představa tak malé armády útočící na tu masu byla tak zoufalá, že byla až lákavá.

Všichni najednou vyrazili bojový pokřik a vrhli se kupředu. Pešky. Rychle zmenšovali vzdálenost od nepřítele a jejich pokřik roznášel po okolí vítr. Thor mával mečem vysoko nad hlavou, srdce mu divoce bilo a studený vzduch jenom hvízdal kolem jeho uší. Takhle přesně chutnala bitva. Pocítil mocnou vlnu bojové euforie.

Imperiáni vyrazili též. Obě armády se na sebe řítily, jakoby se muži už nemohli dočkat, až se mezi sebou vzájemně posekají k smrti. O pár chvil později se setkali uprostřed pole za ohromného třeskotu zbraní.

Thor naletěl do přední řady nepřítele, tvořené pavézami a dlouhými oštěpy. První píku rozťal ve dví a hned nato se obořil na jejího vlastníka, kterého proklál dobře mířenou ranou do břicha.

Potom musel do dřepu, aby se vyhnul několika dalším hrotům, které se na něj ze stran obořily. Jeho meč začal tančit. Sekal, kopal a bodal všude kolem sebe. Rány prokládal údery lokty, helmou a také množstvím obranných manévrů. Mnozí nepřátelé se potkali s okovaným hřbetem jeho rukavice, špičkou jeho boty, mířící do slabin, i kolenem, prudce vyrazivším proti hlavě, která byla oběma rukama přidržena a prudce stržena dolů. Jenom on sám v prvních momentech bitvy představoval sílu celé samostatně bojující jednotky.

Ostatní však nezůstávali pozadu a bojovali se zápalem, silou a rychlostí tak impozantní, že početní výhoda nepřítele zprvu nebyla vůbec znát. První řady imperiálního voje se rozpadaly pod tím náporem a mnozí se dávali na útěk. Jenže jejich armáda se táhla do hloubky a působila dojmem, že snad ani nikde nekončí.

Všude kolem Thora se rozhořela bitva muže proti muži. Jedna obrovská, poslední a zoufalá bitva, která měla definitivně rozhodnout o příštím osudu Prstenu. A ten zatím imperiány nutil ustupovat. Vítězili.

Thor vytrhl jednomu z imperiánů jeho řemdih, odkopl jej stranou a potom jej ještě jeho vlastní zbraní přetáhl přes hlavu. Poté se roztočil jako tornádo a srazil několik dalších kolem sebe. Nakonec zbraň s těžkou koulí na koncí jednoduše zahodil do davu.

Jeho meč se znovu roztančil. Sekal a bodal do všech směrů tak dlouho, až Thorovy ruce a ramena začaly těžknout. V jednu chvíli už byl příliš pomalý a jeden z vojáků se s napřaženým mečem dostal až k němu. Už bylo příliš pozdě. Thor se připravil na úder, který bude předcházet zranění.

Jenže to by po jeho boku nesměl být věrný Krohn. Leopard vyskočil do vzduchu, chňapnul muže za krk a snadno jej strhl k zemi.

Boj trval dál a dále. Nikdo nedokázal přesně říct jak dlouho, ale všichni si byli jisti, že už to musí být hodiny. Zprvu nepřítele tlačili a vše vypadalo optimisticky, ale postupem času bylo čím dál patrnější, že celá tahle bitva je jenom prodlužováním konečné agónie Západního království, které nutně musí prohrát. Nezáleželo na tom, kolik jich už zabili, obzor byl stále plněn dalšími a dalšími. Ani teď se nezdálo, že jejich počty někde končí. Zatímco ruce i nohy prstenských byly s každým pohybem těžší a těžší, imperiáni jenom čekali, až na ně v boji přijde řada a byli úplně čerství.

Thor ztratil prvotní skvělý rytmus a už se nebránil tak pozorně jako předtím. Tu byl najednou seknut mečem do ramene. Vykřikl bolestí a z rány se mu okamžitě vyvalila rudá krev. Vtom dostal nějakou tupou zbraní do pancíře, chránícího žebra a téměř zároveň se těžká bitevní sekera zahryzla jako hladový vlkodav do jeho štítu. Ten štít do rány vložil v poslední vteřině.

Ztrácel kontrolu a když se rozhlédl kolem, viděl, že ostatní jsou na tom většinou stejně a ani jediný si nevedl lépe. Proud bitvy se začínal obracet a ovzduší čím dál častěji naplňovaly výkřiky raněných a padnuvších MacGilských vojáků. Začínali prohrávat. Brzy jejich síly dojdou úplně a potom už to bude jenom otázka několika málo minut. Thor pomyslel na Gwendolyn a odmítl takovou budoucnost přijmout.