John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

„Aha,“ hlesl Will. Nic jiného se snad ani říct nedalo. Měl pocit, že všechno, co mu baron pověděl, by ho mělo uklidnit, a do jisté míry už byl opravdu klidnější. Pořád ale zůstávalo tolik nejistoty.

„Já jen že Halt vypadá pořád tak strašidelně,“ namítl.

„Rozhodně nemá můj jiskřivý smysl pro humor,“ souhlasil baron a pak, když se na něj Will nechápavě podíval, si něco zamumlal pod vousy.

Will netušil, co pokazil, a tak usoudil, že nejlepší bude změnit téma. „Ale… co vlastně takový hraničář dělá, můj pane?“ zeptal se. Baron zase jednou zavrtěl hlavou.

„To ti musí říct Halt sám. Oni jsou taková zvláštní jednotka a nelíbí se jim, když o nich moc mluví někdo jiný. Teď by ses asi měl vrátit k vám do ložnice a zkusit se trochu vyspat. V šest hodin ráno se máš hlásit u Halta v chatě.“

„Ano, můj pane,“ řekl Will a zvedl se z nepohodlného posezu na krajíčku křesla. Nebyl si jistý, jestli se mu život hraničářova učně bude zamlouvat, ale zdálo se, že stejně nemá na vybranou. Uklonil se baronovi, který mu pokynul hlavou na rozloučenou, a otočil se ke dveřím. Zastavil ho baronův hlas.

„Wille? Tentokrát jdi po schodech.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl vážně a trochu zmateně sledoval, jak baron obrátil oči ke stropu a mumlal si něco pro sebe. Tentokrát dokázal Will pár slov pochytit. Bylo to pravděpodobně něco o „legraci“.

Vyšel dveřmi ven. Stráž byla pořád ve službě na odpočívadle u schodů, ale Halt byl pryč.

Nebo to přinejmenším tak vypadalo. U hraničáře jste si nikdy nemohli být jistí.

Byl to divný pocit, opouštět hrad po všech těch letech. Will, s ranečkem svého majetku přes rameno, se dole pod kopcem otočil a zadíval se zpět na mohutné hradby.

Hrad Redmont vévodil krajině. Bylo to mohutné trojboké opevnění na vrcholu malé hory, obrácené k západu. V každém ze tří rohů byla věž. Uprostřed, pod ochranou tří vnitřních zdí, se nacházelo hradní nádvoří a čtvrtá, ústřední věž. Převyšovala ostatní, byl v ní baronův úřad i jeho osobní komnaty, a bydleli tam i jeho nejvyšší úředníci. Skála, na které hrad stál, obsahovala železnou rudu a byla téměř nezničitelná. V době, kdy slunce brzy ráno nebo pozdě odpoledne stálo nízko, jako by žhnula rudým vnitřním světlem. Tato vlastnost také dala hradu jeho jméno — Redmont neboli Červená hora.

Na úpatí hory a na druhé straně řeky Tarbus ležela vesnice Wensley, půvabné seskupení náhodně postavených domků s hostincem a dílnami řemeslníků, kteří byli pro každodenní život na venkově potřeba. Obživu tu našli bednář, kolář, kovář a sedlář. Okolí vesnice bylo do určité vzdálenosti vyklučené — vesničané tím získali půdu k obdělávání a zároveň to případnému nepříteli znemožňovalo nepozorovaně se přiblížit. V době ohrožení mohli vesničané přehnat stáda po dřevěném mostě postaveném přes řeku Tarbus, potom rozebrat střední část mostu a najít útočiště za mohutnými hradbami z železitého kamene, pod ochranou baronových vojáků a rytířů vycvičených v redmontské bojové škole.

Haltova chata byla usazená pod ochranou stromů na kraji lesa, stranou od vesnice i od hradu. Když se Will vydal na cestu k ní, slunce právě vystupovalo nad stromy. Z komína chaty stoupal tenký proužek dýmu, takže Will usoudil, že Halt už je vzhůru a čeká na něj. Vystoupil nahoru na verandu táhnoucí se po celé této straně domu, na chvíli zaváhal, pak se zhluboka nadechl a odhodlaně zaklepal na dveře.

„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř. Will otevřel dveře a vešel do chaty.

Nebyla velká, ale uvnitř to vypadalo hezky a útulně. Will stanul v hlavní místnosti, kde se bydlelo i jedlo. Na jednom konci byla kuchyňka, oddělená od hlavního prostoru borovou lavicí. Kolem ohně viděl rozestavěné pohodlné židle, byl tu pěkně vydrhnutý dřevěný stůl a hrnce a pánve se čistotou jen blýskaly. Na krbové římse dokonce stála váza se sasankami a velkým oknem vesele proudilo dovnitř ranní slunce. Kromě hlavní místnosti byly v chatě ještě dvě další.

Na jedné ze židlí seděl Halt a nohy v botách měl vyložené na stole.

„Alespoň že jdeš včas,“ zabručel. „Už jsi snídal?“

„Ano, pane,“ řekl Will a užasle na hraničáře zíral. Bylo to vůbec poprvé, kdy Halta viděl bez pláštěnky a kapuce. Hraničář měl na sobě prosté vlněné oblečení šedohnědé barvy a na první pohled měkké kožené boty. Byl starší, než si Will představoval. Vlasy i vousy měl tmavé, ale prokvetlé ocelovou šedí. Obojí měl zastřižené dost nakrátko a Willa napadlo, že to vypadá, jako kdyby si vlasy i vousy Halt sám pižlal loveckým nožem.

Hraničář vstal. Byl překvapivě malé postavy. To byla další věc, které si Will nikdy nevšiml. Šedá pláštěnka Halta dobře maskovala. Byl štíhlý a vůbec ne velký. Do průměrné výšky mu vlastně dost scházelo. Působil ale dojmem síly a nezdolnosti, takže nedostatek výšky a svalů nijak nesnižoval úctu, kterou budil.

„Zírání skončeno?“ zeptal se náhle hraničář.

Will sebou polekaně trhl. „Ano, pane. Promiňte, pane!“ omlouval se.

Halt zabručel. Ukázal do jedné z malých místností, kterých si Will všiml hned ze začátku.

„Tohle bude tvůj pokoj. Můžeš si tam dát svoje věci.“

Přešel ke kamnům v kuchyňském koutě a Will nesměle vstoupil do pokoje, na který mu ukázal. Byl malý, ale jako všechno ostatní v chatě byl čistý a vypadal útulně. U jedné stěny stála malá postel. Byla tu skříň na šaty, hrubý stůl a na něm umyvadlo a džbán. Willovi neušlo, že i tady je vázička se sasankami, která místnost rozveselovala. Složil raneček s oblečením a svými věcmi na postel a šel zpátky do hlavní místnosti.

Halt ještě pořád něco kutil u kamen zády k Willovi. Will zdvořile zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Halt dál naléval kávu do konvice na plotně.

Will znovu zakašlal.

„Nastydl ses, hochu?“ zeptal se hraničář a ani se neotočil.

„Ehm… ne, pane.“

„Tak proč kašleš?“ divil se Halt a obrátil se, aby na něj viděl.

Will znejistěl. „Já, pane,“ začal rozpačitě, „já se vás jen chtěl zeptat… co vlastně hraničář dělá? “

„Nedává zbytečné otázky, chlapče!“ řekl Halt. „Má pořád oči i uši otevřené, dívá se a poslouchá a nakonec, pokud nemá v hlavě jen samé piliny, se dozví spoustu věcí!“

„Aha,“ řekl Will, „chápu.“ Nechápal, a i když mu došlo, že teď asi není vhodná doba na další vyptávání, nemohl si pomoct a trochu vzpurně zopakoval: „Já jen chtěl vědět, co hraničáři dělají, to je všechno.“

Halt zachytil podtón Willova hlasu, otočil se k němu a zvláštně mu blýsklo v očích.

„Tak dobrá, myslím, že bych ti to radši měl říct,“ začal. „To, co hraničáři dělají, nebo přesněji to, co dělají učni hraničářů, jsou domácí práce.“

Will měl nepříjemný pocit, že udělal taktickou chybu. „Domácí práce?“ zopakoval. Halt přikývl, očividně spokojený sám se sebou.

„Přesně tak. Jen se kolem sebe podívej.“ Odmlčel se a rukou ukazoval Willovi na vnitřek chaty. Pak pokračoval: „Vidíš tu nějaké služebnictvo?“

„Ne, pane,“ pomalu odpověděl Will.

„Ne, pane, jistě!“ opakoval Halt. „Protože tohle není žádný vznešený hrad se spoustou služebnictva. Tohle je obyčejná chata. A musí se chodit pro vodu a štípat dříví a zametat podlahu a vyklepávat rohože. A kdo si myslíš, hochu, že by to asi měl dělat?“