John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

Kupodivu to byl hraničář, kdo přerušil děsivé ticho.

„Můj pane, je tu něco, co byste o tom chlapci měl vědět,“ řekl. Will nikdy předtím neslyšel Halta promluvit. Měl hluboký a příjemný hlas s drobným náznakem hybernského přízvuku.

Přistoupil k baronovi a podal mu složený list papíru. Arald ho rozložil, zkoumal a vraštil přitom čelo.

„Jste si tím jistý, Halte?“ zeptal se.

„Samozřejmě, můj pane.“

Baron papír opět pečlivě složil. Zamyšleně zabubnoval prsty na desce stolu a pak řekl: „Musím si to přes noc promyslet.“

Halt kývl a stáhl se zpět. Zdálo se, jako by dočista splynul s pozadím. Will na něj ustrašeně zíral. Zajímalo ho, jaké sdělení ta záhadná postava baronovi předala. Jako většina lidí vyrůstal Will v přesvědčení, že hraničářům je nejlépe se vyhnout. Byla to záhadná skupina lidí obklopená tajemstvím a nejistotou a z nejistoty pramenil strach.

Willovi byla proti srsti představa, že Halt o něm něco ví — něco, co bylo podle všeho dost důležité, aby na to dnes barona upozornil, právě dnes. Ten list papíru ležel tady, tak trýznivě blízko, a přece tak nekonečně nedosažitelný.

Uvědomil si, že kolem se něco děje a baron mluví k ostatním lidem v místnosti.

„Blahopřeji všem, kteří byli dnes vybráni. Je to pro vás pro všechny velký den, a tak máte pro dnešek volno a užijte si to. Kuchyně vám připraví slavnostní oběd v opatrovně a celý dnešní den se můžete volně pohybovat po hradě i vesnici.

Hned zítra ráno se budete hlásit u svých mistrů. A jestli vám můžu poradit, dejte si záležet, abyste přišli včas.“ Usmál se na šťastnou čtveřici a potom oslovil Willa a v hlase mu slabě zazníval soucit.

„Wille, zítra ti dám vědět, jak jsem rozhodl v tvém případě.“ Obrátil se k Martinovi a pokynul mu, aby nové učně vyprovodil ven. „Děkuji vám všem,“ rozloučil se a opustil místnost dveřmi za psacím stolem.

Mistři ho následovali a Martin pak odváděl bývalé chráněnce k hlavním dveřím. Napětí z nich spadlo, překřikovali jeden druhého a byli šťastní, že si je mistři vybrali tak, jak si oni sami přáli.

Will se loudal za nimi, váhavě procházel kolem stolu, kde dosud ležel ten papír. Chvilku na něj zíral a pokoušel se prohlédnout skrz něj na slova napsaná na vnitřní straně. Pak ho přepadl stejný pocit jako předtím, že ho někdo sleduje. Zvedl hlavu a zjistil, že zírá do tmavých očí hraničáře, který dosud stál za baronovým křeslem. V té své zvláštní pláštěnce byl skoro neviditelný.

Willovi náhle přeběhl mráz po zádech a rychle vyběhl z místnosti.

Bylo hodně po půlnoci. Blikající pochodně kolem hradního nádvoří, už jednou vyměněné, začínaly znovu skomírat. Will je několik hodin trpělivě sledoval a čekal na tuhle chvíli — až bude světlo bídné a stráže poslední hodinu před střídáním ospalé.

Tohle byl jeden z nejhorších dní, jaké zažil. Zatímco kamarádi slavili, užívali si hostinu a pak se bezstarostně proháněli po hradě a po vesnici, Will se ztratil do tichého lesa, vzdáleného asi míli od hradu. Tam, v tlumeně zeleném chládku pod stromy, strávil odpoledne v hořkých úvahách, připomínal si hlubokou bolest zklamání a uvažoval, co asi stojí na papíře, který hraničář předal baronovi.

Když se den chýlil ke konci a stíny padající na pole mezi lesy se začaly dloužit, dospěl k rozhodnutí.

Musel zjistit, co je napsané na tom papíře. A musel to zjistit dnes v noci.

Když padla tma, vydal se zpátky do hradu. Vyhýbal se jak vesničanům, tak i lidem z hradu, a znovu se ukryl ve větvích smokvoně. Cestou nepozorovaně vklouzl do kuchyně a nabral si chleba, sýr a jablka. Jak večer pokračoval a hrad se začínal připravovat na noc, zasmušile jídlo přežvykoval a ani nevnímal, jakou má chuť.

Sledoval přesuny stráží a pochopil, v jakém intervalu chodí na pravidelnou obchůzku. Kromě jednotky strážných tu byl ještě seržant ve službě u dveří do věže, které vedly ke komnatám barona Aralda. Byl ale tlustý a uzívaný a pro Willa nepředstavoval žádné nebezpečí. Will ostatně stejně nehodlal jít dveřmi ani po schodech.

Díky nenasytné zvědavosti a zálibě chodit tam, kam neměl, si během let vypěstoval schopnost pohybovat se zdánlivě otevřeným prostorem tak, aby ho nikdo neviděl.

Nejvyšší větve stromů se komíhaly ve větru, takže v měsíčním světle vytvářely pohyblivé vzory — a Will je teď velice šikovně využil. Instinktivně přizpůsobil své pohyby rytmu stromů a hravě vplynul do obrazců na nádvoří, stal se jejich součástí a tak se v nich skryl. Nedostatek úkrytů mu svým způsobem ten úkol usnadnil. Tlustý seržant nepočítal s tím, že by se někdo mohl pohybovat po otevřeném nádvoří. Nečekal, že někoho uvidí, a také nikoho neviděl.

Se zatajeným dechem se Will přitiskl k drsným kamenům zdi věže. Seržant byl sotva pět kroků od něj a Will slyšel, jak funí. Malý výstupek ve zdi ho ale před seržantovýma očima skryl. Will si prohlížel zeď před sebou, zaklonil se a zadíval se vzhůru. Okno baronovy pracovny bylo vysoko a trochu bokem. Aby se k němu dostal, musel by vyšplhat nahoru, pak hledat cestu po obvodu zdi až k místu, které bude za bodem, kde stojí na stráži seržant, a potom zase vzhůru k oknu. Nervózně si olízl rty. Na rozdíl od hladkých vnitřních zdí věže měly velké kamenné bloky, které tvořily venkovní zeď, mezi sebou spáry. Vyšplhat po nich bude hračka. Celou cestu nahoru bude mít spoustu opor pro nohy a úchytů pro ruce. Bylo mu jasné, že na některých místech může být kámen za spoustu let ohlazený počasím, a tak bude muset postupovat opatrně. Ale v minulosti už vyšplhal na všechny tři ostatní věže, a proto u téhle žádné vážné problémy neočekával.

Jenže kdyby ho někdo viděl tentokrát, nemohl by se vymlouvat na nějaké uličnictví. Byl by uprostřed noci přistižen na místě, kde neměl vůbec co pohledávat. Baron u téhle věže rozhodně nepostavil stráže jen tak pro zábavu. Měli ji chránit před vetřelci.

Nervózně svíral ruce v pěst. Co mu můžou udělat? Při výběru o něj nikdo nestál. Už byl odsouzen k životu na poli. Co by ještě mohlo být horší?

V hloubi duše mu ale zahlodala pochybnost: nevěděl přece určitě, že je odsouzen k takovému životu. Slabá jiskřička naděje pořád zůstávala. Možná se baron slituje. Možná že kdyby ho Will zítra ráno hodně moc prosil a řekl mu všechno o svém otci a jak důležité pro něj je dostat se do bojové školy, snad by se mu jeho přání splnilo. A pak, až by ho vzali, by jim svou snaživostí a oddaností dokazoval, že si zaslouží v té škole být a snad by později opravdu vyrostl.

Zato kdyby ho v příštích pár minutách přistihli, nezbyla by mu ani ta nejmenší naděje. Neměl vůbec představu, co by s ním udělali, kdyby ho chytili, ale mohl si být jistý, že do bojové školy by se určitě nedostal.

Váhal, potřeboval, aby ho něco malinko postrčilo k činu. Postaral se o to tlustý seržant. Ozvalo se funění a štrachání okovaných bot po kamenné dlažbě, jak sháněl dohromady svou výstroj, a Will pochopil, že seržant se chystá provést jednu z nepravidelných obchůzek. Zpravidla to obnášelo ujít několik kroků kolem věže na každou stranu od dveří a pak se vrátit na původní stanoviště. Bylo to spíš kvůli tomu, aby neusnul, než z jiného důvodu, ale Willovi bylo jasné, že jestli něco neudělá, budou si během několika vteřin stát tváří v tvář.