John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

Rychle a lehce začal šplhat po zdi. Prvních dvacet stop urazil za pár vteřin, lezl po drsném kameni jako obrovitý čtyřnohý pavouk. Pak, když se dunivé kroky ozývaly přímo pod ním, ztuhl, připlácnutý ke zdi pro případ, že by nějaký šramot mohl strážného varovat.

Zdálo se, že seržant skutečně něco zaslechl. Zastavil se přímo pod místem, kde Will visel, civěl do noci a pokoušel se proniknout pohledem skrz flekaté pohyblivé stíny, které vytvářel měsíc a kymácející se stromy. Jenže, přesně jak Will zjistil předchozího večera, lidé se málokdy podívají nahoru. Seržant, konečně spokojený, že to, co zaslechl, nebylo důležité, pokračoval dál v obchůzce kolem věže.

To byla příležitost, kterou Will potřeboval. Mohl se také přemístit po obvodu věže, takže byl přímo pod oknem, k němuž se chtěl dostat. Ruce i nohy hravě nacházely oporu, pohyboval se tempem skoro tak rychlým, jako kdyby šel, stále výš a výš po zdi věže.

V jednom místě se podíval dolů, a to byla chyba. Přestože hlava výškám odolávala, svět se mu zahoupal před očima, když uviděl, jak daleko se dostal a jak hluboko pod ním jsou tvrdé kamenné dlaždice hradního nádvoří. Seržant se dostával zpátky do zorného pole — z téhle výšky vypadal jako malá figurka. Will mrkáním zahnal okamžik závratě a pokračoval v lezení, možná o trochu pomaleji a opatrněji než dosud.

Potom přišla chvíle, kdy se mu málem zastavilo srdce. Zrovna když natahoval pravou nohu nahoru, levá bota se smekla na hraně velkých stavebních bloků ohlazených větrem a on zůstal viset jen na konečcích prstů a nohama chvíli zoufale hledal oporu. Ale našel ji a pokračoval dál.

Když konečně rukama nahmátl kamennou okenní římsu, vytáhl se nahoru, nohama se přehoupl přes parapet a zlehka skočil dovnitř do místnosti, zaplavila ho vlna úlevy.

Baronova pracovna byla pochopitelně prázdná. Velkým oknem proudil dovnitř bledý svit tříčtvrtečního měsíce.

A list papíru, který měl odpovědět na otázku o Willově budoucnosti, ležel tady, na psacím stole, tam, kam ho baron položil. Will se nervózně rozhlédl po pracovně. Baronovo ohromné křeslo s vysokým opěradlem stálo za stolem jako na hlídce. V místnosti se temně a nehnutě tyčilo i několik dalších kusů nábytku. Z portrétu na jedné zdi na Willa vyčítavě civěl jeden z baronových předků.

Setřásl hloupé úvahy a hbitě přešel ke stolu. Jeho měkké boty se nehlučně pohybovaly po holých prknech podlahy. List papíru, v odraženém měsíčním svitu zářivě bílý, byl na dosah. Jen se podívám, přečtu si to a vypadnu, říkal si Will. Nic víc nemusel udělat. Natáhl po něm ruku.

Prsty se dotkly papíru.

A jakoby odnikud vyrazila čísi ruka a popadla ho za zápěstí!

Will vyděšeně vykřikl. Srdce mu vyskočilo až do krku a najednou zíral do chladných očí hraničáře Halta.

Kde se tady vzal? Will věděl najisto, že v místnosti předtím nikdo nebyl. A neslyšel ani vrznout dveře. Pak si vzpomněl, jak se hraničář umí zahalit do té divné, flekaté šedozelené pláštěnky, splynout s prostředím a ztratit se ve stínech tak, aby ho nikdo neviděl.

Ale na tom, jak to Halt dokázal, vlastně nezáleželo. Opravdický malér byl, že Willa nachytal v baronově pracovně. To znamenalo konec všech Willových nadějí.

„Napadlo mě, že něco takového třeba zkusíš,“ řekl tiše hraničář.

Willovi srdce stále ještě divoce bušilo úlekem, který před okamžikem utrpěl. Zahanbeně a odevzdaně svěsil hlavu.

„Nemáš mi k tomu co říct?“ zeptal se Halt. Will jen mlčky zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu ji zvednout a střetnout se s tím temným, pronikavým pohledem. Haltova další slova potvrdila Willovy nejhorší obavy.

„No, tak se podíváme, co si o tomhle pomyslí baron.“

„Halte, prosím! Ne…“ Pak to Will vzdal. To, co provedl, se nedalo ničím omluvit. Zbývalo mu jediné — přijmout trest jako muž. Jako bojovník. Jako jeho otec, napadlo ho.

Hraničář si ho chvíli upřeně prohlížel. Willovi se zdálo, jako by zahlédl záblesk… pochopení? Pak oči zase potemněly.

„Copak?“ zeptal se Halt stroze. Will zavrtěl hlavou.

„Nic.“

Hraničář sevřel Willovo zápěstí jako v železech a vyvedl ho ze dveří na široké točité schodiště, které směřovalo nahoru k baronově komnatě. Strážní na vrcholu schodiště překvapeně zírali při pohledu na hrozivě se tvářícího hraničáře a na chlapce vedle něj. Halt jim dal rychle znamení, a tak ustoupili a otevřeli dveře baronovy komnaty.

Místnost byla jasně osvětlená a Will se chvíli zmateně rozhlížel. Byl si jistý, že když čekal a hlídal na stromě, viděl světla v tomhle poschodí zhasnout. Pak si všiml těžkých závěsů na okně a pochopil. Na rozdíl od baronovy pracovny dole, kde bylo jen málo nábytku, byl tento pokoj příjemně zaplněný pohovkami, podnožkami, koberci, goblény a křesly. V jednom křesle seděl baron Arald a pročítal kupu hlášení.

Když Halt se svým zajatcem vstoupil, baron zvedl hlavu od stránky, kterou měl právě rozečtenou.

„Takže jsi měl pravdu,“ řekl baron a Halt přikývl.

„Přesně jak jsem řekl, můj pane. Přeběhl po hradním nádvoří jako stín. Obešel strážného, jako by tam ani nebyl, a vylezl po věži jako nějaký pavouk.“

Baron odložil hlášení na postranní stolek a nahnul se kupředu.

„Říkáš, že vylezl po věži?“ zeptal se trochu nevěřícně.

„Bez lana. Bez žebříku, můj pane. Bylo to pro něj tak jednoduché jako pro vás, když ráno nasedáte na koně. Vlastně jednodušší,“ opravil se Halt a snad se i malinko pousmál.

Baron se zamračil. Věděl, že by potřeboval trochu shodit, a když měl za sebou dlouhou noc, museli mu někdy s nasedáním na koně pomáhat. Zřejmě ho nijak zvlášť nepobavilo, že mu to Halt teď připomněl.

„No tak,“ řekl a změřil si Willa přísným pohledem, „tohle je vážná věc.“

Will mlčel. Nevěděl jistě, jestli by měl něco říct, nebo ne. Obojí v sobě skrývalo určité nebezpečí. Byl by ale raději, kdyby Halt barona nezlobil řečmi o nadváze. To jeho postavení rozhodně nepomáhalo.

„Tak co s tebou uděláme, náš malý Wille?“ pokračoval baron. Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Will ho po očku sledoval a pokoušel se odhadnout jeho náladu. Energická vousatá tvář nic neprozrazovala. Baron se zastavil a zadumaně si hladil bradku.

„Pověz mi, Wille,“ začal a odvrátil se od nešťastného chlapce, „co bys udělal na mém místě? Co bys udělal s klukem, který se uprostřed noci vloupá do tvé pracovny s úmyslem ukrást důležitý dokument?“

„Já nekradl, můj pane!“ Protest vyjel z Willa dřív, než se stačil ovládnout. Baron se k němu obrátil a povytáhl obočí ve zjevné nedůvěře. Will zkrotle pokračoval: „Já jen… chtěl jsem se podívat, to je všechno.“

„Možná že ano,“ připustil baron, ale jeho obočí zůstalo stále povytažené. „Ale neodpověděl jsi na moji otázku. Co bys dělal na mém místě?“

Will znovu svěsil hlavu. Může prosit o milost. Může se omlouvat. Může zkusit vysvětlovat. Pak se ale napřímil a srovnal si to v hlavě. Věděl, co přijde, když ho chytí. A přesto se rozhodl, že to riskne. Neměl tedy žádné právo prosit o odpuštění.

„Můj pane…“ spustil nesměle, protože si uvědomoval, že jde o rozhodující okamžik v jeho životě. Baron ho sledoval, stále napůl otočený k oknu.

„Ano?“ vybídl ho a Will nějak sebral odvahu mluvit dál.