John Flanagan - Rozvaliny Gorlanu

Will se snažil vymyslet nějakou jinou odpověď, než byla ta, která se teď zdála nevyhnutelná. Nic ho nenapadlo, takže nakonec přiznal porážku a hlesl: „Měl bych to být já, pane?“

„To si myslím, že bys měl,“ prohlásil hraničář a pak ze sebe rázně vysypal celý seznam pokynů. „Vědro je tamhle. Sud venku. Voda v řece. Sekera v kůlně, dříví za chatou. Koště je u dveří a já věřím, že víš, kde asi může být podlaha.“

„Ano, pane,“ odpověděl Will a začal si vyhrnovat rukávy. Sudu na vodu si všiml, když přicházel, nejspíš se do něj vešla zásoba vody pro srub na celý den. Odhadoval, že bude třeba tak dvacet nebo třicet plných věder. S povzdechem si uvědomil, že ho dopoledne čeká spousta práce.

Když vycházel ven s prázdným vědrem v jedné ruce, slyšel, jak si hraničář nalévá hrnek kávy, zase si sedá a přitom si pochvaluje:

„Už jsem málem zapomněl, jaká je to radost, mít učně.“

Will nemohl uvěřit, že taková malá a na pohled čistá chata může potřebovat tolik uklízení a všelijaké práce. Když naplnil sud čerstvou vodou z řeky (jedenatřicet věder), naštípal z hromady dříví vzadu za chatou polínka a vyrovnal je na úhlednou hromadu. Zametl podlahu a poté, co Halt rozhodl, že rohož na podlaze obytné místnosti potřebuje vyklepat, rohož sroloval, vynesl ven, přehodil přes provaz natažený mezi dvěma stromy a zuřivě do ní mlátil, až z ní lítala mračna prachu. Čas od času se Halt vyklonil z okna, aby ho povzbudil, což zpravidla obnášelo strohé poznámky typu „Vynechal jsi kousek na levé straně“ nebo „Jen se do toho opři, hochu.“

Když byla rohož zase zpátky na podlaze, Halt usoudil, že některé z kuchyňských hrnců se neblýskají dost oslnivě.

„Budeme je muset malinko vypucovat,“ prohlásil víceméně sám k sobě. Teď už Will věděl, že to v překladu znamená „ Budeš je muset pořádně vypucovat.“ Takže beze slova vzal hrnce na kraj řeky, z poloviny je naplnil vodou a jemným pískem a drhl je a leštil, dokud kov nesvítil.

Halt se mezitím přesunul do plátěného křesla na verandě, seděl v něm a pročítal hromadu lejster, která vypadala jako úřední spisy. Když Will procházel kolem, všiml si, že na některých spisech jsou znaky a erby, ale drtivá většina měla v záhlaví jednoduchý obrázek dubového listu.

Když se Will vracel od řeky, zvedl hrnce do výšky, aby Halt mohl provést kontrolu. Hraničář se ušklíbl na svůj pokřivený odraz v zářivém měděném povrchu.

„Hmmm. Není to špatné. Vidím se tam,“ řekl a pak dodal bez sebemenšího úsměvu: „Což možná není zas až tak skvělé.“

Will neřekl nic. Být to kdokoli jiný, myslel by si nejspíš, že to má být legrace, ale u Halta se to prostě říct nedalo. Halt několik vteřin Willa zkoumal, pak malinko pokrčil rameny a ukázal, ať hrnce zase vrátí do kuchyně. Will už byl napůl za dveřmi, když za sebou zaslechl, jak Halt říká: „Hmmm. To je zvláštní.“

Will se domníval, že hraničář asi mluví na něj, a tak se mezi dveřmi zastavil.

„Promiňte?“ zeptal se nejistě. Protože skoro pokaždé, když Halt objevil nějakou další protivnou domácí práci, začínal příkaz pro Willa prohlášením jako: „To je zvláštní. Ta rohož v pokoji je úplně zaprášená.“ Nebo: „Vážně si myslím, že kamna by nutně potřebovala doplnit zásobu dříví.“

Byla to hra, která šla Willovi během dne dost na nervy, ale Halt se podle všeho náramně bavil. Tentokrát se ale zdálo, že opravdu jen zauvažoval nahlas, když pročítal jedno nové hlášení — jedno z těch se znakem dubového listu, jak si Will všiml. Teď hraničář zvedl hlavu, trochu překvapený, že na něj Will mluví.

„Co je?“ ptal se.

Will pokrčil rameny. „Promiňte. Když jste řekl: ‚To je zvláštní‘, myslel jsem, že mluvíte na mě.“

Halt několikrát zavrtěl hlavou, stále soustředěný na zprávu v ruce. „Ne, ne,“ řekl mírně roztržitě. „Já jen četl tohle…“ Hraničář zmlkl a zamyšleně se mračil. Willova zvědavost už byla probuzená a netrpělivě vyčkával.

„Co je to?“ osmělil se nakonec. Když k němu hraničář obrátil ty tmavé oči, ihned zalitoval, že to udělal. Halt ho okamžik pozoroval.

„Jsi zvědavý, viď?“ řekl posléze, a když Will neochotně přikývl, pokračoval nečekaně vlídnějším tónem. „No, já myslím, že u hraničářského učně je to dobrá vlastnost. Ostatně, proto jsme tě zkoušeli s tím papírem v baronově kanceláři.“

„Vy jste mě zkoušeli?“ Will postavil těžký měděný kotlík ke dveřím. „Vy jste čekali, že se pokusím zjistit, co je tam napsáno?“

Halt kývl. „Zklamalo by mě, kdybys to nezkusil. A taky jsem chtěl vědět, jak na to půjdeš.“ Pak zvedl ruku, aby zabránil smršti otázek, které se už už sypaly Willovi z pusy. „To probereme později,“ řekl a významně se podíval na kotlík a další hrnce. Will je zvedl a zamířil do chaty. Jenže zvědavost ho pořád pálila, a tak se znovu otočil k hraničářovi.

„O čem se tam píše?“ zeptal se a kývl směrem ke zprávě. Zase bylo chvíli ticho a Halt si ho prohlížel. Možná ho odhadoval. Potom řekl: „Lord Northolt je mrtvý. Prý ho zabil medvěd, minulý týden na lovu.“

„Lord Northolt?“ zopakoval Will. To jméno mu bylo trochu povědomé, nemohl si ale vzpomenout proč.

„Bývalý nejvyšší velitel královské armády,“ sdělil mu Halt a Will kývl, jako by mu teď už bylo všechno jasné. A protože Halt podle všeho na jeho otázky odpovídal, odvážil se pokračovat.

„Co je na tom divného? Medvědi přece čas od času někoho zabijou.“

Halt přikývl. „To se stává. Jenže já bych řekl, že Cordomské léno je pro medvědy trochu moc daleko na západě. A taky si myslím, že zkušený lovec jako Northolt by se nepustil za medvědem sám.“ Pokrčil rameny, jako kdyby tu myšlenku odháněl. „Ale pravda je, že v životě je spousta překvapení a lidé dělají chyby.“ Opět ukázal ke kuchyni a dal tak najevo, že rozhovor skončil. „Až tohle doděláš, třeba by se ti chtělo vyčistit krb,“ zavelel.

Will se odsunul, aby provedl, co mu bylo nařízeno. Ale o pár minut později, když procházel kolem okna k velkému krbu, který zabíral skoro celou jednu zeď obývací místnosti, zahlédl hraničáře, jak si zprávou zamyšleně poťukává o bradu a duchem je zřejmě někde hodně daleko.

Někdy na konci odpoledne Haltovi konečně došla zásoba domácích prací pro Willa. Rozhlédl se po chatě, zhodnotil nablýskané kuchyňské náčiní, krb bez jediného flíčku, důkladně zametenou podlahu a dokonale vyprášenou rohož. Vedle krbu ležela vyrovnaná hromada dříví a další dřevo, nařezané a naštípané na menší kusy, se vršilo v proutěném košíku u kuchyňských kamen.

„Hmmm. Není to špatné,“ prohlásil. „Není to vůbec špatné.“

Willa ta zdrženlivá pochvala těšila, ale než stačil mít zbytečně velkou radost sám ze sebe, Halt dodal: „Umíš vařit, chlapče?“

„Vařit, pane?“ vyjeveně se zeptal Will. Halt obrátil oči vzhůru, k nějaké neviditelné vyšší bytosti.

„Proč ta mládež vždycky odpovídá na otázku otázkou?“ zeptal se. Když se nedočkal žádné odpovědi, pokračoval: „Ano, vařit. Upravovat potraviny tak, aby se daly jíst. Chystat jídlo. Doufám, že víš, co jsou to potraviny — co je jídlo?“

„A-ano,“ odpověděl Will a dával pozor, aby v tom slově nebyl ani odstín otázky.