John Flanagan - Rozvaliny Gorlanu

„Takže jak už jsem ti řekl dneska ráno, tohle není žádný velký hrad. Jestli tady chceme něco jíst, tak si to tady musíme ukuchtit,“ oznámil Halt. Zase to množné číslo, pomyslel si Will. Zatím pokaždé, kdy Halt řekl musíme, znamenalo to v překladu musíš.

„Já vařit neumím,“ přiznal se Will. Halt spráskl ruce a pak si je zamnul.

„Jasně že neumíš. Většina kluků to neumí. Takže ti budu muset ukázat, jak na to. Pojď.“

Zavedl Willa do kuchyně a odhalil mu kuchařská tajemství: jak oloupat a nakrájet cibuli, vybrat ve špižírně kus masa, očistit ho a nakrájet na úhledné kostičky, nakrájet zeleninu, zprudka opéct maso na rozpálené pánvi a nakonec přidat pořádný šplouchanec červeného vína a cosi, čemu Halt říkal „moje tajné přísady“. Vznikla lákavě voňavá směs probublávající na kamnech.

Zatímco se vařila večeře, seděli na verandě a za soumraku si v klidu povídali.

„Hraničáři vznikli asi před sto padesáti lety, za vlády krále Herberta. Víš o něm něco?“ Halt se úkosem podíval na chlapce, který seděl vedle něj. Otázku vypálil rychle a byl zvědav na jeho reakci.

Will se rozmýšlel. Jméno si matně pamatoval z výuky dějepisu, žádné podrobnosti se mu ale nevybavovaly. Přesto se rozhodl, že se s tím zkusí vypořádat blufováním. Nechtěl hned první den před svým novým mistrem vypadat jako zabedněnec.

„Ale… ano,“ řekl. „Král Herbert. Učili jsme se o něm.“

„Vážně?“ potěšilo hraničáře. „Co bys mi o něm mohl říct?“ Pohodlně se opřel a přehodil si nohu přes nohu.

Will zoufale pátral v paměti, snažil se vykutat alespoň nějaký drobeček vědomostí o králi Herbertovi. Něco udělal … ale co?

„Byl to…“ Odmlčel se a předstíral, že si urovnává myšlenky, „… král.“ Až potud si byl jistý a podíval se na Halta, jestli by to už nestačilo. Halt se skoro usmíval a rukou živě gestikuloval, ať jen pokračuje.

„Byl králem… před sto padesáti lety,“ řekl Will a snažil se, aby to znělo jistě. Hraničář se na něj smál a zase ho pobízel tím gestem.

„Hm… ano, vzpomínám si, že to byl on, kdo založil hraničářský sbor,“ řekl s nadějí v hlase a Haltovi v předstíraném překvapení vyjelo obočí vzhůru.

„Vážně? Tohle si pamatuješ, jo?“ podivoval se a Will zažil horkou chvilku, když si uvědomil, že Halt řekl jenom tolik, že hraničáři vznikli v době vlády krále Herberta, ne že je založil přímo on.

„Aha, ano, když říkám, že je založil, tak tím vlastně myslím, že byl králem, když se hraničářský sbor zakládal,“ upřesňoval.

„Před sto padesáti lety?“ podsouval mu Halt.

Will přesvědčeně přikyvoval. „Přesně tak.“

„No to je úžasné, obzvlášť když pomyslím, že jsem ti tohle právě asi před minutou povídal,“ podotkl hraničář a obočí mu zase sjelo k očím jako bouřkový mrak. Will pochopil, že by udělal líp, kdyby byl mlčel. Nakonec hraničář trochu mírnějším tónem řekl:

„Hochu, když něco nevíš, nesnaž se z toho vybruslit blufováním. Prostě mi řekni: ‚Já nevím‘, je to jasné?“

„Ano, Halte,“ zahanbeně sklopil oči Will. Chvíli bylo ticho a pak se ozval: „Halte?“

„Ano?“

„Král Herbert… já opravdu nevím,“ přiznával Will. Hraničář si jakoby odfrkl.

„Dobrá, nikdy by mě to ani nenapadlo,“ řekl. „Ale určitě si vzpomeneš, když ti řeknu, že to byl on, kdo zahnal severní klany zpátky za hranice na Vysočinu.“

A pochopitelně, hned jak to zmínil, si Will vzpomněl. Myslel si ale, že by nebylo moc chytré se s tím chlubit. O králi Herbertovi se mluvilo jako o „otci moderního Araluenu“. Sjednotil padesát lén do silného společenství a porazil severní klany. Willovi se nabízela možnost, jak si v Haltových očích zase získat trochu uznání. Kdyby zmínil název „otec moderního Araluenu“, třeba by hraničář…

„Někdy se mu říká otec moderního Araluenu,“ oznamoval právě Halt a Willovi došlo, že už to nestihne. „Sjednotil padesát lén, což je naše uspořádání až do dneška.“

„Už se mi to trochu vybavuje,“ řekl Will. Doufal, že díky slůvku „trochu“ to nebude vypadat, že teď dělá chytrého. Halt po něm mrkl a nadzdvihl obočí. Pak pokračoval.

„V té době si král Herbert myslel, že pro udržení bezpečnosti potřebuje království schopnou výzvědnou jednotku.“

„Co taková jednotka dělá?“ nerozuměl Will.

„Výzvědná jednotka zjišťuje, co chystají nepřátelé, nebo možní nepřátelé. Co mají v úmyslu. O čem uvažují. Když znáš tyhle věci dopředu, dá se obvykle vymyslet plán, jak je zastavit. A proto založil sbor hraničářů — aby dodávali království důležité zprávy. Aby pracovali jako oči i uši království.“

„A jak to děláte?“ zeptal se Will a začalo ho to moc zajímat. Halt zaregistroval změnu v jeho hlase a oči se mu spokojeně zaleskly.

„Máme oči i uši dokořán. Sledujeme království i okolní svět. Posloucháme. Díváme se. Podáváme hlášení.“

Will kýval hlavou a uvažoval. Pak se zeptal: „Tak proto se umíte udělat neviditelní?“

Hraničář opět pocítil uspokojení. Dal si ale pozor, aby si toho chlapec nevšiml.

„My se neumíme udělat neviditelní,“ vysvětloval. „To si lidi jen myslí. Dáváme si pozor, aby si nás nevšimli, to je všecko. Chce to léta učení a praxe, abys to uměl pořádně — ty ale některé potřebné vlastnosti už máš.“

Will se na něj překvapeně podíval. „Vážně?“

„Když ses včera večer pustil přes nádvoří, využíval jsi stíny a pohyby způsobené větrem, aby ses ukryl, je to tak?“

Will přikývl. „Ano.“ Ještě nikdy se nesetkal s někým, kdo by opravdu rozuměl jeho umění pohybovat se nepozorovaně. Halt pokračoval.

„My používáme stejné postupy: snažíme se splynout s okolím. Využívat ho k maskování. Stát se jeho součástí.“

„Aha, už vím,“ pochopil Will.

„Vtip je v tom, postarat se, aby o tom nevěděl nikdo jiný,“ řekl Halt. Na chvíli si Will myslel, že hraničář zavtipkoval. Jenže když se na něj podíval, tvářil se Halt vážně jako obvykle.

„Kolik je hraničářů?“ zeptal se Will. Halt i baron se několikrát zmínili o hraničářském sboru, ale Will se zatím setkal pouze s jediným — Haltem.

„Král Herbert vytvořil padesátičlenný sbor. Jednoho pro každé léno. Já mám základnu tady. Ostatní mají své základny při zbývajících devětačtyřiceti hradech po celém království.

Kromě poskytování zpráv o možných nepřátelích jsou hraničáři také ochránci zákona,“ vysvětloval Halt. „Střežíme léno, které nám bylo přiděleno, a dohlížíme, aby byly dodržovány zákony.“

„Já myslel, že tohle dělá baron Arald?“ přerušil ho Will.

„Baron je něco jako soudce,“ zavrtěl hlavou Halt. „Lidé mu předkládají svoje stížnosti a on je řeší. Hraničáři dbají o to, aby byl dodržován zákon. Přinášíme ho lidem. Když dojde ke zločinu, pátráme po důkazech. K tomu se moc dobře hodíme, protože lidé si naši přítomnost často ani neuvědomují. Pátráme po viníkovi.“

„Co se děje potom?“ zeptal se Will. Halt malinko pokrčil rameny.

„Někdy podáme hlášení lennímu baronovi a ten nechá dotyčnou osobu zadržet a obvinit. Někdy, když je to něco naléhavého, prostě… si s tím poradíme sami.“

„A co uděláme?“ vyhrkl Will dřív, než stačil sám sebe zastavit. Halt se na něj dlouze a zpytavě zadíval.