John Flanagan - Rozvaliny Gorlanu

Michaelovi

Morgarath, pán Deštných a temných hor, někdejší baron z Gorlanu v Araluenském království, přejel pohledem své ponuré deštivé panství a snad už potisící zaklel.

Tohle je všecko, co mu teď zbylo — hromada rozeklaných žulových skalních stěn, roztroušené bludné balvany a mrazivé hory s hlubokými průrvami a strmými úzkými průsmyky. Samé skály a kamení, nikde žádný strom, ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

Přestože tomu bylo už patnáct let, co ho zahnali do téhle zakázané říše, která se stala jeho vězením, ještě pořád si pamatoval krásné zelené palouky a hustě zalesněné kopce svého bývalého léna. Říčky plné ryb, pole bohatá na úrodu a spoustu zvěře. Gorlan bylo nádherné místo plné života. Deštné a temné hory byly mrtvé a pusté.

Na hradním nádvoří prováděl výcvik oddíl wargalů. Morgarath je chvíli sledoval a naslouchal rytmickému hrdelnímu prozpěvování, které provázelo každý jejich pohyb. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale s dlouhým, zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd nebo velký pes.

Wargalové se vyhýbali styku s lidmi a odedávna žili a množili se v těchto nepřístupných horách. Kam až paměť sahala, nikdo je nikdy ani okem nespatřil, ale zkazky a legendy o divokém kmeni napůl inteligentních příšer v horách přetrvávaly. Když plánoval povstání proti Araluenskému království, vypravil se Morgarath z Gorlanského léna do hor a pokusil se je najít. Jestli takové bytosti existovaly, mohly by mu přinést výhodu ve válce, která měla nastat.

Trvalo mu to celé měsíce, ale nakonec je našel. Až na monotónní zpěv beze slov nepoužívali wargalové žádný mluvený jazyk. Jejich komunikace spočívala v primitivní formě vnímání myšlenek. Byli prostého ducha a nijak zvlášť inteligentní. Tudíž byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence a silná vůle. Morgarath je podrobil své vůli a proměnil je ve svou dokonalou armádu — odpornější než noční můra, absolutně nelítostnou a naprosto podřízenou jeho myšlenkovým rozkazům.

Při pohledu na ně si vzpomněl na skvěle oděné rytíře v blýskavé zbroji, kteří se utkávali při turnajích na hradě Gorlanu a jejich dámy v hedvábných šatech je přitom povzbuzovaly a potleskem odměňovaly jejich obratnost. Když je v duchu srovnal s těmihle znetvořenými kreaturami s černou srstí, znovu zaklel.

Wargalové, naladění na jeho myšlenky, jeho rozmrzelost vycítili a neklidně se ošívali. Rozzlobeně jim přikázal pokračovat ve výcviku a rytmické prozpěvování znovu začalo.

Morgarath odstoupil od nezaskleného okna blíž k ohni, který nedokázal vyhnat z ponurého hradu vlhkost a chlad. Patnáct let, pomyslel si znovu. Patnáct let uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy čerstvě korunovanému králi Duncanovi, mladíčkovi, jemuž bylo jen něco přes dvacet. Jak nemoc starého krále postupovala, Morgarath si všechno pečlivě naplánoval. Spoléhal na to, že nerozhodnost a zmatek, které budou po králově smrti následovat, vnesou rozkol mezi ostatní barony a jemu poskytnou příležitost zmocnit se trůnu.

Tajně cvičil svou armádu wargalů, shromažďoval je v horách a připravoval je na okamžik úderu. Pak, během deseti dnů chaosu a žalu, jež následovaly po králově smrti, kdy se baroni sjížděli na hrad Araluen k pohřební slavnosti a své armády ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné vojsko bez velení, které se mu pokusilo postavit na odpor, a obsadil jihovýchodní čtvrtinu království.

Mladý a nezkušený Duncan proti němu nemohl nikdy obstát. Království bylo jeho, stačilo jen si ho vzít. Trůn byl jeho, stačilo jen říct.

Pak dal lord Northolt, nejvyšší velitel armády starého krále, dohromady několik mladších baronů a vznikla družina věrných, která podpořila Duncanovo odhodlání a posílila slábnoucí odvahu ostatních. Armády se střetly na Hackhamské pláni u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná, za četných útoků a protiútoků a s velkými ztrátami na životech. Řeka Kuřavka je mělká, ale její zrádné břehy s pohyblivým pískem a měkkým bahnem vytvářely nepřekonatelnou bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo.

Jenže pak jeden z těch odporných otrapů v šedém plášti, co se jim říká hraničáři, převedl přes tajný brod šestnáct mil proti proudu řeky oddíl těžké kavalerie. Jezdci v brnění se objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a napadli zadní voj Morgarathovy armády.

Wargalové, vycvičení mezi skalami v horách, měli jednu slabinu. Báli se koní a v žádném případě nedokázali vzdorovat tak překvapivému útoku jezdectva. Nevydrželi a ustupovali k úzkému průsmyku Tří stupňů a zpět do Deštných a temných hor. Morgarath šel s nimi, jeho povstání bylo poraženo. Ve vyhnanství zůstal patnáct let. Čekal, spřádal tajné plány a nenáviděl muže, kteří mu tohle provedli.

Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Špehové hlásili, že království už není tak ostražité, že je spokojené samo se sebou a na Morgaratha žijícího v horách už skoro zapomnělo. Jméno Morgarath přešlo do říše pohádek. Matky ho používaly, když potřebovaly zkrotit zlobivé děti — hrozily, že když děti nebudou poslouchat, černý pán Morgarath si pro ně přijde.

Čas dozrál. Ještě jednou povede své wargaly do útoku. Ale tentokrát bude mít spojence. A tentokrát nejdřív celou zemi zaplaví nejistotou a zmatkem. Tentokrát nikdo z těch, kdo se proti němu předtím spikli, nezůstane naživu, aby mohl pomáhat králi Duncanovi.

Protože wargalové nebyli jediní dávní a strašliví tvorové, které v těchto ponurých horách objevil. Měl další dva spojence, dokonce ještě hrůznější — děsivé šelmy kalkary.

Dozrál čas, aby je vypustil do světa.

„Zkus něco sníst, Wille. Zítra je velký den, konečně.“

Jenny, blonďatá, hezká a veselá, s povzbudivým úsměvem ukazovala na talíř, kterého se Will sotva dotkl. Pokusil se jí úsměv oplatit, ale dopadlo to bídně. V jídle se jen povrtal, přestože talíř před ním byl naložený jeho nejoblíbenějším pokrmem. Dnes večer mu žaludek svíralo napětí a očekávání, nedokázal se přinutit, aby spolkl jediné sousto.

Věděl, že zítra je velký den. Vlastně to věděl až moc dobře. Zítřek bude největší den v jeho životě, protože zítřek je Den vybírání a zítra se rozhodne, jak prožije zbytek života.

„Nervy, to si umím představit,“ řekl George, položil plnou vidličku a v rozvážném gestu sevřel klopy svého krátkého saka. George byl hubený, vyčouhlý knihomol. Fascinovala ho všechna možná pravidla a předpisy a bavilo ho každý problém prozkoumávat a rozpitvávat ze všech stran — někdy dost zdlouhavě. „Nervozita je strašná věc. Ta tě prostě úplně dostane, takže nemůžeš myslet, nemůžeš jíst, nemůžeš mluvit.“

„Já nejsem nervózní,“ vyhrkl Will a všiml si, jak Horác zvedá zrak a chystá se pronést nějakou posměšnou poznámku.

George několikrát pokývl hlavou a přemýšlel o tom, co Will řekl. „Na druhou stranu,“ mudroval, „trocha nervozity může vlastně zlepšit výkon. Může posílit postřeh a zrychlit reakce. Takže jestli máš trochu strach, tedy pokud ho opravdu máš, tak to neznamená, že by sis kvůli tomu měl dělat starosti — abych tak řekl.“