John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

„Stůj klidně,“ napomenul ho Rodney a chlapec nechal otáčení a civěl přímo před sebe.

„Vypadá dost silný, můj pane, a nováčky já potřebuju pořád.“ Jednou rukou si mnul bradu. „Jezdíš na koni, Horáci Altmane?“

Výraz nejistoty přeběhl Horácovi po tváři, protože mu došlo, že tohle by mohlo jeho výběr ohrozit. „Ne, pane, já…“

Chystal se dodat, že hradní chráněnci neměli příležitost učit se jezdit, ale sir Rodney ho přerušil.

„To nevadí. To se dá naučit.“ Velký rytíř se podíval na barona a kývl. „Dobře tedy, můj pane. Vezmu ho do bojové školy s obvyklou tříměsíční zkušební dobou.“

Baron si něco poznamenal na lejstro před sebou a krátce se usmál na mládence, zářícího štěstím i velkou úlevou.

„Blahopřeji, Horáci. Zítra ráno se budeš hlásit v bojové škole. Přesně v osm hodin.“

„Ano, pane!“ odpověděl Horác s úsměvem od ucha k uchu. Otočil se k siru Rodneymu a mírně se uklonil. „Děkuji vám, pane!“

„Ještě mi neděkuj,“ odvětil záhadně rytíř. „Nevíš, co tě čeká.“

„Tak kdo je další?“ vyvolával Martin, když se Horác s úsměvem vrátil zpátky do řady. Alyss půvabně vykročila vpřed, čímž Martina zaskočila, protože ji chtěl zrovna označit za dalšího kandidáta.

„Alyss Mainwaringová, můj pane,“ řekla svým klidným vyrovnaným hlasem. Pak, než se jí stačil zeptat, sama pokračovala: „Dovoluji si požádat o přidělení k diplomatické službě, můj pane.“

Dívka se tvářila slavnostně a Arald se na ni usmál. Vyzařovalo z ní sebevědomí a vyrovnanost, které by jí v diplomacii dobře slušely. Pohlédl na lady Paulinu.

„Lady?“ vyzval ji.

Několikrát přikývla. „Už jsem s Alyss hovořila, můj pane. Domnívám se, že bude vynikající kandidátkou. Schvaluji a přijímám.“

Lehkou úklonou hlavy pozdravila Alyss ženu, která bude její učitelkou. Willa napadlo, jak jsou si podobné — obě vysoké a elegantní v pohybech, obě důstojné v chování. Cítil, že ho úspěch nejstarší kamarádky potěšil, věděl, jak moc o tuhle volbu stála. Alyss se zařadila zpět a Martin, jelikož nechtěl, aby ho zase někdo předběhl, už ukazoval na George.

„Dobrá! Ty jsi na řadě! Ty jsi na řadě! Představ se baronovi.“

George udělal krok vpřed. Několikrát otevřel a zavřel ústa, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Ostatní chráněnci to překvapeně sledovali. George, kterého všichni považovali za řečníka, byl bez sebe trémou. Konečně se mu podařilo něco ze sebe dostat, ale tak slabým hláskem, že ho nikdo z přítomných nemohl slyšet. Baron Arald se nachýlil dopředu, jednu ruku stočenou do kornoutu kolem ucha.

„Promiň, já tak docela nerozuměl,“ omlouval se. George zvedl oči k baronovi a s vynaložením nesmírného úsilí vykoktal jakž takž slyšitelným hlasem.

„G-George Carter, pane. Písařská škola, pane.“

Martin, který si vždycky potrpěl na všechny náležitosti, se už už nadechoval, aby mu vytkl nesprávné oslovení. Než to stačil udělat, baron Arald zakročil, a všem se očividně ulevilo.

„Dobře dobře, Martine. Nech to být.“ Martin se zatvářil trochu dotčeně, ale poslechl. Baron rychle mrkl na hlavního písaře a právníka Nigela a tázavě povytáhl obočí.

„Ucházející, můj pane,“ řekl Nigel a ještě dodal: „Viděl jsem některé Georgovy práce a má skutečně nadání pro krasopis.“

Baron vypadal pochybovačně. „Není to ale právě nejobratnější řečník, nebo ano, mistře písaři? To by mohl být problém, kdyby měl někdy v budoucnu poskytovat právní rady.“

Nigel tu námitku přešel pokrčením ramen. „Mohu vás ujistit, můj pane, že při náležitém tréninku tohle neznamená žádný problém. Naprosto a vůbec žádný problém, můj pane.“

Mistr písař spojil ruce založené do rukávů svého hábitu, který připomínal mnišskou kutnu. Téma ho zaujalo.

„Vzpomínám si na chlapce, kterého jsme přijali někdy před sedmi lety, byl vlastně trochu jako tento hoch. I on měl ve zvyku mumlat si ke svým botám — brzy jsme mu ale ukázali, jak ostych překonat. Jeden z našich nejstydlivějších řečníků se pak vypracoval k dokonalé výřečnosti, můj pane, k dokonalé výřečnosti.“

Baron se nadechl, aby něco poznamenal, jenže Nigel pokračoval v proslovu.

„Možná vás to překvapí, ale i já sám jsem jako chlapec strašně zadrhával kvůli nervozitě. Bylo to úplně hrozné, můj pane. Stěží jsem dokázal dát dohromady dvě souvislá slova.“

„S tím už asi problém nemáte, jak vidím,“ podařilo se baronovi suše poznamenat a Nigel pochopil jemnou výtku. Usmál se a uklonil se.

„Přesně tak, můj pane. Brzy našemu Georgovi pomůžeme. Písařská škola není žádné rušné místo. To naprosto ne.“

Baron se musel zasmát. Písařská škola bylo místo zasvěcené studiu, kde se zřídka, pokud vůbec někdy, zvyšoval hlas a kde všemu vládla přísná logika, což on osobně při občasných návštěvách považoval za nanejvýš otupující. Nedokázal si představit prostředí, které by bylo méně rušné.

„Mám na to vaše slovo,“ odpověděl a pak, teď už Georgovi, řekl: „Nu dobrá, Georgi, požadavku se vyhovuje. Zítra se hlas v písařské škole.“

George nemotorně zašoupal nohama a cosi zadrmolil. Baron se zase naklonil vpřed a čelo měl svraštěné snahou pochytit, co ten kluk huhlá.

„Co to znamenalo?“ zeptal se.

George konečně zvedl hlavu a vynutil ze sebe zašeptání: „Děkuji vám, můj pane.“ Pak se co nejrychleji odšoural zpátky do řady.

„Aha,“ řekl baron trochu zaraženě. „Není zač. Tak, další je…“

Jenny už vykročila. Byla blonďatá a hezká a nutno přiznat i trochu baculatá. Ale slušelo jí to a při všech společenských příležitostech na hradě byla vždycky vyhledávanou tanečnicí, a to jak mezi svými vrstevníky z opatrovny, tak i mezi syny hradních sloužících.

„Mistr Chubb, pane!“ vyhrkla, když se postavila hned vedle baronova psacího stolu. Baron hleděl do té kulaté tvářičky, všiml si, jak jí nedočkavostí svítí oči, a nedokázal odolat, aby se na ni neusmál.

„A co je s ním?“ zeptal se mírně a ona zaváhala, protože si uvědomila, že ve svém nadšení porušila protokol.

„Jé! Promiňte, pane… můj… barone… vaše lordstvo,“ překotně improvizovala a jazyk se jí pletl, jak se potýkala se správným oslovením.

„Můj pane!“ napověděl jí Martin. Baron Arald se na něj podíval s tázavě zdviženým obočím.

„Ano, Martine?“ řekl. „Co je?“

Martin měl dost slušnosti, aby se zatvářil rozpačitě. Bylo mu jasné, že baron se kvůli tomu vyrušení schválně tváří nechápavě. Zhluboka se nadechl a uctivým hlasem řekl: „Já… jen jsem vám chtěl sdělit, že uchazečka se jmenuje Jennifer Dalbyová, pane.“

Baron přikývl a Martin, oddaný služebník tohoto robustního vousáče, zahlédl v očích svého pána výraz souhlasu.

„Děkuji ti, Martine. A teď, Jennifer Dalbyová…“

„Jenny, pane,“ skočilo mu nepolepšitelné děvče do řeči, a baron odevzdaně pokrčil rameny.

„Tak Jenny. Mám za to, že žádáš, abys mohla do učení k mistru Chubbovi.“

„Jé, ano prosím, pane!“ chvatně potvrzovala Jenny a její oči obdivně spočinuly na tělnatém, zrzavém kuchaři. Chubb se zadumaně zamračil a zkoumal ji.

„Mmmmm… to by šlo, to by šlo,“ brumlal si a přecházel před ní sem a tam. Půvabně se na něj usmála, ale na Chubba obvyklé ženské triky neplatily.