John Flanagan - Rozvaliny Gorlanu

„Nic moc, když jsme zatím jen pár hodin učněm,“ odpověděl. „Ten, kdo je hraničářem už dvacet let nebo víc, nejspíš bude vědět, co udělat, a bez ptaní.“

„Aha,“ ozval se Will, patřičně usazen. Halt pokračoval.

„Pak, v době války, tvoříme zvláštní oddíl — doprovázíme vojsko, provádíme pro něj průzkum, pronikáme za nepřátelské linie, škodíme nepříteli a tak podobně.“ Podíval se na chlapce. „Je to trochu napínavější než práce na poli nebo u dobytka.“ Will kýval. Možná že život hraničářského učně bude mít přece jen něco do sebe.

„A kdo jsou nepřátelé?“ zeptal se. Co pamatoval, hrad Redmont vlastně žil v míru.

„Nepřátelé jsou uvnitř i venku,“ vykládal Halt. „Lidi jako nájezdníci ze Skandijského moře — nebo Morgarath a jeho wargalové.“

Willovi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl si na strašidelné zkazky o Morgarathovi, pánovi Deštných a temných hor. Když Halt viděl jeho reakci, zachmuřeně pokyvoval hlavou.

„Ano,“ potvrzoval, „Morgaratha a jeho wargalů je rozhodně třeba se obávat. Proto je také hraničáři sledují. Chceme vědět, jestli se nesrocují, jestli se nechystají k válce.“

„Ale,“ namítl Will, nejspíš proto, aby ujistil sám sebe, „když naposledy zaútočili, baronovo vojsko z nich nadělalo sekanou.“

„To je pravda,“ souhlasil Halt. „Ale jenom proto, že se o útoku vědělo…“ Odmlčel se a významně pohlédl na Willa.

„Od nějakého hraničáře?“ zeptal se chlapec.

„Přesně tak. Byl to hraničář, kdo přinesl zprávu, že Morgarathovi wargalové vyrazili… pak převedl rytíře na koních přes tajný brod, takže mohli nepřítele napadnout z boku.“

„Bylo to veliké vítězství,“ řekl Will.

„To určitě bylo. A jen díky bdělosti a pohotovosti jednoho hraničáře a znalosti stopování a tajných stezek.“

„V té bitvě padl můj otec,“ tiše pronesl Will, a Halt se na něj zvědavě podíval.

„Je to pravda?“

„Byl to hrdina. Skvělý rytíř,“ pokračoval Will. Hraničář mlčel, skoro jako by se rozmýšlel, jestli má něco říct, nebo ne. Pak prostě řekl: „To jsem nevěděl.“

Will pocítil zklamání. Na chvíli měl dojem, že Halt jeho otce znal a že by mu mohl něco povědět o jeho hrdinské smrti. Pokrčil rameny a povzdechl si.

„Proto jsem tolik chtěl jít do bojové školy,“ řekl nakonec. „Abych byl jako on.“

„Ty máš jiné schopnosti,“ připomněl mu Halt a Will si vybavil, že totéž mu řekl baron včera v noci.

„Halte…,“ začal. Hraničář ho kývnutím vybídl, ať pokračuje. „Já se trochu divil… baron říkal, prý jste si mě vybral?“

Halt zase mlčky kývl.

„A oba dva říkáte, že mám jiné schopnosti — kvůli kterým se hodím na hraničářského učně…“

„To je pravda,“ potvrdil Halt.

„No… a jaké to jsou?“

Hraničář se opřel o opěradlo židle a založil si ruce za hlavu.

„Jsi hbitý. To je pro hraničáře dobré,“ začal. „A už jsme mluvili o tom, že se umíš tiše pohybovat. To je moc důležité. Máš rychlé nohy. A jsi všetečný…“

„Všetečný? Jak to myslíte?“ zeptal se Will. Halt se na něj přísně podíval.

„Pořád se vyptáváš. Pořád chceš na všechno znát odpověď,“ vysvětloval. „Proto jsem chtěl, aby tě baron vyzkoušel s tím papírem.“

„Ale kdy jste si mě prvně všiml? Kdy vás vlastně napadlo vybrat si mě?“ dotíral Will.

„No,“ pokračoval Halt, „řekl bych, že to bylo tehdy, když jsem tě pozoroval, jak jsi z kuchyně mistra Chubba šlohnul ty koláče.“

Willovi úžasem spadla čelist.

„Vy jste mě pozoroval? Ale to bylo strašně dávno!“ Najednou ho něco napadlo. „A kde jste byl?“

„V kuchyni,“ sdělil mu Halt. „Na to, aby sis mě tam všiml, jsi měl moc práce.“

Will nevěřícně kroutil hlavou. Bezpečně věděl, že v kuchyni nikdo nebyl. Pak si zase vzpomněl, jak dovede být Halt, zahalený do své pláštěnky, dočista neviditelný. Hraničář musel rozhodně umět mnohem víc než jen vařit a uklízet.

„Líbilo se mi, jak jsi šikovný,“ uznal Halt. „Ale bylo tu něco, co se mi líbilo ještě víc.“

„A co to bylo?“ zeptal se Will.

„Potom, když to mistr Chubb na tebe řekl, viděl jsem, že se rozmýšlíš. Napřed jsi chtěl zapřít, žes ty koláče ukradl. Pak jsi to ale přiznal. Pamatuješ? Plácnul tě po hlavě tou svojí dřevěnou vařečkou.“

Will se uculil a sáhl si na hlavu. Ještě si vybavoval, jak to udělalo PRÁSK!, když mu vařečka přistála na hlavě.

„Uvažoval jsem, co by se stalo, kdybych zalhal,“ přiznal. Halt pomalu zavrtěl hlavou.

„To nikdy nedělej, Wille. Kdybys byl zalhal, nikdy by ses nestal mým učněm.“ Hraničář vstal a protáhl se.

„Teď se najíme,“ prohlásil.

Horác shodil tornu na podlahu světnice, svalil se na postel a vyhekl úlevou.

Bolely ho všechny svaly v těle. Až dosud netušil, že je možné být tak rozlámaný, tak vyřízený. Neměl ponětí, že v lidském těle je tolik svalů, které mohou takhle bolet. Napadlo ho, a ne poprvé, jestli vůbec ty tři roky výcviku v bojové škole vydrží. Byl kadetem necelý týden a už byl fyzicky úplně na dně.

Když se ucházel o místo v bojové škole, měl Horác neurčitou představu o skvělých rytířích v brnění, jak svádějí bitvu, které v obdivu a bázni přihlíží bezvýznamný lid. Slušná řádka z těch bezvýznamných človíčků byly hezké holky — na předním místě mezi nimi Jenny, jeho kamarádka z opatrovny. Bojová škola pro něj byla okouzlující a dobrodružné místo a její kadeti lidé, ke kterým ostatní vzhlíželi a záviděli jim.

Skutečnost byla jaksi jiná. Zatím byli kadeti bojové školy jen lidé, kteří vstávali ještě za tmy a celou hodinu před snídaní věnovali náročné fyzické přípravě: běhali, vzpírali a v řadě po deseti nebo i více učňů zvedali a drželi nad hlavou těžké klády. Utahaní z toho všeho se pak vrátili do kasáren, kde se mohli rychle umýt — voda byla studená — a potom uklízeli, dokud blok světnic a umýváren nebyl čistý bez jediného smítka. Pak přišla kontrola, a byla důkladná. Sir Karel, vychytralý starý rytíř, který prohlídku prováděl, znal kdejakou fintu užívanou při šizení úklidu světnice, stlaní postelí a ukládání výstroje. Sebemenší přestupek jednoho z dvaceti kluků na světnici znamenal, že veškerá jejich výstroj se vysypala na podlahu, postele se rozházely, odpadkové koše se obrátily dnem vzhůru a oni se do toho museli pustit znovu — v době, která byla jinak vyhrazena snídani.

Z toho důvodu se noví kadeti pokusili sira Karla oklamat pouze jedinkrát. Snídaně nebyla nic zvláštního. Vlastně byla podle Horáce vysloveně bídná. Jenže když jste o ni přišli, čekalo vás dlouhé těžké dopoledne, než nastal čas oběda, na který, v souladu se spartánským životem v bojové škole, bylo vyhrazeno pouhých dvacet minut.

Po snídani následovaly dvě vyučovací hodiny vojenské historie a bojové taktiky a pak měli kadeti obvykle před sebou překážkovou dráhu — soubor překážek, které byly určené k nácviku rychlosti, pohybových dovedností, rovnováhy a síly. Dráha měla stanovený minimální časový limit. Museli ji zvládnout do pěti minut a každý kadet, kterému se to nepodařilo, se musel okamžitě odebrat zpátky na start a zkoušet to znovu. Jen málokdo dráhu pokaždé zvládl v limitu a trať byla samá blátivá kaluž, výmol a jáma plná těžko pojmenovatelného neřádu, o jehož původu Horác ani nehodlal přemýšlet.