Terry Pratchett - Pyramidy

Koprkvaš mu začal být docela sympatický a už si pomalu zvykal i na Gerna. Zdálo se, že ho pořád ještě něco poutá k jeho hmotnému tělu, cítil se velmi nepohodlně, když se od něj vzdálil na víc než pár set metrů, a tak se o dvojici balzamovačů v posledních dnech dozvěděl spoustu věcí.

Je to skutečně legrační. Strávil celý život ve svém království a mluvil jen s několika kněžími a podobně. Věděl, že všude kolem je mnoho jiných lidí — sloužící a zahradníci a tak, ale ti do jeho života zasahovali asi stejně jako dešťové kapky. On byl až na vrcholku, pak přišla jeho rodina, pak kněží a samozřejmě šlechta a pak kapky. Moc pěkné kapky, samozřejmě, jedny z nejlepších kapek na světě, nejlepší skupina kapek, jaké kdy král vládl. Ale nic víc než obyčejné kapky.

Ale teď byl napůl pohlcen v podrobnostech Koprkvašových denních nadějí (mistr toužil po postupu v cechu), právě tak jako se začal přesně orientovat v detailech rozvíjející se Gernovy neohrabané romance s Hanlenou, dcerou pěstitele česneku, který žil nedaleko.

V okouzleném úžasu naslouchal dějům z úplně jiného světa, který byl ovšem propleten různými vztahy a závislostmi, stejně jako ten, který sám před nedávném opustil. Bylo pro něj hrozné pomyšlení, že by se mohl nedozvědět, jestli Gern překonal odpor Hanlenina otce a dobyl si své vyvolené, nebo zda Koprkvašova současná práce (to je královo vlastní nabalzamování) mu konečně umožní postoupit do Velké vysoce koncentrované lóže devadesátiprocentního uhličitanu sodného cechu balzamovačů a spojených řemesel.

Bylo to, jako by byla smrt jakýmsi zázračným optickým přístrojem, který měnil každou kapku vody ve složitý svět plný života.

Zjišťoval, že touží poradit Koprkvašovi v nejjednodušších intrikách a pohovořit si s Gernem o výhodách každodenní osobní hygieny a příjemného zjevu. Několikrát to dokonce zkoušel. Nebylo pochyb o tom, že jeho přítomnost cítili. Jenže ty pocity přičítali průvanu.

Teď právě pozoroval Koprkvaše, který přistoupil k velkému stolu plnému pruhů plátna a s velkým svazkem vzorků se vrátil k tomu, o čem už si i král zvykl uvažovat jako o své mrtvole.

„Přemýšlel jsem o plátně,“ řekl Koprkvaš nakonec. „Tohle je určitě barva, která mu bude slušet.“

Gern naklonil, hlavu na stranu. „Mně by se líbil v jutě,“ prohlásil. „Nebo možná v kaliku.“

„Ne, kaliko ne, to je na něj příliš hrubá vazba.“

„Třeba by do něj časem vpráchnivěl. Až by se jako obnosilo, myslím.“

Koprkvaš si odfrkl. „Obnosilo? Obnosilo, povídáš? Mně povídej něco o tom, jak se kaliko obnosí! Moc by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se někdy za tisíc let vylupovači hrobů vloupali do jeho pyramidy a on by byl v kaliku! Jistě by se proplížil alespoň polovinou chodby, aniž by si ho všimli, možná by dokonce některého z nich uškrtil, to věřím, ale jak by při tom vypadal? Lokty a kolena by měl venku! To bych nepřežil!“

„Ale to už budete dávno po smrti, mistře.“

„No a co? Co to s tím má společného, že budu mrtvý?“ Koprkvaš se probíral vzorky. „Ne, bude to juta. Má spoustu předností. A je to taky tradiční materiál. Kvalita. V té se nebude muset bát plížit chodbami. V té může i běhat, kdyby to náhodou někdy potřeboval.“

Král si povzdechl. Byl by dal přednost něčemu lehčímu, třeba dykytě.

„A běž a zavři dveře,“ dodal Koprkvaš. „Je tady pořád strašný průvan.“

„A teď nadešel čas,“ prohlásil nejvyšší kněz, „abychom se podívali na našeho zesnulého otce.“ Povolil si tichý úsměv. „Jsem si jist, že se na to těší.“

Těpic se nad tím zamyslel. Nebylo to nic, na co by se těšil on, ale alespoň se všichni přestanou zabývat projektem jeho svatby s někým z blízkého příbuzenstva. Sehnul se a natáhl ruku gestem, které považoval za královské, aby pohladil palácové kočky. Nebyl to dobrý nápad. Jedno z těch nevděčných stvoření mu očichalo ruku, zjistilo, že v ní nic nemá, začalo přemýšlet, až se mu oči zkřížily námahou, a pak se mu zakouslo do prstů.

„Kočky jsou posvátná zvířata!“ zvolal Dios, šokován slovy, která v té souvislosti Těpic použil.

„Dlouhonohé kočky se stříbrnou srstí a lhostejným výrazem možná,“ zavrčel Těpic a ošetřoval si poraněnou ruku. „U téhle rasy si nejsem jistý. Naopak jsem si jistý, že posvátné kočky nenechávají mrtvé ibisy pod postelí. A taky pevně věřím, že posvátné kočky, které žijí obklopeny nekonečnými písky, nepřicházejí do domu, aby nasvinily do královských sandálů, Die.“

„Kočky jsou kočky,“ odpověděl mu Dios neurčitě a dodal: „Kdybychom mohli být tak laskaví a následovali nás.“ Pokynul ke vzdálenému oblouku.

Těpic ho pomalu následoval. Zdálo se mu, že už je doma celou věčnost, a pořád ještě neměl ten správný pocit. Vzduch byl příliš suchý. Šaty mu připadaly nepohodlné. Bylo tady hrozné horko. I budovy mu připadaly podivné. Tak především pilíře. U nich dom — v cechu byly sloupy překrásné štíhlé věci, které měly nahoře malé chomáče kamenných hroznů a květin. Tady to byly mohutné kusy kamene, tesané zhruba do tvaru ptačího pera, kde se hlavní hmota kamene shromáždila v dolní části.

Za nimi tiše poklusávalo půl tuctu sloužících, kteří nesli různé odznaky královské moci.

Pokusil se napodobit Diovu chůzi a zjistil, že se mu ten pohyb ve vzpomínkách vrací. Natočili jste trup takhle , pak jste obrátili hlavu takhle , natáhli ruce v úhlu pětačtyřiceti stupňů k tělu, dlaně obrátili dolů a dali jste se do pohybu.

Hůl nejvyššího kněze udeřila do dláždění a kolem se rozlehla několikanásobná ozvěna. Slepec, pokud by byl bosý, mohl pohodlně procházet palácem tak, že by sledoval jamky, které za dlouhou dobu vyklepala Diova hůl do kamenných dlaždic.

„Chtěl bych upozornit, že zjistíme, že se otec poněkud změnil od té chvíle, kdy jsme ho viděli naposled,“ prohlásil Dios klidně, když stejným krokem komíhali kolem fresky královny Kaphut, přijímající hold od králů světa.

„No, ano,“ přikývl Těpic, „Je přece mrtev, že?“

„To také,“ řekl Dios a Těpic si uvědomil, že kněz nemluvil o něčem tak přízemním, jako je králův fyzický stav.

Pocítil zděšený obdiv. Ne proto, že by byl Dios nějak krutý nebo lhostejný, ale proto, že pro nejvyššího kněze byla smrt pouhým obtěžujícím přechodem do stavu věčné existence. Skutečnost, že lidé umírali, byla pouze nepříjemná, jako když někomu telefonujete, a on je právě mimo domov.

Je to podivný svět, pomyslel si Těpic. Hýbe se tady každý stín a přitom se nikdy nemění. A já k němu patřím.

„Kdo to je?“ zeptal se a ukázal na obzvláště velkou fresku, na níž byl vysoký muž s kloboukem jako roura od kamen a vousem, který se podobal provazu. Řídil vůz přes spoustu jiných malých lidiček.

„Jeho jméno stojí v tom rámečku hned pod ním,“ odpověděl Dios škrobeně.

„Cože?“

„Ten malý ovál, Sire,“ řekl Dios.

Těpic se pozorně zadíval na husté hieroglyfy.

„Hubený orel, oko, vlnovka, muž s holí, pták vzhůru nohama, vlnovka,“ přečetl. Dios bolestivě zamrkal.

„Myslím, že budeme muset věnovat větší pozornost studiu moderních jazyků,“ odpověděl, když se trochu vzpamatoval. „Jmenuje se Pta-ka-ba. Je králem, když se říše mžilská rozkládá od Kruhového moře ke Krajovému oceánu a kdy nám téměř polovina světadílu platí daně.“