Terry Pratchett - Pyramidy

Byl doma a nikdy už neodejde.

Největší matematik, Zeměplochy a ve skutečnosti poslední ve Starém království, se ve stáji protáhl a rychle spočítal stébla ve svém lůžku. Pak odhadl počet hřebů v dřevěných stěnách. Poté strávil několik minut vyvozením důkazu o tom, že automorfická rezonanční pole mají jednosměrně nekonečný počet kolísavých prvočísel. Nakonec, aby si ukrátil čas, se pustil znovu do snídaně.

Uběhly dva týdny. Rituály a obřady, provedené v příslušné době, udržely svět pohromadě a hvězdy na jejich drahách. Bylo úžasné vidět, co všechno rituály a obřady dokáží.

Nový král se prohlédl v zrcadle a zamračil se.

„Z čeho to je?“ zeptal se. „Vždyť se v tom člověk skoro nevidí.“

„Je to bronz, pane. Leštěný bronz,“ vysvětloval Dios a podal mu perlík Smilování.

„V Ankh-Morporku jsme měli skleněná zrcadla, potažená zezadu stříbrem. Byla velmi dobrá.“

„Ano, Sire. My tady máme bronzová, Sire.“

„Opravdu si musím vzít tu zlatou masku?“

„Je to tvář slunce, Sire. Předává se z vládce na vládce celé věky. Je to nutné. Sire. Při všech veřejných příležitostech, Sire.“

Těpic se podíval očními štěrbinami masky. Byla to skutečně překrásná tvář. Jemně se usmívala. Pamatoval si, jak za ním otec jednoho dne přišel do dětského pokoje a zapomněl si ji sundat. Těpic se mohl strachem ukřičet k smrti.

„Je dost těžká.“

„Tíží ji staletí,“ přikývl Dios a podal mu obsidiánový srp Spravedlnosti.

„Jsi už dlouho knězem, Die?“

„Mnoho let, pane, už jako muž, pak jako eunuch. Teď —“

„Otec říkal, že jsi byl nejvyšší kněz už za mého dědečka. Musíš být hodně starý.“

„Dobře udržovaný, Sire. Bohové ke mně byli laskaví,“ přiznal Dios tváří v tvář důkazům. „A teď, Sire, kdybyste si vzal ještě tohle…“

„Co je to?“

„To je včelí plástev Zmnožení. Velmi důležitá.“

Těpic si ji naaranžoval do požadované pozice.

„Předpokládám, že jsi zažil mnoho změn,“ zeptal se opatrně.

Po tváři starého kněze přeběhl výraz bolesti, ale rychle, jako by spěchal. „Ne, Sire. Byl jsem velmi šťastný.“

„Hmm. Co je tohle?“

„Snop Hojnosti, Sire. Výjimečně významný, velmi symbolický.“

„No, tak mi ho zastrč tady pod ruku… Slyšel jsi někdy o kanalizaci, Die?“

Kněz luskl prsty na jednoho z pomocníků. „Ne, Sire,“ odpověděl a naklonil se kupředu: „A tohle je had Moudrosti. Zasunu ho takhle sem, ano?“

„Je to jako kbelíky, jenže to zdaleka tak nes… nepáchne.“

„To zní děsivě, Sire. Zápach rozptyluje škodlivé vlivy, alespoň co já vím. Tohle, Sire, je tykev Nebeských vod. Kdybychom laskavě nadzvedli bradu…“

„Vážně je tohle všechno nutné?“ zeptal se Těpic bez nadšení.

„Je to tradice, Sire. Teď bychom všechny ty věci maličko přearanžovali, Sire… tady je trojbodec Pozemských vod. Myslím, že bychom kolem něj mohli obtočit tenhle prst. Taky budeme muset podniknout něco ve věci našeho manželství.“

„Nemyslím, že my dva bychom byli zrovna ten nejpěknější pár, Die.“

Nejvyšší kněz se usmál, ale byl to jen pohyb rtů. „Vidím, že Sir si rád zažertuje, Sire,“ řekl uhlazeně. „Přesto je nezbytně nutné, abyste se oženil.“

„Obávám se, že všechna děvčata, se kterými jsem se kdy seznámil, byla z Ankh-Morporku,“ prohlásil Těpic ledabyle, přičemž si uvědomoval, že se jeho prohlášení vztahuje pouze na paní Límečkovou, což byla jeho bytná v šestém ročníku, a jednu z kuchařek, která na něj trpěla a vždycky mu dávala víc omáčky. (Ale… a srdce se mu při té vzpomínce rozbušilo… byl tady ještě výroční ples vrahů, a protože se předpokládalo, že se budou mladí vrazi dokonale pohybovat ve společnosti, museli také dokonale tančit. Vzhledem k tomu, že dobře střižené obleky z černého hedvábí, dlouhé nohy a urostlé postavy přitahovaly určitý typ starších žen, protančily páry celou noc ve čtverylkách, galiardech a pomalém pávím tanci a vzduch houstl pižmem a touhou. Pomošt, jehož otevřená tvář a uhlazené způsoby mu vždy přinesly úspěch, se ještě mnoho dnů potom vracel domů až k ránu a měl sklon usínat během přednášek…)

„Zcela nevyhovující, pane. Budete potřebovat choť zasvěcenou do obřadů a dvorského života. Samozřejmě, pořád ještě je tady vaše teta, Sire.“

Ozvalo se hlasité, několik vteřin trvající zařinčení. Dios si povzdechl a pokynul pomocníkům, aby věci posbírali.

„S dovolením, Sire, můžeme začít znovu, Sire? Tohle je zelná hlávka Vegetativního růstu —“

„Promiň,“ omlouval se Těpic, „měl jsem dojem, že jsi řekl, abych si vzal vlastní tetu, ale to je omyl, že?“

„Ne, Sire. Svazky mezi členy rodiny jsou v našem rodu pyšná tradice,“ odpověděl Dios.

„Ale moje teta je přece moje teta !“

Dios obrátil znechuceně oči v sloup. Radil bývalému králi, co se týče vzdělání jeho syna, ale ten člověk byl tvrdohlavý paličák. Teď aby to s ním zase všechno probíral v letu. To ho určitě zkoušejí bohové, pomyslel si. Trvá to celá desetiletí, než je z muže král jaksepatří, a on to teď měl dohnat za pár týdnů.

„Ano, Sire,“ přikývl trpělivě. „Samozřejmě. Ale je to zároveň váš strýc, váš bratranec a váš otec.“

„Tak moment, můj otec je přece —“

Kněz pozvedl ruku v uklidňujícím gestu. „V technickém slova smyslu,“ dodal. „Vaše prapraprababička se kdysi prohlásila v rámci politických opatření za krále a myslím, že její výnos nebyl nikdy zrušen.“

„Ale byla to snad žena, ne?“

Dios vypadal šokované. „Oh, ne, Sire. Ona byla muž. Sama to přeci prohlásila.“

„No, ano, ale podívej se, vlastní teta přece —“

„Zcela správně. Sire. Já vás chápu, Sire.“

„No výborně, děkuju ti,“ oddechl si Těpic.

„Je to velká ostuda, že nemáme žádné sestry.“

„Sestry?!“

„Královská krev se nemá ředit, Sire. Slunci by se to nemuselo líbit. Tak a teď, Sire, tohle je lopatka čistoty. Kam vám ji mám dát?“

Král Pteppicchamon XXVII. pozoroval, jak ho vycpávají. Ještě že v poslední době necítil hlad. Určitě už by si nikdy v životě nedal kuře s nádivkou.

„Teda vy umíte krásně šít, mistře.“

„Teď to nesmíš pustit, Gerne.“

„Takhle podobně šije naše máma. Má zástěru s podobnou výšivkou. Sama si ji šila,“ prohlásil Gern konverzačním tónem.

„Drž to pořádně, povídám.“

„Má na ní vyšitý kačenky a kuřátka,“ doplňoval Gern ochotně.

Koprkvaš se soustředil na svou činnost. Byla to skvěle řemeslně odvedená práce, to byl ochoten připustit. Cech balzamovačů a spojených řemesel ho za to už několikrát odměnil medailí.

„Určitě na to musíte být hrozně pyšný,“ ozval se za chvilku Gern.

„Cože?“

„No, naše máma říká, že králové jako žijou dál, i po všem tom vycpávání a zašívání. Žijou přej jako když v podsvětí. A mají na břiše vaše štychy!“

A v něm pár pytlů sena a několik kbelíků dehtu, pomyslel si král smutně. A papír z Gernovy svačiny, i když za to ten mládenec nemohl, prostě jen zapomněl, kam ho odložil. Na věčnost s papírem od něčí svačiny, který je součástí vašich vnitřních ogánů! A ještě v něm zbyla půlka klobásy.