Terry Pratchett - Pyramidy

„Ptepicchamon XXVII. chtěl říci, že chce být pohřben bezodkladně,“ prohlásil Dios, jehož hlas zněl jako naolejované hedvábí. „A není pochyb, že by si přál to nejlepší, co dokážeš postavit, architekte.“

„Ne, jsem si jistý, že jsi to špatně pochopil,“ vzepřel se Těpic.

Diovi ztuhla tvář. Ptakosparův obličej na sebe náhle vzal výraz člověka, který nemá s ničím nic společného. Upřel pohled na dláždění a prohlížel si ho s takovou pečlivostí, jako by jeho život záležel na tom, kolik podrobností si zapamatuje. „Špatně?“

„Bez urážky. Jsem si jistý, že jsi to myslel dobře,“ řekl Těpic. „Je to tím, že otec o tom tenkrát mluvil velmi jasně a —“

„Myslel jsem to dobře?“ opakoval Dios a tvářil se, jako by každé z těch slov bylo kusem trpkého grepfruitu. Ptakospar zakašlal. S podlahou skončil. Začal pracovat na stropě.

Dios se zhluboka nadechl. „ Sire, “ řekl, „my jsme vždycky stavěli pyramidy. Všichni naši králové jsou pohřbeni v pyramidách. To je náš zvyk. Tak se to u nás prostě dělá, Sire.“

„Ano, ale —“

„To nepřipouští diskusi,“ řekl Dios. „Kdo by si mohl přát víc? Být zapečetěn s veškerým umem proti zhoubnému zubu Času —“ teď se ten naolejovaný hlas změnil v pancíř, tvrdý jako ocel, špičatý jako oštěp — „ochráněný na věky proti urážkám Změny.“

Těpic se podíval na Diovy ruce. Kotníky měl bílé, kosti se rýsovaly pod kůží, jako kdyby se chtěly ze svého vězení už už osvobodit.

Očima skouzl po šedém rukávu k Diově tváři. Bohové, pomyslel si, je to vážně pravda, on skutečně vypadá, jako kdyby se bohové unavili čekáním na jeho smrt a raději ho naložili do láku. Pak se jeho oči setkaly s očima Diovýma a málem to zařinčelo.

Cítil, jak mu maso pomalu opadává z kostí. Cítil, že je ještě méně důležitý než jepice. Jepice, bez které to, pravda, nejde, jepice, které je třeba projevovat veškerou povinnou úctu, to ano, ale pořád jen jepice, jejíž práva jsou stejná jako práva kteréhokoliv jiného hmyzu. A má jen tolik vlastní svobodné vůle, pravil Diův pohled, kolik jí má cár papíru uchvácený hurikánem.

„Králova vůle je, aby byl uložen do pyramidy,“ prohlásil Dios hlasem, kterým musel Stvořitel načrtávat hvězdy a měsíc.

„Ehm,“ řekl Těpic.

„Tu nejkrásnější z pyramid pro krále,“ přikázal Dios.

Těpic se vzdal.

„Tak tedy dobrá. Dobrá. Fajn. Ano. Tu nejlepší, samozřejmě.“

Ptakospar se rozzářil úlevou, pyšně odněkud vytáhl voskovou tabulku a ze záhybů své paruky stylus. Dobře věděl, že je důležité pojistit si smlouvu tak rychle, jak je to jen možné. Stačí, aby vám v takové situaci uklouzla nějaká maličkost, a zjistíte, že vám najednou přebývá l 500 000 tun vápence.

„Takže řekněme, že to bude klasický model, ó, závlaho pouště?“

Těpic se podíval na Dia, který v té chvíli stál a upíral pohled do neznáma, protože se pokoušel přinutit pouhou silou vůle k poslušnosti buldoka nevratné změny hmotných soustav.

„Myslím, že by to mohlo být něco většího.“ Propadal se do své beznaděje.

„To znamená nejmodernější model,“ přikývl nadšeně Ptakospar. „Velmi exkluzivní, ó, základno pilíře věčnosti. Zaručí vám život věčný. Naše speciální nabídka v tomto století jsou různé příměsi parakosmického významu, které jsou přímo součástí stavebních kmet a jsou zahrnuty v ceně.“

Upřel na Těpice vyčkávavý pohled. „Ano. Dobře. To bude skvělé,“ přitakal Těpic. Dios se zhluboka nadechl. „Král požaduje mnohem víc než to,“ prohlásil pevně.

„Požaduju? Vážně?“ zachmuřil se Těpic pochybovačně.

„Zajisté, Sire. Je to vaše výslovné přání, aby byl pro vašeho otce postaven největší památník v dějinách,“ pokračoval Dios uhlazeně. Tohle bylo utkání, to už Těpic pochopil, ale on neznal ani pravidla, ani způsob hry, a musel tedy prohrát.

„Opravdu je to mé výslovné přání? Oh. Ano, myslím že opravdu je. Jistě.“

„ Pyramida, jaké není podél celého Mžilu rovno,“ oznámil Dios. „Takový je příkaz krále. To je správné a dobré.“

„No, ano. Samozřejmě. Něco takového. Hm. Dvakrát větší než normálně,“ přikývl Těpic v bezbřehém zoufalství a zažil krátký pocit uspokojení, když viděl, jak Diovi po tváři přeběhl Naznak zmatku. „Sire?“

„To je správné a dobré,“ přitlačil Těpic. Dios otevřel ústa k protestu, všiml si Těpicova výrazu a raději je zase zavřel.

Ptakospar horečnatě psal a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů. Něco takového se člověku podaří jen jedinkrát za celou obchodní kariéru.

„Zvenčí bych vám mohl udělat překrásný povrch z černého hlazeného mramoru,“ řekl, aniž zvedl hlavu. „Myslím, že při troše štěstí bychom ho mohli mít v lomu ještě tak akorát na tuhle stavbu. Ó, králi nebeské báně,“ dodal spěšně.

„Výborně,“ přikývl Těpic.

Ptakospar vzal novou tabulku. „Uzavírací kámen stavby z elektronu [13] Pozn. překl.: Elektron — slitina zlata a stříbra, používaná ve starověku k ražbě mincí a podobným, dnes těžko pochopitelným účelům. ? Víte, ono to vyjde vždycky levněji, když ho máte připravený od začátku stavby. Spousta lidí ho nechává dělat jen ze stříbra a pak často slýcháme, kdybych to byl věděl, tak bych…“

„Elektron, samozřejmě.“

„A obvyklé prostory?“

„Prosím?“

„No, to je pohřební místnost a vstupní místnost. Doporučuju typ Memfis, ten je opravdu exkluzivní, k tomu dodáváme ještě zvlášť velkou pokladnici, vhodnou pro uložení všech těch roztomilých věciček, se kterými by se člověk tak nerad loučil, že?“ Ptakospar otočil tabulku a horečnatě psal na druhou stranu. „A pro královnu stejné vybavení, že? Ó, králi, jehož život je věčný.“

„Cože? Oh, ano. Jistě. Předpokládám, že ano,“ odpověděl Těpic a vrhl pohled na Dia. „Všechno. Všechno, co máte.“

„Pak jsou tady bludiště,“ řekl Ptakospar a ze všech sil se snažil, aby se mu nechvěl hlas. „V tomhle století velmi populární. Bludiště, které zvolíte, je velmi důležité, to víte, bylo by zbytečné nechávat ho dovnitř vestavět dodatečně, až potom, kdy hrobku navštíví zloději. Možná že jsem trochu staromódní, ale já bych zvolil model Labrys. Jak se u nás říká, dovnitř se možná dostanou, ale ven nikdy. Jistě, je to otázka menšího příplatku, ale kdo by ve chvílích, jako je tahle, hleděl na nějaký ten šesťák, že? Ó, vládce nad vodami.“

Pozor, něco nemáme, ozval se varovný hlásek kdesi v pozadí Těpicovy hlavy. Nevšímal si ho. Byl v moci osudu.

„Ano,“ řekl a narovnal se. „Labrys. Dva.“

Ptakospar prorazil pisátkem destičku. „Pro něj a pro ni, ó, kameni kamenů,“ zakrákoral u vytržení. „Velmi chytré, velmi vhodné. Výběr pastí ze sortimentu na skladě? Můžeme nabídnout propadla, jámy s bodci na dně, skluzavky, valící se koule, padající oštěpy, samostříly…“

„Ano, ano,“ přikývl Těpic. „Vezmeme si je. Vezmeme si je všechny.“

Stavitel se zhluboka nadechl. „A předpokládám, že si budete přát obvyklé pamětní sloupy, přístupové komunikace, obřadní sfingy —“

„Spoustu,“ přikývl Těpic. „To už ale necháme na vás.“

Ptakospar si osušil zpocené čelo. „Výborně,“ vypravil ze sebe. „Úžasné!“ Vysmrkal se. „Váš otec, pokud to mohu říci, ó, rozsévači života, je výjimečně šťastný, že má tak oddaného a hodného syna. Rád bych dodal —“