Terry Pratchett - Pyramidy

„Můžeš odejít,“ přerušil ho Dios. „A předpokládáme, že práce začnou okamžitě.“

„Bez odkladu, ujišťuji vás,“ zvolal Ptakospar. „Ehm.“ Zdálo se, že zápasí s nějakým komplikovaným filozofickým problémem.

„No?“ obrátil se k němu Dios chladně. „Je tady, ehm, to. Otázka, jak bych to řekl… To ovšem neznamená, že bychom neto. Samozřejmě, nejstarší zákazník, milý host, ale jaksi, v praxi, tedy… Absolutně žádné pochybnosti o poskytnutí zálohových těch, že ano. Netroufnul bych si navrhnout jaksi to…, ale kdyby částečně… přece jen tohle.“

Dios na něj vrhl pohled, při němž by sklopila zrak i sfinga, a odvrátil se.

„Chtěl jsi něco říci?“ zeptal se nakonec. „Čas Jeho Veličenstva je výjimečně drahý.“ Ptakospar tiše pohyboval čelistmi, ale nakonec se přece jen nevyjádřil. Dokonce i bohové se tváří v tvář Diovi velmi špatně a těžko vyjadřovali. Kromě toho se Ptakosparovi zdálo, že ho pozorují hadi vyřezaní na Diově holi.

„Hm. Ne. Promiňte. Já si jen tak přemýšlel nahlas. Takže bych odešel, jestli mohu. Mám před sebou spoustu práce. Hm.“ Hluboce se uklonil.

Byl na poloviční cestě k východu, když Dios dodal. „Dodávka do tří měsíců. Do povodní!“ [14] Pozn autora: Jako mnoho ostatních civilizací z údolí velkých řek ani Staré království nepřišlo na chuť triviálnostem jako léto, jaro nebo zima, ale odvozovalo svůj kalendář od tepu velké řeky Mžil. Proto znali jen tři roční období — setí, záplavy a bahno. To je logické, jasné a praktické. Nesouhlasí s tím pouze některá z menších hudebních těles a pár zpěváků. [38]

„Cože?“

„Mluvíš s 1398. vládcem,“ zamračil se na něj Dios.

Ptakospar polkl. „Omlouvám se,“ zašeptal, „chtěl jsem říci ‚ cože? Ó, velký králi‘. Vždyť jen sama doprava kamenných bloků zabere tolik času. Ehm.“

Stavitelovy rty se roztřásly, jak se mu na nich nehlučně objevovaly a zase mizely případné poznámky, které ve své představivosti metal Diovi přímo do tváře.

„Tsort taky nepostavili za den,“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Myslíme, že jsme zatím nestanovili jednu ze základních podmínek celé stavby,“ řekl Dios. Pak se na Ptakospara usmál. V mnoha směrech to bylo mnohem horší než cokoliv jiného. „Samozřejmě, že zaplatíme expresní příplatek.“

„Ale vždyť vy nikdy ne —“ začal Ptakospar, a pak svěsil ramena.

„Penále za nedodržení termínu by bylo ovšem strašné,“ pokýval hlavou Dios. „To bych prosil do smlouvy jako obvyklou doložku.“

Ptakospar už neměl nervy na obranu. „Samozřejmě,“ povzdechl si, zcela poražen. „Je to pro mě čest. A teď, kdyby mě vaše svatost omluvila? Pořád ještě zbývá několik hodin do setmění.“ Těpic kývl hlavou.

„Díky,“ uklonil se architekt. „Nechť jsou tvá bedra plodná. S vaším dovolením, lorde Die!“

Slyšel, jak spěšně sbíhá venku po schodišti. „Bude to velkolepé. Příliš velké, ale velkolepé,“ prohlásil Dios. Upřel pohled mezi pilíře k nekropoli, jejíž panoráma se rozkládalo na protějším břehu Mžilu.

„Velkolepé,“ opakoval. Zamrkal, když se mu nohama rozlila záplava bolesti. Dnes v noci musí znovu překročit řeku, o tom není pochyb. Byl hloupý, když to celé dny odkládal. Jenže bylo taky nemyslitelné ocitnout se v pozici, kdy by nemohl království správně sloužit…

„Něco není v pořádku, Die?“

„Sire?“

„Mám dojem, že jsi nějaký bledý.“ Po zvrásněném Diově obličeji přeběhl záchvěv paniky. Kněz se narovnal.

„Ujišťuji vás, Sire, že se cítím skvěle. Jsem dokonale zdráv!“

„Nezdá se ti, že se v posledních dnech trochu přetahuješ, co?“

Tentokrát se Diovi na tváři objevil skutečně výraz hrůzy.

„Přetahuju co, Sire?“

„U všeho musíš být, Die. První na nohou, poslední na lůžku. Měl by sis trochu odpočinout.“

„Existuji, jen abych sloužil, Sire,“ odpověděl Dios pevně. „Jsem na světě jen proto, abych sloužil.“

Těpic se k němu na balkoně připojil. Slunce pozdního odpoledne ozařovalo pohoří vytvořené lidskýma rukama. Tohle byla jen jeho hlavní část. Pyramidy se táhly od delty až ke druhému vodopádu, kde se Mžil ztrácel v horách. Pyramidy stály na nejúrodnější zemi podél řeky. Dokonce i farmáři by byli považovali za svatokrádež navrhnout něco jiného.

Některé z pyramid byly malé, postavené z hrubě otesaných kamenných kvádrů, které vypadaly mnohem starší než samy hory, které tvořily hranici mezi údolím a pouští. Hory tady byly věčně a slova jako „mladý“ a „starý“ se na ně nevztahovala. Ale první pyramidy byly postaveny lidskými bytostmi, technicky vzato malými organickými vaky z větší části naplněnými vodou, které držely pohromadě jen díky nepříliš pevné vápníkové vrstvě. Ta podivná stvoření pracně rozřezala kámen na kusy a ty kusy pak ještě pracněji skládala znovu dohromady do dokonalejšího tvaru. Ty byly opravdu staré.

Během tisíciletí se pyramidy měnily. Ty pozdější byly hladké a špičaté nebo plošší a zvenčí obložené dlaždicemi ze slídy. Ani ta nejpříkřejší z nich neměla podle měřítek stavbylezectví stupeň těžkosti vyšší než 10 i když některé z pamětních sloupů a chrámů, které se kupily kolem pyramid jako tažné remorkéry kolem bitevních lodí věčnosti, by si zasloužily určitou pozornost.

Bitevní lodě věčnosti, pomyslel si, plavící se mlhou Času, a každý cestující má první třídu…

Vyšlo několik časných hvězd. Těpic k nim zvedl oči. Možná, pomyslel si, je tam někde opravdu život. Možná na těch hvězdách. Jestli je pravda, že tam nahoře jsou namačkány biliony vesmírů, jeden vedle druhého, pak tam musí být určitě i lidé.

Ale ať jsou kdekoliv, i kdyby se pokoušeli sebevíc, bez ohledu, jak vznešené by byly jejich cíle, nikdy nemohou být tak strašně hloupí a omezení jako my. My na tom opravdu pracujeme. Do začátku jsme dostali, jen takovou malou jiskřičku, ale za těch pár tisíc let jsme se v tom neuvěřitelně zdokonalili.

Obrátil se k Diovi, protože cítil, že by měl aspoň částečně napravit napáchané škody.

„Cítíš ten věk, který z nich vyzařuje?“ nadhodil, aby řeč nestála.

„Promiňte, Sire?“

„Z těch pyramid, Die. Jsou tak staré.“

Dios se nepřítomně zahleděl přes řeku. „Myslíte?“ zamyslel se. „Ano, předpokládám, že jsou staré.“

„Pořídíš si taky jednu?“ zeptal se Těpic.

„Pyramidu?“ Dios se na něj podíval. „Sire, já už jednu mám. Jeden z vašich předků byl tak laskav a dal ji pro mě postavit.“

„To musela být velká pocta,“ řekl Těpic. Dios nepřítomně přikývl. Luxusní kabiny na věčnost byly většinou rezervovány jen pro vládnoucí třídu.

„Je samozřejmě velmi malá. Prostá. Ale mým jednoduchým potřebám bude vyhovovat.“

„Skutečně?“ řekl Těpic a zívl. „To je opravdu hezké. Ale jestli ti to nevadí, myslím, že si půjdu lehnout. Byl to dlouhý den.“

Dios se uklonil, jako by měl uprostřed těla naolejované panty. Těpic si všiml, že Dios používá alespoň padesát přesně odlišených způsobů úklon vyjadřujících jemné nuance toho, co si myslí. Tahle poklona vypadala jako č. 21 — jsem váš oddaný služebník. „Také to byl velmi dobrý den, Sire, když dovolíte.“

Těpic nevěděl, co by řekl. „Myslíš?“ podivil se.