Terry Pratchett - Pyramidy

Když otevřel zobák a ukázal zvláštní rudý ptačí jazyk, jako by naznačoval, že dokáže mnohem víc než chytat housku ve vzduchu.

„To je nějaká magie?“ nadhodil jeden ze zlodějů, ale ostatní ho rychle umlčeli.

„No, tak my snad půjdeme,“ zabručel náčelník,,je mi líto, že jsme si hned nerozuměli…“

Pak všichni zaslechli slabý neodbytný zvuk. Sedm párů očí se obrátilo dolů přes mostní zábradlí. Pomošt už se tím směrem díval předtím.

Pod nimi se po vyprahlém suchém dně řeky začala rozlévat voda. Ankh začal stoupat.

Dios, první ministr a nejvyšší kněz nejvyšších knězi, nebyl přirozeně věřící člověk. To u nejvyššího kněze nebylo žádoucí, protože by mu to zkreslovalo vlastní úsudek a působilo, že by jeho řeč zněla falešně. Začněte na něco věřit, a vzápětí se z toho stane fraška.

Ne že by měl něco proti víře. Lidé potřebují věřit v bohy, byť by jen proto, že v lidi se skoro věřit nedá. Bohové jsou nezbytní. Dios po nich nežádal nic jiného, než aby se mu nepletli do cesty a nechali ho v klidu pracovat.

A navíc si uvědomte, že byl obdarován zjevem, který tomu odpovídal. Kdyby se vaše geny rozhodly, že vám dají vysokou hubenou postavu, holou hlavu a nos, kterým byste mohl orat skály, měly by s vámi pravděpodobně v úmyslu taky něco konkrétního.

Podvědomě nevěřil lidem, ke kterým přicházela víra snadno. Ti od přírody k víře náchylní, jak cítil Dios, byli nestálí a dobří právě k tomu, aby se potulovali po poušti a měli vidění — jako kdyby se bohové někdy snižovali k tak trapným prostředkům. Prostě a jednoduše řečeno věřící od přírody nikdy nic nedokázali a často si mnozí z nich začali myslet, že obřady nejsou důležité, protože oni mohou mluvit s bohy přímo. Dios v sobe choval jistotu tak pevnou, že byste na ní mohli zvednout svět, že bohové milují obřady jako kdokoliv jiný. Koneckonců bůh, který by byl proti obřadům, by byl jako ryba, která je proti vodě. Seděl na schodišti pod trůnem a hůl — odznak hodnosti — měl napříč na kolenou a dál předával královy příkazy. Skutečnost, že je nikdy žádný král v takové podobě nevydal, nebyla žádný problém. Dios už byl nejvyšším knězem tak dlouho, že se všechny ty roky ani neodvažoval spočítat. Proto věděl zcela přesně, jaké příkazy by takový král v podobné situaci vydal, a vydával je sám.

Navíc na trůně přece seděla „Tvář slunce“, to bylo jediné, na čem záleželo. Byla to maska z ryzího zlata, která zakrývala tvář a již nosil vládce při všech veřejných vystoupeních. Bezvěrcům musel její výraz připomínat obličej dobromyslného člověka stíženého úpornou zácpou. Přes tisíc let symbolizovala ve Mžilibabě královo božství. Taky se pod ní velmi těžko rozeznával jeden král od druhého.

Byl to také velmi důležitý symbol, i když v dnešních dnech už si nikdo přesně nepamatoval čeho.

Takových věcí bylo ve Starém království mnoho. Tak například hůl, kterou měl položenou na kolenou, se svými symbolickými hady symbolicky omotanými kolem alegorického bodce na velbloudy. Lidé věřili, že ta hůl dává kněžím moc nad bohy a mrtvými, ale to byla jen metafora, ergo kladívko lež.

Dios si poposedl.

„Byl už král přenesen do sálu Cesty vpřed?“ zeptal se.

Kruh nižších knězi mlčky přisvědčil.

„V tomto okamžiku už na něm pracuje balzamovač Koprkvaš, ó, Die.“

„Výborně. Stavitel pyramid dostal instrukce?“

Houk Koumy, nejvyšší kněz Rokveho, boha bran s dvěma obličeji, postoupil o krok vpřed.

„Byl jsem tak smělý, ó, Die, a dovolil jsem si to vzít na starost sám,“ zapředl.

Dios poklepal prsty na svou hůl. „Ano,“ odpověděl, „nepochybuji, že sis to dovolil.“

Mezi kněžstvem se všeobecně očekávalo, že Koumy bude ten, kdo nastoupí na Diovo místo, pokud by se Dios skutečně rozhodl zemřít. I když ochomýtat se kolem a čekat na Diovu smrt zatím nikomu užitek nepřineslo. Jediný, kdo na to měl jiný názor, byl Dios sám. Kdyby měl nějaké přátele, jistě by jim v důvěrné chvilce svěřil určité podmínky, za kterých by mohlo dojít k nástupu Koumyho do úřadu nejvyššího kněze. Ty by zahrnovaly něco takového jako modrý měsíc, létajícího vepře, a především jeho, Dia, v pekle. Pak by pravděpodobně dodal, je jediný rozdíl mezi Koumym a krokodýlem je v tom, že krokodýl má většinou v zásadě poctivé úmysly.

„Výborně,“ přikývl.

„Mohl bych vašemu lordstvu něco připomenout?“ naklonil se Koumy kupředu. Tváře ostatních knězi na sebe okamžitě vzaly překrásně neutrální výraz, zatímco Dios se zachmuřil.

„Ano, Koumy?“

„Princ, ó, Die. Byl už princ povolán zpět?“

„Ne.“

„Jak se to dozví?“

„Dozví se to,“ odpověděl Dios pevně.

„Jak by to bylo možné?“

„Dozví, povídám. A teď můžete všichni jít. Běžte! Navštivte své bohy.“

Tiše se šourali pryč a nechali Dia na schodech samotného. Sedával tady na tom místě už tak dlouho, že do kamene vyseděl prohlubeň, do které jeho pozadí přesně zapadalo.

Samozřejmě, že se to princ dozví. To patřilo k uspořádání věcí. Ale hluboko v záhybech mozku, rozšířených lety obřadů a pečlivého pozorování, odhalil Dios jistou nejistotu. Ta tam ovšem zdaleka nebyla doma. Nejistota, to bylo něco, co potkávalo ostatní. Dios nebyl na svém místě díky tomu, že by se v životě poddával pochybám. A přesto mu teď hluboko v mozku hlodala myšlenka, taková spíš tušená jistota, že s novým králem budou potíže.

No nic. Ten chlapec se brzo naučí. Všichni se naučili.

Poposedl si a zamrkal. Bolesti se vrátily a to nesmí připustit. Překážely mu ve výkonu jeho povinností a jeho povinnost byla svatá.

Bude muset znovu navštívit nekropolis. Ještě dnes v noci.

„Vidíš, že není ve své kůži.“

„A v čí teda?“ zeptal se Pomošt.

Pomalu postupovali ulicí, tentokrát už ne opile, ale tím těžkým a nejistým krokem dvojice lidí, kteří se pokoušejí kormidlovat za tři. Těpic sice šel po vlastních nohou, ale způsobem, který jim jasně naznačoval, že jeho mozek se toho neúčastní.

Kolem nich se otvíraly dveře, poletovaly kletby a ozýval se hluk nábytku přetahovaného do vyšších pater.

„Někde na horách muselo strašlivě pršet,“ prohlásil Artur. „Jenže touhle dobou obyčejně nikde neprší.“

„Možná že bychom mu měli dát čichnout k nějaký soli,“ navrhoval Pomošt. „Nebo mu pod nosem spálit peříčko.“

„Nejlepší by bylo pořádné pero z toho mizerného racka,“ zavrčel Artur…

„Z jakého racka?“

„Viděl jsi ho.“

„No jo, a co ty?“

„Poslyš, viděl jsi ho, nebo ne?“ Arturovi zablikala v očích nejistota. Racek totiž ve všem tom zmatku najednou zmizel.

„Víš, moje pozornost byla částečně rozptýlená,“ odpověděl Pomošt poněkud rezervovaně. „Určitě za to mohly ty mátové sušenky, které nám dali ke kávě. Myslím, že nebyly nejčerstvější.“

„Ten pták byl fakticky tajemný,“ řekl Artur. „Poslyš, položme ho chvilku někam, než si vyleju vodu z bot, co říkáš?“

Kousek dál byla pekárna, dveře byly otevřeny, aby podnosy s čerstvým chlebem a plackami mohly v ranním vzduchu vychladnout. Opřeli Těpice o zeď.

„Vypadá, jako kdyby ho někdo praštil přes hlavu,“ řekl Pomošt. „Nepraštil ho někdo přes hlavu?“