Terry Pratchett - Pyramidy

Zdálo se, že se nad tím Smrť na chvíli zamyslel.

V ČEM? ZEPTAL SE NAKONEC.

„Prosím?“

STÁLE JEŠTĚ MLUVÍME O VELKÉM BROUKOVI?

„Ach tak. V kusadlech, předpokládám. Ale mám dojem, že na jedné fresce v paláci má ruce.“ Král zaváhal. „Teď mi to připadá trochu hloupé, když tak o tom s vámi mluvím. Myslím toho obřího brouka s rukama. A hlavou posvátného ibise, pokud si vybavuji.“

Smrť si povzdechl. Nebyl stvoření času a minulost a budoucnost pro něj byla totéž, ale bylo období, kdy se pokoušel ukazovat každému klientovi v té podobě, v jaké ho očekával. To se ale nedařilo, protože obvykle nebyl schopen zjistit, jak si ho klient představuje, dokud tento nebyl mrtev. Nakonec se rozhodl, že vzhledem k tomu, že nikdo z lidí ve skutečnosti na svou smrt nevěří, udělá radost sám sobě, a uchýlil se k tradičnímu a pohodlnému černému rouchu s kápí. V téhle podobě ho přijímali všude stejně ochotně jako ty nejlepší kreditní karty.

„No,“ nadhodil nakonec faraón, „myslím, že bychom měli raději jít.“

KAM?

„Vy to nevíte ?“

JÁ JSEM TADY JEN PROTO, ABYCH DOHLÉDL, ŽE ZEMŘETE VE SPRÁVNÉM ČASE. CO SE STANE POTOM, TO UŽ JE JENOM VAŠE VĚC.

„No… „ král se automaticky poškrabal na bradě, „obávám se, že teď budu muset počkat, než udělají všechny přípravy a tak dál. Než mě mumifikují. A postaví tu mizernou pyramidu. Ehm. Musím tady zůstat a čekat, až to bude všechno odbyté?“

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE ANO.

Na rozkvetlém záhonu se pásl obrovský nádherný bělouš. Smrť luskl prsty a kůň se k němu drobným klusem rozběhl.

„No, v tom případě myslím, že se budu raději dívat jinam. Oni ze mě totiž nejdřív musí vyndat všechny ty rozčvachtané věci, víte?“ Jako malý mráček mu po tváři přeběhla starost. Věci, které se mu za života zdály naprosto logické a správné, se mu teď, po smrti, začínaly zdát přinejmenším podezřelé.

„Dělají to proto, aby nakonzervovali tělo, a připravili je tak na život v podsvětí,“ dodal poněkud ohromeným hlasem. „Pak vás celého obtočí obvazy. Alespoň tohle se mi docela logické zdá.“

Poškrabal se na nose. „Ale na druhé straně s vámi do pyramidy dají zásobu vybraných lahůdek a nápojů. Trochu strašidelné, vážně.“

A KDE SE V TÉ CHVÍLI NACHÁZEJÍ VAŠE VNITRNÍ ORGÁNY?

„To je na tom právě to legrační, že? Ty jsou v míse ve vedlejší místnosti,“ odpověděl král a hlas měl plný pochybností. „Do dědečkovy pyramidy jsme dokonce dali i celý vůz.“

Ještě více se zamračil. „Byl celý z pravého dřeva,“ pokračoval spíš napůl pro sebe. „Byl celý pozlacený. A čtyři dřevěné býky, aby ho táhli. Pak na dveře přiklopili ten obrovský balvan, kterým by nepohnuly ani dva páry volů…“

Pokoušel se přemýšlet a zjišťoval, že je to nesmírné jednoduché. Do jeho hlavy proudily nepřetržitým proudem nové myšlenky. Měly co dělat se hrou světla na kamenech, hlubokou modří nebe, rozmanitými možnostmi světa, který se rozkládal na všechny strany kolem. Teď, když neměl tělo, které by ho obtěžovalo svými neodbytnými potřebami, připadal mu svět plný překvapení. Naneštěstí mezi první z nich patřila skutečnost, že všechno, o čem byl za života skálopevně přesvědčen, se mu teď zdálo stejně pevné a důvěryhodné jako bahenní plyn. A taky to, že ve chvíli, kdy se cítil připraven užít si světa, ho mají zavřít dovnitř pyramidy.

Když zemřete, první věc, kterou ztratíte, je váš život. Hned po něm jsou to vaše iluze.

VIDÍM. ŽE MÁTE OPRAVDU O ČEM PŘEMÝŠLET, řekl Smrť a vyšvihl se do sedla. BOHUŽEL. OMLOUVÁM SE, ALE TEĎ UŽ MUSÍM —

„Počkejte chvilku —“

ANO?

„Když… když jsem padal, byl bych přísahal, že jsem letěl.“

TA BOŽSKÁ ČÁST, KTERÁ VE VÁS BYLA, TA PŘIROZENĚ LETĚLA. TEĎ SE Z VÁS STAL PLNOHODNOTNÝ SMRTELNÍK.

„Smrtelník?“

VĚŘTE MI, JÁ SE V TĚCHHLE VĚCECH VYZNÁM.

„Aha. Podívejte se, stejně je tady ale pár věcí, na které bych se vás rád zeptal —“

TO POKAŽDÉ. PROMIŇTE. Smrť pobídl bělouše patami a zmizel.

Král tam stál a pozoroval několik sloužících, kteří přiběhli podél palácové zdi. Když zpozorovali jeho tělo, zpomalili a opatrně k němu přistoupili.

„Jsi v pořádku, ó, zářící vládce slunce?“ odvážil se nakonec jeden z nich.

„Ne, to tedy nejsem,“ vyštěkl král. V krátkosti se mu zhroutilo několik základních přesvědčení o jeho světě, a to nikomu na náladě nepřidá. „Jen tak mimochodem, touhle dobou už jsem mrtvý. Skvělé, co?“ dodal zatrpkle.

„Slyšíš nás, ó, božský nosiči rán?“ zapátral druhý ze sloužících a po špičkách přistoupil blíž.

„Právě jsem spadl z třicetimetrové zdi na hlavu, takže co myslíš?!“ vykřikl popuzeně král.

„Myslím, že nás neslyší, Bajono,“ prohlásil první služebník.

„Poslyšte,“ zvýšil král hlas, jehož naléhavosti se vyrovnala snad jen naprostá neschopnost sloužících zaslechnout jeho jediné slovo, „musíte najít mého syna a říct mu, aby zapomněl na všechny pyramidy, alespoň teď, když jsem o tom chvíli přemýšlel, se mi zdá, že tady existují jedna nebo dvě věci, které si v celém tom systému posmrtného života dost odporují, a taky —“

„Mám na něj křiknout?“ řekl Bajono.

„Nemyslím, že bys byl schopný křiknout tak hlasitě, aby tě slyšel. Je totiž mrtvý.“

Bajono upřel pohled na tuhnoucí tělo.

„K sakru,“ prohlásil nakonec. „To znamená, že je zejtřek v hajzlu.“

Slunce, které si neuvědomovalo, že dnes křižuje nebeskou báň naposled, se klidně a plynule posouvalo nad okrajem světa. A přímo od něj, rychlostí větší, než jakou dokázal vyvinout jakýkoliv pták, se řítil k Ankh-Morporku, k Mosaznému mostu a osmi postavám, z nichž jedna měla pozvednutou tvář, racek.

Rackové byli v Ankhu běžní. Ale když tenhle proletěl nad skupinkou na mostě, vyrazil dlouhý hrdelní výkřik, při němž tři ze zlodějů upustili nože. Žádný opeřenec by neměl být schopen vydávat takový křik. Byl plný spárů.

Pták udělal ostrou otočku a s pleskáním křídel se snesl na jednoho z dřevěných hrochů. Tam se usadil a pozoroval skupinku pološílenýma rudýma očima.

Náčelník lupičů od něj odtrhl oči až ve chvíli, kdy zaslechl, jak mu Artur příjemným hlasem sděluje: „Tohle je vrhací nůž číslo dva. Za vrhací nože jsem dostal devadesát pět bodů ze sta možných. Které oko potřebuješ méně?“

Náčelník na něj upřel zkoumavý pohled. Co se týkalo ostatních dvou mladých vrahů, jeden z nich stále ještě fascinovaně zíral na racka a druhý si hlasitě ulevoval přes zábradlí.

„Jseš sám.“ prohlásil nakonec lupič. „Nás je pět.“

„Brzo budete jenom čtyři,“ ujistil ho Artur.

Těpic se pohnul. Pomalu, jako ve snu, natáhl ruku k rackovi. Kdyby to byl obyčejný racek, byl by Těpic vzápětí přišel o palec, ale tenhle pták mu seskočil na paži s výrazem plantážníka, který se po dovolené v cizině vrací na rodnou plantáž.

Zdálo se, že tohle zlodějům na jistotě nepřidalo. Arturův úsměv taky ne.

„To je ale ptáček, co?“ ozval se náčelník nepřirozeně veselým tónem člověka, který má nesmírné starosti.

„Myslím, že byste udělali nejlíp, kdybyste se sebrali a zmizeli,“ řekl Artur, když se racek komickým bočním pohybem krok sun krok překolébal Těpicovi, na zápěstí. Obyčejný pták, s blánami mezi prsty u nohou a roztaženými křídly, kterými udržoval rovnováhu, by vypadal přinejmenším komicky, ale tenhle se zdál být plný utajené síly, připomínal orla v přestrojení.