Terry Pratchett - Pyramidy

Pomalu přešel k tělu na posteli a odhrnul přikrývku.

Byla skoro jedna hodina v noci. Noční Ankh-Morpork se právě začínal probouzet.

Nahoře na střechách, v tom vzdušném světě zlodějů a vrahů, byla tma. Zato dole se valil život ulicemi města jako přílivová vlna.

Těpic procházel davem jako omámený. Každý, kdo něco takového zkoušel, si koledoval o nejúspěšnější místní turistickou atrakci, což byla cesta na dno řeky, ale měl na sobě čerň vrahů a dav se před ním automaticky otevíral a za ním zase zavíral. Dokonce i kapsáři se drželi stranou. Nebyli ochotni riskovat, že najdou něco, co nehledali. Nakonec prošel branami cechovního domu, sedl si na černé mramorové sedátko a podepřel si bradu rukama.

Jeho život skončil. Nepřemýšlel, co bude teď. Předtím se nikdy neodvážil doufat, že bude nějaké potom.

Někdo mu položil ruku na rameno. Zvedl hlavu, ale to už si k němu přisedl Pomošt a beze slova vytáhl růžový papír.

„Prásk,“ řekl.

„Taky jsi prošel?“ podíval se na něj Těpic.

Pomošt se usmál. „Bez potíží,“ prohlásil. „Měl jsem starýho Nivora. Bylo to dost jednoduchý. Ale dal mi dost zabrat na nouzovým pádu. Co ty?“

„Hmm? Jo tak. Ne.“ Těpic se pokusil sebrat. „Taky žádný potíže.“

„Slyšel jsi o ostatních?“

„Ne.“

Pomošt se pohodlněji opřel. „Popsalsejr to udělá,“ prohlásil s přesvědčením. „A mladej Artur taky. Ale to tak bude podle mě všechno. Dáme jim dvacet minut, co říkáš?“

Těpic k němu obrátil ztrápenou tvář.

„Mošty, já —“

„Co je?“

„Když už o tom mluvíme, já —“

„No tak to vyklop!?“

Těpic sklopil oči. „Ale nic,“ zabručel.

„Ty jsi měl štěstí, krásně ses proběhl po střechách, na vzduchu. Já dostal kanalizaci a pak nahoru skladištěm konfekce ve Věži módy. Když jsem se vrátil, musel jsem se vyždímat.“

„Měl jsi taky figurínu, že?“

„Proboha, ty ne?“

„Oni nás ale více méně přesvědčovali, že to bude naostro!“ zakvílel Těpic.

„No, ale vždyť to bylo skoro jako naostro, ne?“

„To ano!“

„Tak co? A prošel jsi. V čem je problém?“

„Tebe nenapadlo přemýšlet o tom, kdo by mohl být pod tou dekou a proč?“

„Já měl jenom strach, že to nějak zvořu,“ připustil Pomošt. „Ale pak jsem si řekl, že to nakonec není moje věc.“

„Jenže já —“ Těpic se znovu zarazil. Co mohl dělat? Vysvětlovat?

To mu v téhle chvíli nepřipadalo jako nejlepší nápad.

Jeho přítel ho poklepal po rameni.

„Vykašli se na to! Máme to za sebou!“

A Pomošt pozvedl palec pravé ruky spojený s prvními dvěma prsty do kroužku v prastarém pozdravu vrahů.

Palec přitisknutý ke dvěma prvním prstům a štíhlá postava dr. Kruxminora, hlavního přednášejícího, který se sklání nad užaslými hochy.

„My nevraždíme ,“ řekl. Byl to jemný hlas, doktor nikdy hlas nezvyšoval, ale dokázal mu dát takový přízvuk a tón, že by byl přehlušil i hurikán.

„My nepopravujeme. Nemasakrujeme. A nikdy, to si buďte jistí, nemučíme. Nemáme nic společného se zločiny z vášně, nenávisti nebo jiných nesmyslných pohnutek.

Svou práci neděláme z nějakého nelidského potěšení, v rámci víry, nebo abychom ukojili nějaké tajné vnitřní nutkání. Říkám vám, pánové, že každý z takových důvodů je velmi podezřelý. Podívejte se do tváře muže, který by vás zabil pro svou víru, a ucítíte pach něčeho nezdravého. Vyslechněte řeč vyhlašující svatou válku a já vás ujišťuji, že vaše uši zachytí v té zdánlivě upřímné řeči cinkot ďáblových šupin a přes čistotu jazyka se potáhne jeho obludný ohon.

Ne, my to děláme jen kvůli penězům.

A protože musíme především znát cenu lidského života, děláme to za hodně peněz.

Existuje sotva čistší motiv, něco, co by stejně jako ten náš postrádalo všechnu přetvářku.

Nil mortifi, sine lucre. Pamatujte. Bez placení není zabíjení.“

Na okamžik se odmlčel.

„A nezapomeňte každému vydat řádnou potvrzenku.“

„Takže všechno je v cajku,“ prohlásil Pomošt. Těpic zachmuřeně přikývl. To bylo na Pomoštovi to skvělé. Měl tu záviděníhodnou vlastnost, že se dokázal vyhnout vážným úvahám o tom, co dělá. Otevřenými branami budovy prošla opatrně jakási postava [8] Pozn. autora: Brány cechu vraha se nikdy nezavírají. Tradice praví, že je to proto, že Smrť pracuje čtyřiadvacet hodin denně a nikdy neodpočívá. Ve skutečnosti to bylo proto, že během let závěsy zrezavěly natolik, že už by s nimi nepohnul ani párek slonů. . Světlo pochodně, které tam pronikalo z lóže vrátného, na okamžik ozářilo světlé kudrny.

„Takže vy dva jste to zvládli,“ prohlásil nonšalantně a vytáhl svůj růžový papír.

Artur se během sedmi let hodně změnil. To, že Velký Orm neustále odkládal fyzickou pomstu na svém nehodném uctívači, ho vyléčilo ze zvyku běhat na většinu míst s kabátem přehozeným přes hlavu. Drobná postava mu poskytovala přirozenou výhodu ve všech oblastech studia, které se odehrávaly ve stísněných prostorách. Jeho utajený sklon k úzce směřovanému násilí na základě provokace objevili náhodou. Muchoberta a několik jeho nohsledů jednoho dne napadlo, že by mohlo být docela zábavné dát některým nováčkům deku, a jako prvního si vybrali Artura. O deset vteřin později bylo zapotřebí spojených sil všech obyvatel společné ložnice k tomu, aby od nich Artura odtrhli a vyrvali mu z rukou zbytky židle. Ukázalo se, že ten tichý chlapec je synem zemřelého Johana Totolota, jednoho z největších vrahů v dějinách cechu. Synové mrtvých vrahů studují na škole vždy zdarma. Ano, občas to bylo skutečně výhodné povolání.

O tom, zda Artur projde, nebyly žádné pochyby. Dostával zvláštní hodiny a bylo mu povoleno užívání skutečně složitých jedů. Počítalo se více méně s tím, že zůstane na škole a bude pokračovat v postgraduálním studiu.

Čekali, dokud městské gongy neodbily dvě. Hodinářství nepatřilo v Ankh-Morporku k nejpřesnějším povoláním a kromě toho množství různých městských společenství mělo poněkud odlišnou představu o tom, jak dlouho trvá hodina, takže teď se nad vrcholky střech rozeznělo dunění a zvonění, které trvalo něco přes pět minut.

Když už bylo jasné, že městský konsenzus dopadl ve prospěch toho, že už byly dvě hodiny, zadívala se sedící trojice na špičky vlastních bot.

„No jo, takže spadla klec,“ řekl Pomošt.

„Chudák starej Popsy,“ povzdechl si Artur. „Když se nad tím tak zamyslíš, je to tragédie.“

„To jo, dlužil mi čtvrťák,“ souhlasil Pomošt. „Tak pojďte. Něco jsem zařídil.“

Král Ptepicchamon XXVII. vstal z postele a popleskal si rukama po uších, aby z nich zahnal šum moře. Dnes v noci byl zvuk opravdu silný.

Vždycky, když se necítil ve své kůži, byl ten zvuk silnější. Potřeboval se něčím rozptýlit. Mohl by poslat pro Ptraci, svou oblíbenou služebnou. Byla opravdu zvláštní. Její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.

Nebo tady byl východ slunce. Ten ho také pokaždé uklidnil. Bylo příjemné sedět zabalený do přikrývky na nejvyšší střeše paláce a pozorovat, jak se z řeky zvedá mlha a krajinou se pomalu rozlévá zlatá záplava, člověk při tom měl hřejivý pocit další dobře vykonané práce. I když vlastně ani přesně nevěděl, jak to udělal…