Terry Pratchett - Pyramidy

„Takže,“ říkala právě, „teď posuďme situaci, jaká byla před založením cechu. V tomto městě a pochopitelně na mnoha jiných místech světa civilizace vzkvétá a vyvíjí se díky pružným změnám zájmů mezi mnoha velkými a mocnými společnostmi.

Ve dnech před založením cechu většinou končily snahy o další postup v rámci těchto společností v politováníhodných nedorozuměních, která byla založena na výjimečně silných předsudcích. To samozřejmě přinášelo průvodní jevy, jež měly nežádoucí účinky na všeobecné zájmy města. Prosím, byla bych ráda, abyste si uvědomili, jak se říká, že tam, kde vládnou neshody, nedaří se obchody.

A to není všechno, ani zdaleka ne.“ Přitiskla si ruce na hruď. Ozval se zvuk připomínající praskot lodního trupu galeony, která se probíjí bouří proti větru.

„Tak se naprosto jasně vynořila nutnost vytvořit nějaké třeba krajní, ale zároveň zodpovědné prostředky, které by srovnaly neodstranitelné rozdíly,“ pokračovala. „Tak byl položen základní kámen cechu. Jaká nádhera —“ náhlé vzepětí jejího hlasu vytrhlo přinejmenším tucet mladých mužů z jejich soukromých zálib, kterým se tiše věnovali, „— to musela být! Jaké štěstí, když se člověk podílel na těch nádherných dnech, kdy muži pevných morálních zásad ukovali nejdokonalejší politický nástroj, který snad zastíní jen armáda. Jak šťastní jste dnes vy, kteří můžete studovat a učit se pod dohledem cechu, který požaduje tolik v rámci společenské výchovy, ovládání těla a dalších jemných dovedností, a přece vám nabízí i moc, která kdysi náležela jen bohům. Skutečně, svět je jen měkkýš, jakého si vyberete…“

Během polední přestávky, kterou drželi za stájemi, se jim to všechno pokusil Pomošt přeložit. „Vím, co znamená determinovat vztah na základě extrémního předsudku,“ prohlásil Popsalsir ledabyle. „To znamená inhumovat sekerou.“

„To tedy, k sakru, vůbec nic takovýho neznamená,“ odporoval mu Pomošt.

„Jak to zrovna ty můžeš vědět?“

„Naše rodina je ve kšefte už bůhví kolik let,“ odpověděl klidně Pomošt.

„Pch,“ prohlásil Popsalsir. „ Obchod .“

Pomošt se nikdy podrobněji nezmiňoval, o jaký druh obchodu se to jedná. Mělo to něco společného s převáděním položek a krytím potřeb, ale jaké položky a jaké potřeby to přesně jsou, z jeho řeči nikdy nevyplynulo.

Poté, co Popsalsira několikrát udeřil, vysvětlil Pomošt opatrně, že determinovat vztah na základě extrémního předsudku neznamená jednoduše to, že bude inhumována příslušná oběť, a to přednostně co možná nejtvrdším způsobem, ale že musí následky pocítit všichni její spolupracovníci a zaměstnanci. Trest se musí odrazit na obchodních případech, na budově postiženého a v celém širém okolí, aby si každý zúčastněný uvědomil, že postižený byl velmi nemoudrý a udělal si nepřátele, kteří se dovedou opravdu rozzlobit a pak používají nevybíravé prostředky.

„Páni,“ prohlásil Artur.

„Oh, to celkem nic není,“ prohlásil Pomošt, „ale jeden rok, akorát na svátek Prasečí hlídky se vypravil můj dědeček s celým účetním oddělením na nějakou hrozně důležitou konferenci s lidma ze Středu a patnáct těl už nikdy nikdo neviděl. Moc špatný, taková věc. Umrtví to na nějakej čas celej obchodní svět.“

„Celý obchodní svět, nebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“ zeptal se Těpic.

„To je právě ono. Nejlíp kdyby to bylo, jak říkáš,“ vysvětloval Pomošt a smutně potřásal hlavou. „Víš, jak to myslím. Čistý. Proto mi otec navrhl, abych vstoupil do cechu. Víš, dneska musíš věnovat taky nějakej čas faktický práci, nemůžeš se pořád jenom zabývat stykem s veřejností.“

Konec samostřílu se chvěl.

Ve škole se mu líbilo skoro všechno, stavbylezectví, studium hudby, všeobecné vzdělání. Jen skutečnost, že skončí zabíjením lidí, mu neustále ztrpčovala život. Nikdy nikoho nezabil.

A v tom je celý ten vtip, řekl si v duchu. Tohle je situace, kdy všichni zjistí, jestli to dokážeš, a především to zjistíš ty sám.

Jestli to teď neprovedu správně, jsem mrtvý.

Měřice si ve svém koutě začal pobrukovat jakýsi nepříliš optimistický popěvek.

Tady byla ta cena, kterou cech platil za své oprávnění. Musel dohlížet na to, aby se v řadách hotových studentů neobjevovali neopatrní, neochotní, nebo dokonce, obrazně řečeno, vražedně neschopní vrazi. Nikdo nikdy nepotkal studenta, který testem neprošel .

Ale lidé vždycky neuspějí. Jenže vy je prostě nepotkáte. Možná že pod tou pokrývkou je právě jeden z nich, třeba je to dokonce Pomošt nebo Komixyn nebo některý jiný z kluků. Ten test dělali dnes v noci všichni. Možná, že když neuspěje, bude pod tou přikrývkou už za chvíli ležet on…

Těpic se pokusil zamířit na nehybnou postavu.

„Ehmm,“ zakašlal najednou examinátor.

Těpic měl sucho v hrdle. Panika se v něm začala zvedat jako opilcova večeře.

Zuby se mu snažily za každou cenu rozdrkotat. Páteř ho mrazila, šaty se změnily ve sbírku mokrých hadrů. Svět zpomalil běh.

Ne. Neudělá to. To náhlé rozhodnutí ho zasáhlo jako cihla v temné uličce a téměř stejně ho zaskočilo. Nebylo to tím, že by nenáviděl cech nebo nějak zvláště nesnášel Měřice, ale tohle nebyl způsob, jak někoho vyzkoušet. Bylo, to úplně špatně.

Rozhodl se, že neuspěje. No, co s tím tady teď ten stařík asi může dělat?

Ale neuspěje efektně.

Obrátil se čelem k Měřičovi, mírumilovně se mu zadíval do očí, potom natáhl ruku s kuší ledabyle kamsi doprava, pozvedl ji a stiskl kohoutek.

Ozvalo se kovové zadrnčení.

Pak to plechově zařinčelo, jak se střela odrazila od hlavičky velkého hřebu v okenním rámu. Měřice se stačil tak tak sehnout, když mu zasvištěla nad hlavou. Sklouzla po držáku na pochodně upevněném‚ na stěně a s předením divoké kočky proletěla Tépicovi kolem zsinalého obličeje.

Zazněl dutý náraz, střela se zarazila do pokrývky a pak se rozhostilo ticho.

„Děkuji váni, pane Těpici. Kdybyste byl tak laskav a vydržel se mnou ještě chvilku.“

Starý vrah se sklonil nad černým notesem a tiše pohyboval rty.

Nakonec vzal tužku, která z něj visela na krátkém konopném provázku, a na kousek zvláštního růžového papíru udělal několik značek.

„Netrvám na tom, abyste to převzal z mých vlastních rukou,“ prohlásil nakonec, „po tom všem. Nechám to ležet na stole u dveří.“

Nebyl to nějak zvlášť skvělý úsměv, spíš nevýrazný a suchý, úsměv, jehož vřelost už dávno vyklokotala. Tak se lidé obvykle smáli, když už byli alespoň dva roky mrtví a celou tu dobu leželi pod horkým sluncem pouště. Ale člověk tak nějak cítil, že se snaží.

Těpic se ani nepohnul. „Uspěl jsem?“ zeptal se.

„Nakonec to tak dopadlo, jak se zdá.“

„Ale —“

„Určitě víte, že máme zakázáno diskutovat se studenty o zkouškách. V každém případě vám řeknu jednu věc. Já osobně ty moderní okázalé techniky v lásce nemám. Přeji vám dobrý den.“ Měřice tiše zmizel.

Těpic pomalu přešel ke stolu u dveří a zděšeně se podíval na růžový papír, který tam ležel. Zvyk, ta železná košile, ho přinutil vzít si jemné klíšťky, do nichž ho uchopil.

Byl skutečně pravý. Měl příslušnou pečeť cechu a rozběhlou škrábaninu, což byl nade vší pochybnost Měřičův podpis — vídával ho často, většinou na spodním okraji písemných testů, společně s poznámkami typu 4 — 4—, zastavte se u mne.