Terry Pratchett: Pyramidy

Vzápětí byl na druhé straně. Krysa, bez zájmu hlídkující v chodbě, kudy protahoval pořádný průvan, málem leknutím vyletěla z kůže.

Na konci chodbičky byly další dveře a pak už procházel bludištěm zaprášených skladovacích místností. Cestou nezahlédl jediná komínová dvířka. Střecha tedy bude rovná a přehledná.

Přidřepl na paty a vytáhl roličku s noži, jejíž sametová čerň se zdála ještě tmavší kalužinkou v už tak dost temné místnosti. Vybral si pětku, kterou dost lidí nemělo rádo, ale když jste ji jednou dostali do ruky, stála za to.

Krátce nato se nad okraj střechy zvedla jeho hlava a za ní napřažená ruka, připravená švihnout sebou kupředu a zkombinovat několik různých sil do té jediné, která pak vymrští do noční temnoty několik dekagramů svištící oceli.

Vedle padacích dveří seděl Měřice s černým notesem v ruce. Těpicovy oči sklouzly k dřevěné spojovací lávce, která byla vytažená na střechu a ležela rovnoběžně s jejím okrajem.

Věděl jistě, že nezpůsobil ani ten nejmenší šramot. Byl by přísahal, že profesor zaslechl, jak mu na záda dopadl Tépicův pohled.

Stařec zvedl holou hlavu.

„Děkuji vám, pane Těpici,“ prohlásil, „můžete pokračovat.“

„Ano, pane,“ řekl Těpic. Měl pocit, že to za těchto okolností tak nějak nestačí. Dodal tedy: „Děkuji vám, pane.“

Do smrti si bude pamatovat první noc ve společné ložnici. Byla tak dlouhá, aby se v ní vedle sebe uložilo všech osmnáct hochů kruhu Zmijí, a tak studená, že nahrazovala život v přírodě. Její návrhář musel celou dobu myslet na pohodlí, přesněji řečeno na to, jak se mu co nejdokonaleji vyhnout — nakonec se mu podařilo vytvořit místnost, kde bylo vždycky chladněji než venku.

„Myslel jsem, že budeme mít každý vlastní pokoj,“ řekl Těpic.

Pomošt, který si zabral v té obrovské lednici nejméně profukované místo, na něj kývl.

„Později,“ řekl. Potom se natáhl na své lůžko a bolestivě zamrkal. „Myslíš, že konce těch per přibrušují?“

Těpic mlčel. Nechtěl přiznat, že ta postel je mnohem pohodlnější než lůžko, na kterém spával doma. Jeho rodiče, protože byli urozeného rodu, brali jako samozřejmost, že jejich děti žijí v podmínkách, za kterých by se s vámi odmítaly bavit i mušky muchničky.

Natáhl se na tenké matraci a rozebral si události dne. Byl zapsán jako vrah, no dobrá, tedy jako vrah-student, protože uběhlo víc než sedm hodin a oni mu zatím do ruky nepůjčili jediný nůž. Na druhé straně zítra je taky den.

Pomošt se k němu naklonil.

„Kde je Artur?“

Těpic se podíval na postel proti sobě. Přesně v jejím středu byl až dojemně malý uzlíček šatstva, ale ani stopa po jejich předpokládaném uživateli.

„Myslíš, že utekl?“ zeptal se a přeletěl očima okolní stíny.

„No, možný by to bylo,“ přikývl Pomošt. „To se stává často, víš. Maminčin mazlíček, poprvé sám z domova —“

Dveře na konci místnosti se otevřely a jimi pomalu pozpátku vcouval Artur, který za sebou táhl velkého a velmi neochotného kozla. Musel se zvířetem zápasit o každý krok, o který ho popotáhl uličkou mezi postelemi dál.

Chlapci několik minut beze slova přihlíželi. Artur nakonec kozla přivázal v nohách své postele, vyklopil uzlík šatstva na pokrývku, vybral si z hromádky několik černých svící, hrst bylin, provázek s několika zvířecími lebkami a kus křídy. Pak nakreslil kolem své postele dvojitý kruh, klekl na buclatá kolena a prostor mezi oběma linkami vyplnil tou nejodpornější směsicí okultních značek, jaké kdy Těpic viděl. Když byly k Arturově spokojenosti všechny, postavil do strategických bodů svíce a zapálil je. Prskaly a vydávaly zápach, který naznačoval, že by bylo lepší, kdyby slušný člověk raději nepátral po tom, z čeho jsou vyrobeny.

Chlapec pak z nepořádku na posteli vytáhl krátký nůž s rudou rukojetí a natáhl se ke kozlovi —

Do temene hlavy ho udeřil polštář.

„Šašku! Ty malej farizejskej blbečku!“

Artur upustil nůž a propukl v pláč. Pomošt se posadil na posteli.

„To jsi byl ty, Popsalsejre!“ prohlásil. „Já tě viděl!“

Popsalsir, hubený mladík se zrzavou kšticí a obličejem samá piha, se na něj beze hněvu podíval.

„No, myslím, že je toho trochu příliš,“ prohlásil. „Jeden se s těmi jeho náboženskými obřady pořádně nevyspí. Tím chci říct, že dneska už si večer před spaním říkají modlitbičky jenom malé děti, my máme studovat na vrahy —“

„Víš co, Popsalsejre? Raděj buď zticha,“ vykřikl na něj Pomošt. „Tenhle svět by byl určitě o něco lepší, kdyby se modlilo víc lidí, abys věděl. Já se sice taky nemodlím tak často, jak bych měl —“

Uprostřed věty ho umlčel hozený polštář. Vyskočil z postele a s napřaženými pěstmi se vrhl na zrzouna. Zatímco se zbytek osazenstva ložnice seběhl kolem zápasící dvojice, vyklouzl Těpic z lůžka a došel k Arturovi, který seděl na pelesti své postele a vzlykal.

Nejistě ho poklepal po rameni na základě nejasného předpokladu, že takové věci lidi uklidňují.

„Kvůli tomu bych nebrečel, mladíku,“ řekl neohrabaně.

„No jo, ale — ale všechny ty runy se rozmazaly,“ prohlásil mezi vzlyky Artur. „A teď už je pozdě! To znamená, že v noci na mě přijde Velký Orm a namotá mi vnitřnosti na hůl.“

„Vážně?“

„A taky mi vycucne oči, říkala maminka.“

„Žjó!“ vykulil Těpic oči „Fakticky?“ Byl velice rád, že má postel přímo proti Arturovi, a to mu poskytne ničím nerušený výhled. „A co to máte za náboženství?“

„Jsme řád výhradně schválených ormistů,“ oznámil mu Artur. Pak se hlasitě vysmrkal. „Všiml jsem si, že ty se nemodlíš,“ dodal po chvilce, „ty nemáš boha?“

„Ale jo,“ přiznal Těpic váhavě. „O tom není pochyb.“

„Mám pocit, že o něm nechceš mluvit, co?“

Těpic zavrtěl hlavou. „Ani nemůžu,“ řekl, „rozhodně ne tady. Víš, on by mě tady neslyšel.“

„To můj bůh mě slyší kdekoliv,“ prohlásil Artur zaníceně.

„No, tak ten můj by měl potíže zaslechnout mě, kdyby stál na druhém konci místnosti,“ přiznával Těpic. „Někdy je to pěkně trapné.“

„Nejsi náhodou ofílián, že?“ nadhodil Artur. Offler byl krokodýlí bůh a neměl uši.

„Ne.“

„Tak jakého boha vlastně uctíváš?“

„No, víš, já ho vlastně tak docela neuctívám,“ řekl Těpic rozpačitě. „Ale jinak je docela fajn. Je to můj otec, když už to musíš vědět.“

Arturovy začervenalé oči se rozšířily.

„Ty jsi boží syn?“ zašeptal.

„No, ono to tam u nás patří k tomu, když je člověk králem,“ vysvětloval mu Těpic spěšně. „Nemusí celkem nic dělat. Víš, oni vlastně celou zem řídí knězi. Jenom zajišťuje, aby byly každý rok záplavy, a slouží Velké krávě nebeského oblouku. No vlastně sloužil.“

„Velké krávě —“

„To byla moje matka,“ vysvětloval Těpic. „Je to všechno takové trapné.“

„A drtí taky lidi?“

„Myslím, že ne. Rozhodně o tom nikdy nemluvil.“

Artur se natáhl k nohám postele. Kozel v tom zmatku přežvýkal provaz, vyběhl dveřmi a v duchu si umiňoval, že v budoucnosti se každé víře vyhne obloukem.

„Mám strach, že z toho bude nějaký hrozný malér,“ popotáhl Artur. „Ty bys asi nemohl požádat otce, aby to Velkému Ormovi vysvětlil, co?“