Terry Pratchett - Pyramidy

Perspektiva. Podíval se dolů na dvacet metrů věčnosti. U placatýho města, člověče, vzchop se. Nebo se raději pořádně chop toho parapetu. Špička pravé nohy nahmátla kus vypadlé omítky a zastrčila se do spáry mezi cihlami dřív, než jí došel signál z mozku, který se stále ještě cítil natolik nesvůj, že ho celý záchranný proces zajímal jen velmi vzdáleně.

Zhluboka se nadechl, švihl jednou rukou k opasku, vytrhl z něj dýku a zarazil ji mezi cihly kousek vedle sebe tak rychle, že na to zemská přitažlivost nestačila příslušně zareagovat. Chvilku zůstal nehybný, pomalu oddechoval a čekal, až se o něj gravitace zase přestane zajímat. Pak bleskově přesunul tělo stranou a pokusil se celý trik zopakovat.

Hluboko dole jeden z pekařů vyprávěl nějaký podařený vtip a podvědomě si z hlavy vytřásal kousky omítky. Zatímco se jeho kolegové smáli, balancoval Těpic, ozářený měsíčním světlem, na dvou plátcích nejlepší klačské oceli a pomalu posouval dlaně po stěně vzhůru k oknu, jehož parapet se stal jeho spásou.

Okno bylo pevně zavřeno. K jeho otevření by stačil silný úder, jenže ve chvíli, kdy by se k němu Těpic rozmáchl, by se pravděpodobně opět ocitl ve vzduchu. Smutně si povzdechl a s filigránskou jemností hodináře vytáhl z koženého pouzdříčka u pasu diamantové kružidlo a pomalu a opatrně načrtl na zaprášené skleněné tabuli kruh…

„Musíš si to odnést sám,“ oznámil mu Pomošt. „To je tady pravidlo.“

Těpic se podíval na svůj kufr. Zajímavý nápad. „Doma jsme na to měli lidi,“ řekl. „Eunuchy a tak.“

„Tak sis měl jednoho přivést s sebou.“

„Oni velmi špatně snášejí cesty,“ řekl Těpic. Po pravdě řečeno velmi rozhodně odmítl veškeré přesvědčování, že by si s sebou měl vzít alespoň nějaký malý doprovod, a Dios se na něj proto dlouho zlobil. To není dobrý způsob, říkal Dios, jak by měl člověk královské krve kráčet vpřed světem. Jenže Těpic trval na svém. Byl si jistý, že se vrazi nevydávají za svými úkoly v doprovodu služek a komořích. V téhle chvíli mu ten nápad najednou tak špatný nepřipadal. Zkusmo kufr nadzvedl a nakonec se mu podařilo vytáhnout si ho na rameno.

„Takže tvý lidi musí být pěkně bohatý, co?“ nadhodil Pomošt, který klátivě vykročil vedle něj.

Těpic o tom chvilku přemýšlel. „Ne, asi ne,“ odpověděl. „Oni hlavně pěstují melouny, česnek a takové věci. A stávají na ulicích a křičí ‚hurá‘!“

„To jako tví rodiče?“

„Jo ti? Ne, otec je faraón. Moje matka byla, myslím, jeho konkubína.“

„Já si myslel, že to je nějakej druh zeleniny.“

„Myslím, že ne. Nikdy jsme o tom nemluvili. No, ona stejně umřela, když jsem byl ještě docela malý.“

„To je hrozný,“ prohlásil Pomošt vesele.

„Šla si zaplavat v noci při měsíčku a vplula rovnou do chřtánu krokodýla.“ Těpic se snažil necítit se dotčen podivnou reakcí svého společníka.

„Můj otec dělá do kšeftu,“ prohlásil Pomošt, když procházeli branou.

„To je skvělé,“ prohlásil Těpic společensky. Cítil se všemi těmi novými zkušenostmi velmi zaskočen, ale přesto povinně dodal: „Já jsem sice do kšeftu nikdy nedělal, ale určitě tam budou samí skvělí lidé.“

Další hodinu nebo dvě zasvěcoval Pomošt, který se klátil životem stejně klidně, jako kdyby ho sám vymyslel, Těpice do tajemství kolejních ložnic, tříd a dalšího příslušenství. Sociální zařízení nechal z mnoha důvodů až na konec.

„ Žádný ?“ řekl nevěřícně.

„Máme spoustu kbelíků a takové věci,“ odpověděl mu Těpic nedbale, „a spoustu sloužících.“

„Není to vaše království trochu zastaralý?“

Těpic přisvědčil. „To ty pyramidy,“ řekl. „Zhltnou všechny peníze.“

„Drahý věcičky, to si dovedu představit.“

„No, vlastně ani ne. Staví se z kamene,“ povzdechl si Těpic. „U nás je spousta kamene,“ pokýval hlavou, „a taky písku. Kámen a písek. V tom jsme fakt dobří. Kdybys někdy potřeboval kámen a písek, pak jsme pro tebe ti praví. Drahé je vnitřní vybavení. Pořád ještě nemáme zaplacenou dědečkovu pyramidu, a ta nebyla nijak zvlášť veliká. Jenom tři místnosti.“ Těpic se obrátil a vyhlédl z okna, protože v té chvíli už byli zase nazpět ve společné ložnici.

„Celé království je zadlužené,“ řekl po chvíli tiše. „Už jsme dokonce, dlužní na naše dluhy. Vždyť proto jsem vlastně tady. Někdo prostě musí vydělávat peníze. Dneska se už královský princ nemůže jen tak potulovat po paláci a dělat ozdobu. Musí se pustit do světa a udělat něco užitečného pro společnost.“

Pomošt se opřel o okenní parapet.

„A nemůžete teda vybrat nějaký věci z těch starejch pyramid?“ zeptal se.

„Nebuď blázen.“

„No tak promiň.“

Těpic zachmuřeně pozoroval postavy dole.

„Je tady spousta lidí,“ řekl, aby změnil předmět hovoru. „Vůbec mě nenapadlo, že je škola tak veliká.“ Otřásl se. „A že tady bude taková zima.“

„Lidi ze školy pořád vypadávají,“ řekl Pomošt. „Nevydrží studium. Důležitá věc je vědět, co je co a kdo je kdo. Vidíš toho kluka támhle?“

Těpic sledoval jeho ukazující prst, mířící ke skupince starších studentů, kteří se opírali o sloupy u vchodu.

„Myslíš toho velkého? Který má obličej jako kožená bota?“

„Muchobert. Na toho si dávej pozor. Kdyby tě náhodou zval, abys k němu zašel do studovny na skleničku, nechoď. “

„A kdo je támhleten kudrnatý kluk?“ zeptal se Těpic. Ukázal na malého chlapce, kolem kterého se točila poněkud opotřebovaná dáma. Olizovala kapesník a otírala mu z obličeje špinavé šmouhy. Když nakonec kapesník zastrčila, začala mu upravovat vázanku.

Pomošt natáhl krk, aby lip viděl. „Á, to je nějakej novej kluk, Artur čísi. Ta jeho máma vypadá jako mumie,“ prohlásil nakonec. „Pořád na ní ještě visí, jak vidím. Ten dlouho nevydrží.“

„No já nevím,“ podíval se na něj Těpic. „My na těch našich mumiích taky dost visíme a už jsme přežili čtyři tisíce let.“

Nevelký kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché „puk, puk“ olejničky. Stín, který tak přirozeně ležel na okenním parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce.

Tiše zaskřípal kov o kov a nakonec se okno v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo ven.

Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem.

Na minutu nebo dvě se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se výjimečnou opatrností. Znovu zažbluňkal olej a pak na padacích dveřích vedoucích na střechu tiše zasykla odsunovaná závora.

Těpic chvilku počkal, než ho chytil vlastní dech, a v tom okamžiku zaslechl zvuk. Byl téměř neznatelný, pohyboval se na hranici slyšitelnost, ale nebylo o něm pochyb. Někdo čekal na střeše u padacích dveří a teď právě rukou přidržel útržek papíru, který šustil ve větru.

Jeho vlastní ruka nechala závoru závorou. Pomalu a velmi opatrně přešel po špinavé podlaze a letmými doteky ohmatával stěnu, dokud nenarazil na dveře. Ani tentokrát nic neriskoval, použil olejničku a nechal z jejího konce nehlučně sklouznout kapku oleje do závěsů.