Terry Pratchett - Pyramidy

Pravda, bylo tady několik pyramid, ke kterým cítil určité sympatie, ale to byly ty malé, dole v zahradě, které se stavěly pokaždé, když zemřela nějaká kočka.

Slíbil to chlapcově matce.

Artěla mu moc chyběla. Tenkrát, když začal mluvit o tom, že si vezme ženu, která není z království, došlo ke strašlivé hádce. Některé její zvláštní zvyky občas zaskočily a fascinovaly dokonce i jeho. Možná to byla právě ona, kdo v něm vyvolal tu podivnou nechuť k pyramidám — v Mžilibabě to bylo stejné jako cítit nechuť k dýchání. Slíbil jí, že Těpic půjde do školy mimo království. Na tom velmi lpěla. „Tady se lidé nikdy nenaučí nic nového,“ říkala. „Jenom si pamatují, co bylo.“

Kdyby si jen pamatovala, že nemá plavat v řece tak daleko…

Díval se, jak dva sloužící nakládají Těpicův cestovní kufr a připevňují ho na kočár, a poprvé za celou dobu společného života položil synovi na rameno otcovskou ruku.

Ve skutečnosti nevěděl, co má říci. Nikdy jsme neměli dost času, abychom se navzájem lépe poznali, pomyslel si. Je toho tolik, co jsem mu mohl dát. Pár pořádných výprasků by mu bylo neuškodilo.

„Hmm,“ prohlásil nakonec. „Takže, chlapče.“

„Ano, otče?“

„Tohle je poprvé, kdy se vydáváš z domova úplně sám —“

„Ne, otče. Loňské léto jsem strávil s lordem Hoptahem, nevzpomínáš?“

„Oh, vážně?“ Faraón si vzpomněl, že palác se mu v té době zdál poněkud klidnější. Myslel si, že je to těmi novými tapetami.

„No,“ pokračoval, „jsi už mladý muž, bude ti skoro třináct —“

„Dvanáct, otče,“ opravil ho Těpic trpělivě.

„Víš to jistě?“

„Minulý měsíc jsem měl narozeniny, otče. Koupil jsi mi ohřívadlo do lůžka.“

„To jsem udělal? Jak zvláštní. A řekl jsem ti proč?“

„Ne, otče.“ Těpic zvedl oči k otcově jemné, mírně překvapené tváři. „Ale bylo to skvělé ohřívadlo,“ dodal uklidňujícím tónem. „Mám ho rád.“

„Oh. Ano? Dobrá. Ehm.“ Jeho Veličenstvo syna znovu poněkud nepřítomně poklepalo po rameni, asi jako člověk, který podvědomě bubnuje prsty na desku stolu, zatímco se pokouší myslet. Zdálo se, že ho něco napadlo.

Sloužícím se konečně podařilo připevnit cestovní kufr za kočár a vozka stál vedle povozu a trpělivě čekal u otevřených dveří.

„Když se mladý muž vydává do světa,“ řeklo Jeho Veličenstvo poněkud nejistě, „jsou určité věci, jednoduše je důležité, aby sis pamatoval… No víš, svět je přece jen velký a narazíš v něm na velké množství… A samozřejmé především ve městě, kde je navíc ještě celá další řada…“ Král umlkl a neurčitě zamával jednou rukou ve vzduchu.

Těpic se na něj s porozuměním podíval.

„To je v pořádku, otče,“ řekl. „Dios, nejvyšší kněz, mi to všechno vysvětlil, myslím, jako abych se pravidelně myl a koupal a abych nechodil jako slepý, ale s otevřenýma očima.“

Otec několikrát pozorně zamrkal.

„A chodíš s otevřenýma očima?“ zeptal se.

„Jak to vypadá, tak ano, otče.“

„Oh. Výborně. Skvěle,“ řekl král. „Naprosto skvěle. To je opravdu dobrá zpráva.“

„Myslím, že už bych měl jít, otče. Jinak mineme odliv.“

„Jeho Veličenstvo přikývlo a začalo si poklepávat na kapsy.

„Ještě jsem… co jsem to…“ brumlalo, ale pak si vzpomnělo a vsunulo Těpicovi do kapsy malý kožený váček. Znovu se pokusilo opakovat obřad s ramenem.

„Taková maličkost,“ zabručelo polohlasem. „Ale neříkej to tetě. Ó, vždyť by to ani nešlo. Musela si lehnout. Bylo toho na ni trochu moc.“

Poslední, co ještě Těpicovi zbývalo, bylo jít a obětovat kuře u sochy Khufta, zakladatele Mžilibaby, aby předkova ruka řídila jeho kroky světem. Kuře nebylo zvlášť velké, a když už ho Khuft nepotřeboval, dal si ho král upéci k obědu.

Mžilibaba bylo opravdu malé, uzavřené království. Dokonce i pohromy, které se na ně občas snášely, byly spíš takové malé pohromičky. Všechna říční království, hodná toho jména, byla čas od času postižena nějakým tím obrovským neštěstím nebo nadpřirozenou katastrofou, zatímco největší hrůza, která postihla Staré království za posledních sto let, byla Žabí pohroma [5] Pozn. autora: Na druhé straně je třeba říci, že to byla po čertech velká žába. Vlezla do soustavy větracích vzduchovodů a kuňkala tak, že lidé nemohli spát celé týdny. .

Ten večer, když vypluli z delty Mžilu a mířili přes Kruhové moře k Ankh-Morporku, vzpomněl si Těpic na kožený váček a prozkoumal jeho obsah. S láskou, ale také se svým typickým přístupem k věcem mu otec věnoval korkovou zátku, půl krabičky tuku na mazání sedel, malou bronzovou minci nejisté hodnoty a výjimečně uleželou sardinku.

Je všeobecně známo, že člověku, který má zemřít násilnou smrtí, se většinou neobyčejně zostří smysly a to, jak lidé notoricky věří, umožní jejich majiteli najít jiný způsob, jak se dostat z téhle bezvýchodné situace, než ten jediný, který se tak okatě vnucuje. Není to pravda. Tento jev je typickou ukázkou, jak se mozek chrání náhradní činnosti proti následkům šoku. Smysly se se zoufalou úporností zaměří na cokoliv jiného než na momentální problém — v Těpicově případě představovaný širokým pásem dlažebních kostek, vzdáleným zhruba pětadvacet metrů, který se rychle přibližoval — a doufají, že se vyřeší sám.

On se pak většinou skutečně vyřeší tak rychle, že si to majitel smyslů už ani neuvědomí.

Ať už je to jakkoliv, Těpic si najednou velmi ostře uvědomil věci kolem sebe. Způsob, jakým měsíční světlo stříbřilo střechy. Vůni čerstvého chleba, která k němu zavanula z nedaleké pekárny. Zabzučení chrousta, jenž mu proletěl kolem ucha a zmizel směrem vzhůru. Pláč dítěte, který sem doléhal odněkud z dálky, a štěkání psa. Tichý svist vzduchu s přihlédnutím k jeho řídkosti, která neumožňovala se v něm zachytit…

Ten rok jich do školy nastoupilo přes sedmdesát. Vrahové nemají nijak zvlášť náročné přijímací zkoušky, dostat se na školu bylo stejně snadné jako z ní vypadnout (umění bylo v tom, udržet se na ní a dostat se vždy v příslušný čas do následujícího ročníku). Nádvoří uprostřed budov cechu bylo nacpáno hochy, kteří měli společné dvě věci. Nadměrné cestovní kufry, na kterých seděli, a nadměrné šaty, zakoupené tak, aby do nich mohli dorůstat, ve kterých se tak trochu ztráceli. Několik optimistů si s sebou dokonce přivezlo zbraně, které jim ovšem byly hned během prvních týdnů zabaveny a odeslány domů.

Těpic si je pozorně prohlížel. Když jste jediným dítětem rodičů zaměstnaných svými vlastními věcmi natolik, že nemají čas se o vás starat, nebo dokonce všimnout si celé týdny vaší existence, má to jisté přednosti.

Pokud si pamatoval, byla jeho matka příjemná žena soustředěná sama do sebe jako gyroskop. Milovala kočky. Ona je nejen uctívala, to dělal v království každý, ale ona je měla navíc opravdu ráda. Těpic věděl, že uctívat kočky je v říčních královstvích tisíciletá tradice, ale měl podezření, že zmíněné kočky byly půvabná, královská stvoření; kočky jeho matky, to byli malí, žlutoocí ďáblíci, kteří škrábali, prskali a zničili, na co přišli.

Jeho otec trávil většinu času v obavách o království a občas vyhlásil, že je racek, i když to pravděpodobně souviselo s jeho celkovou zapomnětlivostí. Těpic příležitostně přemýšlel o svém vlastním početí, protože jeho rodiče se málokdy nacházeli na stejném místě, natož ve stejném stavu mysli.