Terry Pratchett - Pyramidy

„Nikdo,“ odpověděl Artur. Na Těpicově tváři zkameněl jemně neurčitý výraz. Ať už se díval na cokoliv, oči měl zaostřené podle nějakých velmi zvláštních prostorových souřadnic.

„Musíme ho dostat nazpět do cechu a pak sehnat dok —“

Zarazil se. Za zády se mu ozval podivný šustivý zvuk. Bochníky chleba a placky na svých podnosech mírně poskakovaly. Jeden nebo dva chleby se zmítaly na zemi jako brouci, kteří upadli na krovky.

Pak jejich kůrky popraskaly jako vaječné skořápky a z nich vyrazily stovky zelených výhonků.

Během několika minut se podnosy ztrácely v záplavě dozrávajícího obilí, jehož klasy rychle žloutly a ohýbaly se k zemi. Polem procházeli Pomošt s Arturem, na tvářích kamenné výrazy profesionálních hráčů pokru, a mezi sebou vlekli Těpice.

„Myslíš, že to dělá on?“

„Víš, skoro mám takový pocit, že —“ Artur se ohlédl, jen tak pro případ, že by je pronásledoval některý z rozzuřených pekařů, který nesouhlasil s jejich asociální činností, a zastavil se tak prudce, že se dvojice jeho druhů kolem něj otočila jako kolem osy.

Pomošt s Arturem zamyšleně pozorovali ulici za nimi.

„Fakt je, že něco takovýho se denně nevidí,“ prohlásil nakonec Pomošt.

„Myslíš to, že všude, kam došlápla jeho noha, teď roste tráva a podobně?“

„Jo.“

Jejich oči se setkaly. Pak se oba najednou podívali Těpicovi na boty. Už teď stál v travnatém porostu, který mu dosahoval po kolena a rychle prorůstal prastaré dláždění.

Aniž si řekli jediné slovo, vzali kamaráda za lokty a zvedli ho ze země.

„Doktora,“ řekl Artur.

„Doktora,“ souhlasil Pomošt.

Ale oba už v té chvíli věděli, že na tohle pravděpodobně křenová placka stačit nebude.

Doktor si sedl.

„Je to dost jasné,“ prohlásil nakonec a přitom rychle přemýšlel. „Případ mortis portalis hororis causa a s komplikacemi.“

„Co to znamená, doktore?“ vyzvídal Pomošt.

„Laicky řečeno,“ povzdechl si doktor, „Je mrtvý jako loňská novinářská sezóna.“

„A ty komplikace?“

Doktor se zatvářil vyhýbavě. „Stále ještě dýchá,“ připustil nakonec. „Podívejte, jeho tep přímo hučí a má takovou teplotu, že byste si na něm mohli smažit vajíčka.“ Chvilku zaváhal, protože ho napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli. Medicína byla na Ploše zbrusu novým oborem, a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala.

„ Pyrocerebrum ouerf culinaire ,“ uzavřel svou řeč, když ještě chvilku přemýšlel.

„Dobře, ale co s tím můžete dělat?“ zeptal se Artur.

„Nic. Je mrtvý. Všechny testy to dokazují. Takže, ehm… pohřběte ho, udržujte ho v pohodlí a chladu a řekněte mu, ať se mi přijde ukázat příští týden. A raději ve dne.“

„Ale vždyť on pořád ještě dýchá!“

„To jsou už jenom reflexivní reakce, které mohou laika snadno splést,“ prohlásil doktor s převahou odborníka.

Pomošt si povzdechl. Měl podezření, že příslušníci cechu, kteří měli koneckonců bezkonkurenční zkušenosti s dokonale nabroušenými chladnými zbraněmi a složitými organickými sloučeninami, jsou v základní diagnostice lepší než doktoři. Pravda, příslušníci cechu taky zabíjeli lidi, ale nečekali, že jim za to bude někdo vděčný.

Těpic otevřel oči.

„Musím se vrátit domů!“ oznámil jim.

„Takže on je mrtvý, co?“ nadhodil Pomošt a upřel oči na doktora.

Doktor ovšem dělal čest své profesi. „To není nic neobvyklého, když mrtvola po smrti vydává částečné artikulované zvuky,“ bojoval statečně, „které mohou vyděsit příbuzné a vyvolat v nich dojem, že —“

Těpic se posadil.

„Jindy mohou křečovité stahy svalstva tuhnoucího těla způsobit, že —“ začal doktor, ale už v tom nebylo to pravé přesvědčení. Pak ho něco napadlo.

„Je to výjimečná a tajemná choroba,“ zatvářil se tragicky, „která se v téhle době rozšířila po městě. Je způsobena — tím — takovým — něčím tak malým, že se to nedá vůbec objevit,“ skončil s vítězným úsměvem na tváři. Tohle se mu opravdu povedlo, pochválil v duchu sám sebe. To si musí zapamatovat.

„Tak vám tedy pěkně děkujeme,“ prohlásil Pomošt, otevřel dveře a tlačil jimi doktora ven. „Příště, až se budeme cítit opravdu skvěle, nebudeme váhat a hned vás zavoláme.“

„Je to pravděpodobně výr,“ prohlásil doktor, když byl jemně, ale pevně vystrčen na chodbu. „Chytil výra, teď jich tady poletuje —“

Dveře se zavřely.

Těpic spustil nohy z postele a chytil se za hlavu.

„Musím se vrátit domů,“ opakoval.

„Proč?“ zeptal se Artur.

„Nevím. Království mě potřebuje.“

„Zdá se sice, že tě to pěkně vzalo —“ Těpic ho přerušil mávnutím ruky.

„Podívej,“ řekl, „prosím tě, už o tom nemluv. Nestojím o to, aby mi někdo vykládal, jak si mám odpočinout a tak dále. Na tom vůbec nezáleží. Vrátím se do našeho království tak rychle, jak je to jen možné. Pochop, to není proto, že musím, ale proto, že chci. A ty bys mi mohl pomoct, Mošty.“

„Jak?“

„Tvůj otec má výjimečně rychlou loď, kterou používá k pašeráctví,“ prohlásil Těpic klidně. „Zapůjčí mi ji výměnou za výhodné obchodní příležitosti, které mu v budoucnosti poskytnu. Když odjedeme do hodiny, tak budu doma včas a ještě budeme mít časovou rezervu.“

„Můj otec je počestný obchodník!“

„Naopak. Sedmdesát procent všech jeho příjmů v loňském roce pocházelo z nelegálního obchodu, a to v následujícím zboží —“ Těpicovy oči se zaostřily do prázdna, „— z ilegální dopravy gulání a leucharů, devět procent. Z provozování nezdaněných nočních —“

„No jo, ale třicet procent těch kšeftů je poctivejch,“ bránil se Pomošt, „což je víc než u většiny jinejch. Raději bys mi měl říct, jak jsi na to přišel. Jseš fakt dobrej. A rychlej.“

„Já — já nevím,“ řekl Těpic. „Když jsem spal… tak mi tak nějak přišlo, že znám všechno. Všechno o všem. Myslím, že otec zemřel.“

„Oh,“ zasmušil se Pomošt. „Sakra. No to je mi líto.“

„Ne ne, počkej, v tom to není. Důležité je, co by si přál. Já si skoro myslím, že se na to těšil. V naší rodině je vlastně teprve smrt ten pravý čas, kdy všechno začne, víš, kdy si člověk začne užívat život. Myslím, že otec si ho opravdu užívá.“

Pravdu řečeno faraón v té chvíli seděl na přebytečné kamenné desce v obřadní přípravně a pozoroval, jak jsou jeho vlastní měkké části vyjímány z těla a ukládány do zvláštních nádob s uzávěry.

To je věc, kterou lidé vídají opravdu zřídka, alespoň ne lidé, které by to pořád ještě zajímalo. Byl dost rozrušený. I když už oficiálně své tělo neobýval, byl k němu stále ještě připoután jakýmsi okultním poutem, a kdo z nás by byl zrovna šťastný, kdyby viděl, jak se dva takoví umělci brodí až po pás odřezky vašich měkkých částí?

A vtípky vám také nepřipadají nijak vtipné, zvláště když jste jejich cílem, jak už to bývá, vy sami. „Podívejte, mistře Koprkvaši,“ volal právě Gern, obtloustlý mladík s rudou tváří, který, jak král zjistil, byl novým balzamovačovým učněm. Mistr vytáhl z roztoku králův žaludek, na jehož temném hladkém povrchu se matně odrážel jeho obličej. „Koukněte se…“ huhlal nadšeně Gern, „tady je vidět váš obličej… tady! Asi vás měl v žaludku! Co tomu říkáte? Asi vás měl v žaludku!“ hihňal se u vytržení nad vlastní vtipností.