Terry Pratchett - Pyramidy

„Tak ho pěkně odlož do nádoby,“ pobídl ho Koprkvaš unaveně. „A když už o tom mluvíme, na mě si už král určitě stěžovat nebude.“

„Promiňte, pane.“

„Když už stojíš u nářadí, podej mi mozkový háček trojku, buď tak laskav.“

„Už jdu, mistře,“ oznamoval Gern.

„A dávej pozor, abys do mě nestrčil, tohle je velice choulostivá operace.“

„Jasně.“

Král se přesunul blíž a natáhl krk.

Gern při celé proceduře asistoval a nakonec dlouze a užasle hvízdl.

„No, kdo by si pomyslel, že to bude mít takovou barvu!“ prohlásil. „No věřil byste? Já teda opravdu ne!

Myslíte, že to může být třeba něčím, co králové jedí?“

Koprkvaš si povzdechl. „Buď tak laskav, Gerne, a odlož to prostě do nádoby, ano?“

„Jistě, mistře. Mistře?“

„Copak, chlapče?“

„V kterém tom kousku asi bůh sídlí?“

Koprkvaš pátral háčkem v královských nozdrách a pokoušel se soustředit.

„Ten je vždycky oddělen dřív, než sem krále přinesou,“ odpověděl trpělivě.

„Hned jsem si říkal něco takového,“ pokyvoval moudře Gern, „protože tady na to není nádoba.“

„Ne. Není. To by musela být velmi zvláštní nádoba, abys do ní mohl odložit boha.“

Gern se zatvářil poněkud zklamaně. „Aha,“ zasmušil se, „takže teďka je to už docela obyčejnej člověk, jo?“

„Pokud to bereš z přísně fyzického hlediska,“ přikývl Koprkvaš.

„Moje máma říkala, že byl jako král v pořádku,“ pokračoval Gern. „Co myslíte?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, dokud se nedostal sem. Ale myslím, že byl lepší než většina ostatních. Překrásné plíce. Čisté ledviny. Velké, dobře udržované dutiny, to je u králů vždycky důležité.“ Znovu si prohlédl celé tělo a pak vyslovil svůj odborný soud. „Radost s ním pracovat, vážně.“

„Moje mamka říkala ‚ten má srdce na svém místě‘,“ konstatoval Gern.

Král, který se poněkud opuštěně vznášel v koutě, zachmuřeně přikývl. Mísa číslo tři, horní police vlevo.

Koprkvaš si utřel ruce do kusu hadru a povzdechl si. Působil v pohřebním podnikání víc než pětatřicet let a za ten čas si vypěstoval pevnou ruku, myšlení filozofa a důsledné vegetariánství. Během té doby získal navíc schopnost slyšet víc než obyčejný člověk.

V tomhle okamžiku by byl skoro přísahal, že si mu těsně vedle ucha někdo těžce povzdechl.

Král se smutně potuloval po místnosti, až došel k velké vaně s konzervační tekutinou.

To je opravdu legrační. Když byl živý, tak to všechno dávalo smysl, bylo to tak přirozené. Teď, když byl mrtev, to vypadalo jako zbytečné plýtvání energií.

Začínalo ho to mírně popouzet. Pozoroval Koprkvaše a jeho pomocníka, kteří poklidili místnost, spálili ceremoniální vonné látky, zvedli ho — jeho tělo — a s úctou přenesli přes celou místnost a opatrně ho ponořili do olejovitého obětí konzervačního roztoku.

Ptepicchamon XXVII. pohlížel do kalných hlubin na vlastní tělo vznášející se u dna vany. Připomínalo mu poslední nakládanou okurku, která zbyla ve sklenici.

Obrátil oči k pytlům v koutě místnosti. Byly plné sena. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, k čemu bude použito.

Loď po vlnách neplula. Ona se vodou doslova vlnila. Tančila po jejich hřebenech na špičkách dvanácti vesel, přesouvala se tiše jako olejová skvrna, klouzala, podobná vodnímu ptáku, poletovala jako létající ryby. Byla matně černá a měla tvar žraloka.

Neměla na palubě bubeníka, který by udával rytmus. Loď nepotřebovala zbytečnou váhu. Mimoto by bubeník potřeboval kompletní bicí i s trianglem.

Těpic seděl mezi řadami mlčenlivých veslařů, v úzké uličce, která obvykle obsahovala náklad. Loď vypadala jako plavidlo postavené, aby převáželo velmi rychle velmi malé náklady a přitom aby si ho nikdo nevšiml, a Těpic pochyboval, že by o jeho existanci věděl cech pašeráků. Obchod mu najednou připadal mnohem zajímavější než dřív.

Deltu řeky našli s překvapující snadností — Těpic si pomyslel, kolikrát asi tenhle tiše šeptající stín klouzal po řece nahoru — a do exotického pachu předchozího nákladu se mu pomalu začala mísit vůně domova. Krokodýlí trus. Pyl rákosí. Květy leknínů. Nedostatečná kanalizace. Přemnožení lvi a vlhký zápach hrochů.

Předák veslařů ho jemně poklepal po rameni, pomohl mu vstát a překročit bok lodi do půldruhého metru vody. Ve chvíli, kdy se ocitl na suché zemi, loď už otočila a změnila se v pouhý náznak stínu daleko po proudu.

Těpic byl přirozeně zvědavý, a tak by ho bylo zajímalo, kam se loď ukryje přes den. Vypadala jako dopravní prostředek určený k plavbám pod pláštěm noci a Těpic nakonec došel k přesvědčení, že loď přečká den ve vysokém rákosí v močálech delty.

A protože byl král, udělal si v duchu poznámku, že od dnešního dne musí hlídky v pravidelných intervalech kontrolovat močály v deltě. Král by měl vědět co a jak.

Zastavil se po kolena v pobřežním bahně. Před nedávném věděl všechno.

Artur mu neustále vyprávěl něco o raccích a řece a zelených chlebech, což jenom dokazovalo, že pil přes míru. Těpic si pamatoval jenom to, že se probudil s pocitem strašlivé ztráty, protože jeho paměť nebyla s to udržet všechny ty znalosti a nově nabyté poklady vědění mu unikaly všemi póry. Bylo to, jako když se vám udělá ve snu jasno o tom nebo onom, a když se vzbudíte, víte jen, že vám bylo jasno, ale nevíte proč a v čem. Skutečně věděl všechno, ale když si pokusil vzpomenout, co to bylo, všechno mu vyteklo z hlavy jako z děravého vědra.

Zažil však nový pocit. Dřív se jeho život jen tak loudal a přizpůsoboval okolnostem. Teď jel po určených kolejích a vyklepával jasný a přesný rytmus. Možná že by nebyl dobrý vrah, ale věděl, že dokáže být dobrý král.

Pod nohama ucítil pevnou zem. Loď ho vyložila kousek po proudu od paláce a nedaleko od něj, na druhém břehu, plnily pyramidy noční temnotu svým tajemným modrým světlem.

Příbytky šťastných mrtvých tam vyrostly ve všech velikostech, i když ne ve všech tvarech. Srotily se poblíž města, jako by i mrtví milovali společnost.

A dokonce i ty nejstarší byly zachovalé. Nikdo si z nich nepůjčil kameny na stavbu rodinného domku nebo silnice. Těpic nad tím pocítil zvláštní pýchu. Nikdo neodstranil pečeti na vstupech, aby se podíval, zda by se poklady mrtvých nedaly znovu využít. A každý den bez přestávky byly v malých vstupních prostorách nechávány potraviny; zásobovací oddělení mrtvých už obsadilo větší část paláce.

Někdy dodané jídlo zmizelo, jindy ne. Jenže knězi byli v tomhle bodě velmi nekompromisní. Bez ohledu na to, zda byla potrava spotřebována, či nikoliv, byla podle nich zkonzumována mrtvými. Doufejme, že jim chutnalo, alespoň si nikdy nestěžovali. Pravda ovšem je, že si taky nikdy nepřišli pro nášup.

Starejte se o mrtvé, tvrdili kněží, a oni se budou starat o vás. Uvědomte si, že jsou v přesile.

Těpic rozhrnul rákos. Upravil si šaty, oprášil z rukávu bahno a vykročil k paláci.

Před ním se jako temný stín proti hvězdám vztyčila obrovská Khuftova socha. Před sedmi tisíci lety vyvedl Khuft svůj národ z — Těpic si nemohl vzpomenout odkud, ale asi odněkud, kde už se jim nelíbilo a jistě k tomu měli důvody. Právě v takových chvílích by si byl přál znát mnohem víc z historie. Tak tedy, vyvedl je odtamtud a všichni se modlili v poušti a bohové toho místa jim ukázali Staré království. A on tam se svým národem vstoupil a usadil se tam a rozhodl, že tato země zaslíbená bude už navěky sídlem jeho osení. Tak nějak. Pravděpodobně v tom bylo mnohem víc „nebudeš“, „neučiníš“ a „nedopustíš“ a k tomu nějaký ten med a strdí. Ale pohled na tu velebnou patriarchální tvář, tu napřaženou paži, tu bradu, na které by se dalo roztloukat kamení, neohroženou ve svitu pochodní, mu řekl, co už věděl.