Robert Jordan - Pán chaosu

Breana si klidně setřela punč ze šatů a pak neuspěchaně došla k Lamželezovi a zavěsila se do něj. Basel málem poskakoval, když se je snažil dostat ven.

K Morgasinu překvapení odešla Lini také. Tohle nebyl Liniin způsob. Mnohem víc by se jí podobalo, že by zůstala a poučovala svou starou svěřenku, jako by jí bylo teprve deset. Morgasa nevěděla, proč to udělala. Přesto málem Lini řekla, ať zůstane. Pak už byli všichni venku a dveře se zavřely – a ona měla na přemýšlení důležitější věci, než aby si dělala starosti, jestli se snad nedotkla Liniiných citů.

Morgasa přecházela po koberci a snažila se přemýšlet. Ailron bude za pomoc vyžadovat obchodní koncese – a možná i tu Niallovu „oběť". Obchodní koncese mu byla ochotná poskytnout, ale bála se, že Niall by mohl mít pravdu v tom, kolik vojáků jí Ailron může dát. Niallovy požadavky bude, jistým způsobem, snazší splnit. Nejspíš to bude volný přístup do Andoru pro tolik bělokabátníků, kolik bude chtít. A volnou ruku, aby mohli vymýtat temné druhy, které budou nacházet v každém podkroví, štvát davy proti ženám bez přátel, které obviní z toho, že jsou Aes Sedai, a zabíjet skutečné Aes Sedai. Niall by možná mohl chtít i zákon zakazující usměrňování, zakazující ženám odcházet do Bílé věže.

Vypudit bělokabátníky, jakmile se jednou usadí, bude možné – ale těžké a krvavé, bude však nezbytné je tam vůbec pouštět? Rand al’Thor byl Drak Znovuzrozený – tím si byla jistá bez ohledu na to, co Niall říkal, tedy skoro jistá – a přesto, pokud věděla, vládnutí státům nebylo součástí Dračích proroctví. Ať Drak Znovuzrozený nebo falešný Drak, Andor prostě mít nemohl. Jenomže jak to měla vědět?

Ozvalo se tiché zaškrábání na dveře. „Dále,“ řekla ostře.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil usmívající se mladý muž ve zlatočervené livreji s podnosem v rukou. Na podnose nesl nový džbán s chlazeným vínem. Stříbrná nádoba již byla ojíněná. Morgasa zpola očekávala Tallanvora. Pokud nyní dobře viděla, stál v chodbě na stráži Lamželezo sám. Tedy, spíš se opíral o stěnu jako hospodský vyhazovač. Morgasa mladíkovi pokynula, aby položil podnos na stůl.

Rozzlobeně – Tallanvor měl přijít, měl přijít! – začala opět přecházet sem a tam. Basel a Lamželezo možná v nejbližší vesnici slyšeli nějaké řeči, ale to budou jen řeči, které docela dobře mohl rozšířit sám Niall. To stejné platilo pro palácové služebnictvo.

„Má královno. Smím promluvit, má královno?“

Morgasa se ohromeně otočila. Ten přízvuk byl andorský. Mladý muž klečel a jeho úsměv přecházel z nejistého v domýšlivý a zase zpátky. Byl by vypadal dobře, nebýt zlomeného a špatně srovnaného nosu. Na Lamželezovi vypadal přeražený nos drsně, i když zpustle, ale tenhle jinoch vypadal, jako kdyby zakopl a rozbil si nos při pádu.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět. „Jak ses sem dostal?“

„Já jsem Paitr Conel, má královno. Z Trhového Šeranu. V Andoru?“ dodal, jako kdyby si to nemusela uvědomit. Morgasa mu netrpělivě kývla, aby přistoupil blíž. „Přišel jsem do Amadoru se strýčkem Jenem. On je kupec ze Čtverkrálí a myslel si, že tu zřejmě najde nějaké tarabonské barvy na látky. Jsou drahé, když jsou v Tarabonu ty zmatky, ale on si myslel, že by tady mohly být levnější –“ Morgasa stiskla rty a on ze sebe začal slova doslova chrlit. „Doslechli jsme se o tobě, má královno, že jsi tady v paláci, a při tom, jaké platí v Amadicii zákony, a když ses cvičila v Bílé věži a tak, mysleli jsme si, že bychom ti mohli pomoct...“ Ztěžka polkl a dokončil se zadrhnutím. „Pomoct utéct.“

„A ty jsi připravený mi pomoct... utéci?“ Nebyl to nejlepší plán, ale vždycky mohla ujet na sever do Ghealdanu. Jak se bude Tallanvor nafukovat. Ne, nebude, a tím to bude ještě horší.

Paitr ale nešťastně zavrtěl hlavou. „Strýček Jen měl plán, ale teď jsou po celém paláci bělokabátníci. Nevěděl jsem, co jiného dělat, takže jsem přišel za tebou, jak mi řekl. On vymyslí něco jiného, má královno. Je mazaný.“

„Tím jsem si jistá,“ zamumlala Morgasa. Takže Ghealdan byl zase nedosažitelný. „Jak dlouho jste pryč z Andoru? Měsíc? Dva?“ Kývl. „Takže vlastně nevíte, co se v Caemlynu děje.“ Morgasa si povzdechla.

Mladý muž si olízl pomalu rty. „Já... Bydlíme u jednoho muže v Amadoru, co má holuby. Je to kupec. Dostává zprávy téměř odevšad. Z Caemlynu taky. Ale co jsem slyšel, tak to jsou všechno špatné zprávy, má královno. Může to den dva trvat, ale můj strýček přijde s něčím jiným. Jenom jsem ti chtěl říct, že pomoc je nablízku.“

No, to být mohla. Závod mezi Pedronem Niallem a strýčkem tohohle Paitra, Jenem. Morgasa si přála, aby tak jistě nevěděla, na koho si vsadit. „Mezitím mi můžeš povědět, jak špatné je to v Caemlynu.“

„Má královno, já ti jen měl říct o té pomoci. Strýček se bude zlobit, jestli zůstanu –“

„ Já jsem tvoje královna, Paitre,“ prohlásila Morgasa velmi důrazně, „a taky strýčka Jena. Nebude mu vadit, když mi odpovíš na několik otázek.“ Paitr vypadal, že by mohl utéci, ale ona se usadila v křesle a začala vyhrabávat pravdu.

Pedron Niall se cítil docela dobře, když sesedal na hlavním nádvoří Pevnosti Světla a házel otěže podkonímu. Morgasu měl hezky v hrsti a nemusel ani jedinkrát zalhat. Pedron Niall nerad lhal. Všechno to byl jen jeho vlastní výklad událostí, ale byl si tím jist. Rand al’Thor je falešný Drak a nástroj Věže. Svět je plný hlupáků, kteří nedokážou myslet. Poslední bitva nebude nějaký titánský zápas mezi Temným a Drakem Znovuzrozeným, pouhým člověkem. Stvořitel už dávno lidstvo opustil a zanechal jeho vlastním nápadům. Ne, až přijde Tarmon Gai’don, bude to jako za trollockých válek před dvěma tisíci lety a víc, kdy se z Velké Morny vyhrnuly hordy trolloků a dalších zplozenců Stínu a málem utopily lidstvo v moři krve. Niall nehodlal dopustit, aby tomu lidstvo čelilo rozdělené a nepřipravené.

Cestou kamennými chodbami pevnosti ho provázely jako vlna úklony dětí až do jeho soukromé přijímací komnaty. V předpokoji jeho sekretář Balwer, muž s vyzáblým a strhaným obličejem, vyskočil na nohy a chvatně mu přeříkával, které dokumenty čekají na podpis velícího kapitána, ale Niall soustředil svou pozornost na vysokého muže, jenž se klidně zvedl z křesla u stěny. Na plášti měl za zlatým sluncem karmínovou pastýřskou hůl a pod ní tři zlaté uzly hodnosti.

Jaichim Carridin, tazatel ruky Světla, vypadal právě tak tvrdě, jak tvrdý byl, ale teď měl na spáncích víc šedin, než když ho Niall viděl naposledy. V tmavých, zapadlých očích měl jakýsi ustaraný nádech, a nebylo divu. Poslední dvě výpravy, které dostal za úkol, skončily katastrofou. To nebylo právě šťastné pro muže, který usiloval o to, stát se jednoho dne hlavním tazatelem a možná dokonce velícím kapitánem.

Niall hodil plášť Balwerovi a kývl na Carridina, aby ho následoval do přijímací komnaty, kde na stěnách obložených tmavým deštěním visely zajaté bojové zástavy a praporce starých nepřátel a do podlahy byl zasazený velký sluneční kotouč, v němž bylo dost zlata, aby většina lidí kulila oči. Jinak to byla prostá, vojácká místnost, odraz samotného Nialla. Niall se usadil do křesla s vysokým opěradlem, dobře vyrobeného, ale nezdobeného. V protějších stěnách byly dva úplně stejné, obrovské krby, nyní studené a vymetené, přestože v nich v tuto roční dobu měl burácet oheň. Dostatečný důkaz, že se Poslední bitva blíží. Carridin se hluboce uklonil a poklekl na slunečním kotouči, koleny a nohama za dlouhá staletí pěkně ohlazeném.