Robert Jordan - Pán chaosu

K jejímu zděšení se nepohnul. „Jsi moje královna, Morgaso?“ Aspoň že ztišil hlas, takže ho sluha nemohl slyšet a šířit se o tom dál, ale jeho oči... Málem couvla před tou otevřenou touhou, kterou v nich viděla. A hněvem. „Na téhle straně smrti tě neopustím, Morgaso, ale ty jsi opustila příliš mnoho, když jsi přepustila Andor Gaebrilovi. Až ho znovu získáš, pokleknu ti u nohou a můžeš mi nechat useknout hlavu, jestli budeš chtít, ale do té doby... Měli bychom jet do Ghealdanu.“

Ten mladý hlupák byl ochoten zemřít v boji s uchvatitelem i poté, co zjistila, že ji žádný andorský urozený rod nepodpoří, a den po dni, týden po týdnu, od chvíle, kdy se rozhodla, že jedinou její možností je vyhledat pomoc v cizině, byl stále drzejší a neposlušnější. Mohla požádat Ailrona o Tallanvorovu hlavu a dostat ji bez toho, aby král kladl nějaké otázky. Ale to, že by je nepoložil, by neznamenalo, že by si je nemyslel. Ona tu skutečně byla jako žebračka a nemohla si dovolit žádat o laskavosti, které nebyly naprosto nezbytné. Kromě toho, bez Tallanvora by tu nebyla. Byla by vězeň – něco horšího než vězeň – urozeného pána Gaebrila. To byly jediné důvody, proč Tallanvorovi ještě seděla hlava na krku.

Její vojsko strážilo zdobně vyřezávané dveře do jejích komnat. Basel Gill byl růžolící muž s prošedivělými vlasy, které si marně česal přes lysinu na temeni. Kožená kazajka, pošitá ocelovými kolečky, se mu napínala přes břicho. Nosil meč, kterého se nedotkl dvacet let, než si ho připjal, aby ji mohl následovat. Lamželezo byl svalnatý a tvrdý, díky těžkým víčkům vypadal, jako by skoro spal. Ten také nosil meč, ale jizvy na jeho tváři a nejednou zlomený nos jasně ukazovaly, že je zvyklý používat spíš pěsti či palici. Hostinský a pouliční rváč, kromě Tallanvora, byli celé vojsko, které zatím měla, aby získala zpátky Andor a od Gaebrila svůj trůn.

Ti dva se pořád neohrabaně klaněli, ale ona proplula kolem nich a práskla Tallanvorovi dveřmi před nosem. „Svět,“ oznámila s vrčením, „by byl bez mužů mnohem lepší místo.“

„Rozhodně mnohem prázdnější,“ ozvala se z křesla u okna se sametovými závěsy v předpokoji Morgasina stará chůva. Jak měla Lini hlavu skloněnou nad vyšívacím kruhem, její šedý drdůlek jenom poskočil. Stařena, hubená téměř jako třtina, nebyla zdaleka tak křehká, jak vypadala. „Předpokládám, že Ailron ani dneska nebyl vstřícnější. Nebo je to kvůli Tallanvorovi, dítě? Musíš se ještě naučit nenechat se od mužů rozčílit. Když se rozčílíš, naskáčou ti na obličeji skvrny.“ Lini pořád nehodlala připustit, že Morgasa už odrostla dětským střevíčkům, i přes to, že mezitím dělala chůvu její dceři.

„Ailron byl okouzlující,“ prohlásila Morgasa opatrně. Třetí žena v místnosti, která v kleče vyndávala z truhlice složené ložní prádlo, si hlasitě odfřkla a Morgasa měla dost práce, aby se na ni nezamračila. Breana byla Lamželezova... společnice. Malá opálená žena ho následovala, kamkoliv šel, ale byla z Cairhienu a Morgasa pro ni nebyla královna, jak dávala jasně na srozuměnou. „Ještě den dva,“ pokračovala Morgasa, „a myslím, že z něj vymámím slib. Dneska konečně souhlasil, že potřebuji vojáky zvenčí, abych mohla znovu získat Caemlyn. Jakmile vyženu Gaebrila z Caemlynu, šlechtici zase přiběhnou za mnou.“ Doufala, že to udělají. Byla v Amadicii, protože Gaebrilovi dovolila, aby ji zaslepil, takže se na Gaebrilův rozkaz ošklivě zachovala i ke svým nejstarším přátelům ze šlechtických rodů.

„‚Pomalý kůň vždycky nedorazí na konec cesty,'“ ocitovala Lini, pořád soustředěná na svou výšivku. Stará rčení měla ve veliké oblibě a Morgasa měla podezření, že některá si vymýšlí přímo na místě.

„Tenhle to jistě dokáže,“ trvala na svém Morgasa. Tallanvor se s Ghealdanem mýlil. Podle Ailrona byla země na pokraji anarchie kvůli tomu prorokovi, o němž si šeptalo služebnictvo, chlapíkovi, který kázal o znovuzrození Draka. „Dala bych si trošičku punče, Breano.“ Ta žena se na ni dívala, dokud Morgasa nedodala: „Prosím.“ I pak začala nalévat s umíněnou mrzutostí.

Směs vína a ovocných šťáv byla chlazená ledem a v panujícím horku osvěžující. Morgasa si přitiskla stříbrný pohár na čelo, velmi se jí ulevilo. Ailron nechával vozit z pohoří Oparů sníh a led, ačkoliv aby bylo dost pro celý palác, vozy proudily neustále sem a tam.

Lini si také vzala pohár. „Ohledně Tallanvora,“ začala, když se napila.

„Nechej to být, Lini!“ štěkla Morgasa.

„Tak je mladší než ty,“ řekla Breana. Taky si nalila punč. Ta drzost! Teď měla být služka, ať už byla v Cairhienu kdokoliv. „Jestli ho chceš, vezmi si ho. Lamželezo říká, že ho k tobě váže přísaha, a já viděla, jak se na tebe dívá.“ Chraptivě se zasmála. „On tě neodmítne.“ Cairhieňané byli odporní, ale aspoň si většina z nich nechávala své prostopášnosti slušně pro sebe.

Morgasa jí už chtěla nařídit, aby opustila pokoj, když se ozvalo zaklepání na dveře. Bez čekání na dovolení vstoupil bělovlasý muž, který vypadal jen kost a kůže. Na sněhobílém plášti měl na prsou vyšit sluneční kotouč. Morgasa doufala, že se bělokabátníkům vyhne, dokud s Ailronem nezpečetí pevnou dohodu. Chlad z vína jí náhle projel až do kostí. Kde byl Tallanvor a ostatní, že prošel přímo přes ně?

Tmavé oči se rovnou upřely na ni. Muž předvedl tu nejmenší možnou úklonu. Tvář měl věkovitou, kůži napjatou přes kosti, ale byl asi tak křehký jako kladivo. „Morgasa Andorská?“ řekl pevným, hlubokým hlasem. „Jsem Pedron Niall.“ Ne jenom tak nějaký bělokabátník. Sám velící kapitán dětí Světla. „Neboj se. Nepřišel jsem tě sem zatknout.“

Morgasa se narovnala. „Zatknout mě? Na základě jakého obvinění? Nemůžu usměrňovat.“ Teprve když to říkala, málem rozzlobeně mlaskla. O usměrňování se vůbec neměla zmiňovat. To, že se začala bránit, ukazovalo, jak zoufalá je. Co řekla, však byla více méně pravda. Padesátkrát se snažila vycítit pravý zdroj, aby ho aspoň jednou našla, a když ho našla, dvacetkrát se pokoušela otevřít saidaru , aby jednou zachytila tenoučký čůrek. Jedna hnědá sestra, jmenovala se Verin, jí pověděla, že v podstatě nebylo nutné držet ji ve Věži, dokud se bezpečně nenaučí svou ubohoučkou schopnost zvládat. Věž to však stejně udělala, samozřejmě. Přesto, v Amadicii bylo i tohle postaveno mimo zákon a trestem byla smrt. Prsten s Velkým hadem na jejím prstě, který tak přitahoval Ailrona, jí teď připadal dost horký, aby přímo zářil.

„Cvičená ve Věži,“ zamumlal Niall. „To je taky zakázáno. Ale, jak jsem říkal, nepřišel jsem tě zatknout, nýbrž nabídnout pomoc. Pošli své ženy pryč, promluvíme si.“ Choval se tu jako doma, usadil se ve vycpávaném křesle a plášť přehodil přes opěradlo. „Dám si trochu toho punče, než odejdou.“ K Morgasině znechucení mu Breana okamžitě přinesla pohár. Oči měla sklopené a tvář bezvýraznou jako kus dřeva.

Morgasa se snažila znovu získat kontrolu nad situací. „Zůstanou, pane Nialle.“ Neposkytne tomu muži satisfakci jeho titulu. Jeho to však zřejmě z míry nevyvedlo. „Co se stalo s mými muži venku? Jestli se jim něco stalo, poženu tě k zodpovědnosti. A proč si myslíš, že potřebuji tvoji pomoc?“

„Tvoji muži jsou nezranění,“ pronesl nedbale přes pohár punče, „Myslíš, že ti Ailron dá, co potřebuješ? Jsi krásná žena, Morgaso, a Ailron si cení žen se zlatými vlasy. Každý den se trošku přiblíží k dohodě, o kterou usiluješ, ale nikdy k ní nedojde, dokud se nerozhodneš, že snad s... jistou obětí on povolí také. Chamraď toho takzvaného proroka plení severní Amadicii. Na západě leží Tarabon, kde zuří občanská válka s dobře deseti stranami, lupiči zaslíbenými tomuto takzvanému Draku Znovuzrozenému, a povídá se i o Aes Sedai a falešném Drakovi, což Ailrona všechno dost děsí. Dát ti vojáky? Kdyby našel deset mužů na každého, kterého teď má ve zbrani, dokonce jen dva, dal by za ně duši. Já ale mohu poslat pět tisíc dětí Světla tryskem do Caemlynu s tebou v čele, stačí jen požádat.“