Robert Jordan - Pán chaosu

„Proč?“ zeptala se. Rozkazy zachovat Draka Znovuzrozeného nedávaly smysl, dokonce i když ho měly předat do rukou Elaidě.

„Otázky jsou dost nebezpečné pro někoho, kdo přísahal, že uposlechne bez ptaní.“

Katerina se zachvěla znovu a jen tak tak se zarazila a neudělala pukrle. „Ano, Galino Sedai.“ Avšak nemohla se v duchu nedivit. Proč?

„Nechovají se ani uctivě, ani čestně,“ vrčela Therava. „Dovolily nám vstoupit do jejich tábora, jako bychom byly bezzubými psy, a pak nás vyvedly pod stráží jako obviněné zlodějky.“

Sevanna se nepodívala kolem. Neudělá to, dokud nebudou bezpečně zpátky v lese. Aes Sedai budou zcela určitě hledat nějakou známku nejistoty. „Souhlasily, Theravo,“ řekla. „To prozatím stačí.“ Prozatím. Jednoho dne budou tyhle země moci Shaidové vyrabovat. Včetně Bílé věže.

„Tohle všechno je špatně promyšlené,“ ozvala se třetí žena napjatým hlasem. „Moudré se Aes Sedai vyhýbají. Vždy tomu tak bylo. Pro tebe je to možná v pořádku, Sevanno – jako vdova po Couladinovi a Suladrikovi mluvíš jako náčelník kmene, dokud do Rhuideanu nepošleme dalšího muže – ale my ostatní bychom se do toho plést neměly."

Sevanna se jen silou vůle přinutila jít dál. Desain byla proti tomu, aby byla vybrána mezi moudré, řekla nahlas, že nesloužila jako učednice a nenavštívila Rhuidean, tvrdila, že ji její místo, to, že zastupuje kmenového náčelníka, diskvalifikuje. Kromě toho, jako vdova po ne jednom, ale dvou mrtvých náčelnících, možná nosí smůlu. Naštěstí dost shaidských moudrých poslouchalo Sevannu a ne Desain. Naneštěstí měla Desain příliš mnoho příznivkyň, aby se jí bylo možné v tichosti zbavit. Moudrá měla být nenapadnutelná – dokonce si mezi Shaidy volně chodily i ty od těch zrádců z Cairhienu – ale Sevanna hodlala na něco přijít.

Jako by Desain svými pochybami nakazila i Theravu, ta si začala mumlat a jen zpola pro sebe. „Špatné je jít proti Aes Sedai. Sloužili jsme jim před Rozbitím světa a zklamali jsme je. Proto jsme museli odejít do Trojí země. Jestli je zklameme znovu, budeme zničeni.“

Tomu věřili všichni. Byla to součást starých příběhů, skoro součást zvyklostí. Sevanna si tím nebyla tak jistá. Tyhle Aes Sedai jí připadaly slabé a hloupé, cestovat v doprovodu několika stovek mužů zemí, kde je praví Aielové, Shaidové, mohli smést tisíci válečníky. „Nadešel nový den,“ prohlásila ostře a zopakovala část jednoho ze svých proslovů pro moudré. „Už nejsme vázáni na Trojí zemi. Každý může vidět, že to, co bylo, se změnilo. My se musíme změnit, jinak skončíme, jako bychom nikdy nebyli.“ Nikdy jim samozřejmě neřekla, jak velké změny zamýšlí. Jestli bude po jejím, shaidské moudré už do Rhuideanu nikdy žádného muže nepošlou.

„Nový den, starý den,“ bručela Desain, „co uděláme s Randem al’Thorem, jestli se nám podaří sebrat ho Aes Sedai? Lepší, a snazší, je vrazit mu nůž mezi žebra, až ho budou doprovázet na sever.“

Sevanna neodpověděla. Nevěděla, co odpovědět. Zatím ne. Věděla jenom, že jakmile bude mít toho takzvaného Car’a’carna , náčelníka náčelníků všech Aielů, na řetěze před svým stanem jako zdivočelého psa, tak země bude skutečně patřit Shaidům. A jí. Věděla to ještě předtím, než si ji ten podivný mokřinský muž nějak našel v horách, kterým tihle lidé říkali Rodovrahova Dýka. Dal jí malou krychli z nějakého tvrdého kamene se složitým rytým vzorem a pak jí řekl, co s tím udělat s pomocí moudré, která dokáže usměrňovat, jakmile bude Rand al’Thor v jejích rukou. Nosila ji celou dobu ve váčku u pasu. Ještě se nerozhodla, co s ní, ale zatím nikomu o tom muži ani o krychli neřekla. S hlavou vztyčenou kráčela pod spalujícím žárem podzimní oblohy.

Palácová zahrada mohla působit chladivým dojmem, kdyby tady rostly nějaké stromy, ale nejvyšší zdejší rostliny byly keře sestříhané tak, že musely růst do tvarů běžících koní nebo medvědů, provádějících akrobacii, nebo něčeho podobného. Zahradníci jen v košilích pobíhali pod žhavým odpoledním sluncem s vědry vody a snažili se zachránit své výtvory. S květinami už to vzdali a vypleli všechny vzorované záhonky a vyložili je drny, které již také vysychaly.

„Škoda že je takové horko,“ poznamenal Ailron. Z krajkou lemovaného rukávu svého žlutého hedvábného kabátce vytáhl krajkový šátek, jemně si otřel obličej a šátek zahodil. Sloužící ve zlatočervené livreji ho rychle sebral ze štěrkem vysypaného chodníku a zas zmizel v pozadí. Další muž v livreji králi vložil do ruky čistý šátek, aby si ho mohl vsunout do rukávu. Ailron mu samozřejmě nepoděkoval, dokonce si toho zřejmě ani nevšiml. „Těmhle lidem se většinou daří udržet všechno naživu až do jara, ale letos v zimě možná o pár přijdu. I když to nevypadá, že nějakou zimu vůbec mít budeme. Zimu snášejí lépe než sucho. Nemyslíš si, že jsou velmi pěkné, drahoušku?“

Ailron – Světlem pomazaný – král a obránce Amadicie, strážce Jižní brány, nebyl tak hezký, jak se o něm povídalo, ale ona ostatně Morgasa, když se s ním poprvé setkala před mnoha lety, tušila, že zdrojem těch povídaček je on sám. Tmavé vlasy měl husté a vlnité – a teď mu rozhodně ustupovaly z čela. Nos měl trochu moc dlouhý, uši trochu příliš velké. Celý jeho obličej naznačoval měkkou povahu. Jednoho dne se bude muset zeptat. Jižní brány k čemu?

Morgasa se ovívala vějířem vyřezávaným ze slonoviny a sledovala jednu ze zahradních... konstrukcí. Vypadala, jako by tři obrovské nahé ženy zápolily s gigantickým hadem. „Jsou skutečně pozoruhodné,“ poznamenala. Člověk říká, co musí, když přijde jako žebrák.

„Ano. Ano, to jsou, že? Aha, zdá se, že mě volají státní záležitosti. Naléhavé věci, obávám se.“ Na krátkém mramorovém schodišti na druhém konci chodníčku se objevil tucet mužů, v kabátcích stejně barevných, jako byly květiny, které tady již nekvetly, a čekal před tuctem kanelovaných sloupů, které nic nepodpíraly. „Takže až večer, drahoušku. Promluvíme si ještě o tvých hrozných potížích a o tom, co mohu udělat já.“

Uklonil se nad její rukou, aniž by jí ji políbil, a ona předvedla menší pukrle, mumlajíc příslušné hlouposti, načež on odšustil. Až na jednoho ho následovali všichni sloužící, kteří se za ním táhli všude.

Když král odešel, Morgasa začala vějířem mávat rychleji, než mohla v jeho přítomnosti – ten muž předstíral, že se ho horko skoro nedotýká, i když se mu po obličeji řinul pot – a vydala se zpět ke svým komnatám. Jejím z milosti, stejně jako byl dar to světle modré roucho, které měla na sobě. I přes počasí trvala na vysokém límci. O hlubokých výstřizích měla určité představy.

Osamocený sluha šel kousek za ní. A Tallanvor, samozřejmě, toho měla za patami a on pořád trval na tom, že bude nosit ten hrubý zelený kabát, v němž sem přijel, a meč u boku, jako by i v paláci Serenda, necelé dvě míle od Amadoru, očekával útok. Snažila se mladíka ignorovat, ale jako obvykle to nešlo.

„Měli bychom odjet do Ghealdanu, Morgaso. Do Jehannahu.“

Některé věci nechávala příliš dlouho zacházet až příliš daleko. Když se k němu otočila, suknice jí hlasitě zašustily a v očích ji zaplálo. „Na naší cestě byly nezbytné jisté důvěrnosti, ale ti kolem nás nyní vědí, kdo jsem. Ty si to zapamatuješ taky a budeš své královně prokazovat příslušnou úctu. Na kolena!“