Robert Jordan - Pán chaosu

„S Gwilem jsme chodívali na králíky,“ prohodil Perrin. „Je jenom o pár let starší než já a občas mě brával na lov.“

Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, o čem to mluví. „Gwil se snaží naučit dělat dveřníka. Nepomůžeš mu, když ho budeš zvát do stáje vykouřit si fajfku a popovídat si o koních.“ Pomalu, zhluboka se nadechla. Tohle nebude snadné. „Máš k těmto lidem povinnosti, Perrine. Jakkoliv je to těžké a jakkoliv to nechceš, musíš plnit své povinnosti."

„Já vím,“ řekl tiše. „Cítím, jak mě přitahuje.“

Hlas měl tak divný, že se natáhla, popadla ho za krátkou bradku a přinutila podívat na sebe. Ve zlatých očích, pro ni pořád tak zvláštních a záhadných, měl smutný výraz. „Co tím myslíš? Můžeš mít Gwila rád, ale –“

„To Rand, Faile. Potřebuje mě.“

Ten uzlík v břiše, na který se snažila zapomenout, se stáhl ještě víc. Přesvědčila sama sebe, že nebezpečí odešlo spolu s Aes Sedai. To byla hloupost. Byla provdaná za ta’veren , za muže, jehož osudem bylo ohýbat životy ostatních lidí kolem sebe do tvaru, jaký vyžadoval vzor, a vyrostl spolu se dvěma dalšími ta’veren . Jedním z nich byl sám Drak Znovuzrozený. Tohle byla část jeho, kterou musela sdílet. Nechtěla se o něj dělit, ale tak to prostě bylo. „Co budeš dělat?“

„Půjdu za ním.“ Na chvíli se zadíval jinam a ona sledovala, kam se dívá. O zeď se opíraly těžké kovářské kladivo a sekera s ošklivou půlměsíčnou čepelí a toporem půl sáhu dlouhým. „Nevěděl jsem...“ Mluvil skoro šeptem. „Nevěděl jsem, jak ti to říct. Odejdu dneska v noci, až všichni usnou. Myslím, že už nezbývá moc času, a mohla by to být dlouhá cesta. Pantáta al’Thor a pantáta Cauthon ti pomůžou se starostama, jestli to bude nutný. Mluvil jsem s nima.“ Snažil se mluvit veseleji, ale snaha to byla marná. „S vědmama bys stejně neměla mít potíže. Zvláštní, když jsem byl malý kluk, vědmy mi vždy připadaly hrozný, dokud jsi však pevná, dají se zvládnout docela snadno.“

Faile stiskla rty. Takže on mluvil s Tamem al’Thorem a Abelem Cauthonem, co? A vědmy! Nejradši by ho donutila strávit den v její kůži, aby se přesvědčil, jak snadno se dají zvládnout. „Tak rychle odejít nemůžeme. Zařídit vhodný doprovod chvíli potrvá.“

Perrin přimhouřil oči. „My? Ty nikam nejdeš! Bude to –!“ Odkašlal si a pokračoval mírnějším tónem. „Bude nejlepší, když jeden z nás zůstane tady. Když urozený pán odejde, urozená paní by měla zůstat, aby se o všechno postarala. To dává smysl. Každý den přicházejí další uprchlíci. Je zapotřebí rozsoudit všechny ty hádky. Jestli půjdeš taky, bude to tu horší, než když přišli ti trolloci.“

Jak si mohl myslet, že si takové neohrabané výmluvy nevšimne? Chtěl říci, že to bude velice nebezpečné. Jak to, že pokaždé, když ji chtěl udržet stranou od nebezpečí, uvnitř cítila zároveň teplo i hrozný vztek? „Uděláme, co považuješ za nejlepší,“ řekla mírně a on podezíravě zamrkal, poškrábal se na bradě a pak kývl.

Teď bylo jenom nutné ho přimět pochopit, co je skutečně nejlepší. Aspoň že rovnou neřekl, že nesmí jít s ním. Jak se jednou zaryl podpatky do země, mohla by stejně snadno holýma rukama pohnout sýpkou jako pohnout jím, ale s trochou opatrnosti se tomu dalo vyhnout. Obvykle.

Náhle ho popadla kolem krku a zabořila tvář do jeho široké hrudi. Silnýma rukama jí jemně uhladil vlasy. Nejspíš si myslel, že si dělá starosti s jeho odchodem. No, vlastně si je dělala, jistým způsobem. Ale ne s tím, že odejde bez ní. Ještě se nenaučil, co to znamená, mít saldejskou ženu. Daleko od Randa al’Thora si vedli tak dobře. Proč potřebuje Drak Znovuzrozený Perrina právě teď a tak silně, že to Perrin cítí i přes těch kdovíkolik stovek leguí, které je dělily? Proč nebylo moc času? Proč? Perrinovi se košile lepila na zpocenou hruď a nepřirozené vedro způsobilo, že mu pot stékal také po tváři, ale Faile se zachvěla.

S jednou rukou položenou na jílci meče si Gawyn z rodu Trakandů v dlani nadhazoval malý kamínek, zatímco znovu obcházel své muže a kontroloval jejich pozice na zalesněném kopci. Zvlněnou plání porostlou zhnědlou trávou hnal horký suchý vítr prach a jemu se vlnil zelený plášť. Bylo vidět jenom suchou trávu, roztroušené mlází a tu a tam většinou již uschlé keříky. S muži, které měl, bylo zapotřebí pokrýt příliš velký prostor, pokud by tady došlo k boji. Rozdělil muže do skupinek po pěti opěšalých šermířích, s lučištníky o padesát kroků dál na kopci. Padesát dalších mužů čekalo na koních a s kopími u tábora na hřebeni, aby se do boje vložili tam, kde to bude potřeba. Doufal, že dneska to potřeba nebude.

Molodců bylo na začátku méně, ale jejich pověst přitahovala nové rekruty. Další vojáci byli užiteční. Žádný rekrut nesměl opustit Tar Valon, dokud nebyl na úrovni. Ne že by si myslel, že šance na boj je dnes vyšší než jindy, ale zjistil, že obvykle k němu dojde v nejméně očekávané chvíli. Jenom Aes Sedai vždycky čekaly až do poslední chvíle, než člověku něco řekly, jako třeba, co se bude dít dnes.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se nedaleko stojící malé skupinky šermířů. Přes panující horko měli někteří své zelené kabátce tak, aby byl vidět Gawynův stříbrný útočící kanec, jehož měli vyšitého na prsou.

Jisao Hamora byl nejmladší, stále měl chlapecký úsměv, ale byl také z těch pěti jediný s malou stříbrnou vížkou na límci, značící, že je veterán z bojů v Bílé věži. Odpověděl: „Všechno je v pořádku, můj pane.“

Molodci si svoje jméno zasloužili. Gawynovi samotnému bylo jen málo přes dvacet a mezi nimi patřil mezi nejstarší. Bylo pravidlem, že nepřijímali nikoho, kdo nesloužil v nějakém vojsku nebo nebojoval za nějakého urozeného pána a paní nebo aspoň nepracoval u kupecké stráže. První molodci přišli do Věže jako chlapci a mladí muži, kteří se měli učit na strážce, což byli nejlepší šermíři, nejlepší bojovníci na světě, a oni aspoň částečně v této tradici pokračovali, i když už je strážci necvičili. Mládí nebylo na škodu. Teprve minulý týden uspořádali malý obřad za první opravdové fousky, které si Benji Dalfor kdy oholil a již to nebylo pouhé chmýří, a ten měl na tváři jizvu z bojů ve Věži. Aes Sedai měly ve dnech těsně po sesazení Siuan Sanche jako amyrlin plné ruce práce s léčením. Nebýt ale toho, že se molodci postavili mnohým ze svých bývalých učitelů a v chodbách Věže je porazili, mohla být Siuan amyrlin doteď.

„Má tohle nějaký smysl, můj pane?“ zeptal se Hal Moir. Byl o dva roky starší než Jisao a jako mnozí z těch, co nenosili stříbrnou věžičku, litoval, že tam nebyl. Poučí se. „Po Aielech není ani stopy.“

„Myslíš?“ Bez nejmenšího varování Gawyn vší silou hodil kamenem po jediném keři, který byl hodně blízko, aby jej zasáhl, i když to bylo jen takové koště. Zašustění suchého listí bylo jediným zvukem, keř se však otřásl přece jen o něco víc, než měl, jako by muž nějak schovaný za ním dostal zásah do měkkého místa. Novější muži vykřikli. Jisao si jen uvolnil meč v pochvě. „Aiel, Hale, se schová i v rýze v zemi, o kterou ty bys ani nezakopl.“ Ne že by toho Gawyn věděl o Aielech víc, než se dočetl v knihách, ale přečetl o nich každou knihu, kterou v knihovně Bílé věže našel, od všech mužů, co s nimi skutečně bojovali, každou knihu od každého vojáka, který vypadal, že ví, o čem mluví. Muž se musel připravit na budoucnost, a zdálo se, že budoucností světa je válka. „Ale zlíbí-li se Světlu, dneska se bojovat nebude.“