Robert Jordan - Pán chaosu

Opravdu byly inteligentní. – Jestli samy sobě nepřiznaly, proč sem vlastně přišly, tak to musely udělat teď. Kdyby byly méně inteligentní, byly by se mohly urazit. Ale dokonce ani slova, která si samy řekly, než sem přišly, měla zamýšlený účinek, když pocházela od někoho jiného. Jistě, bylo v tom i vlastní pokoření. Byla to pěkná kaše a ony byly hotovou studií nachových tváří a nevyslovených přání být někde jinde.

„No, ovšem,“ pravila Daisa. Založila si mohutné pěsti v kyprý bok a zlobně se podívala na ostatní vědmy, vyzývajíc je, aby se jenom opovážily jí odporovat. „Přesně tohle jsem říkala, ne? Ta holka mluví rozumně. Řekla jsem to samý, když sem prvně přišla. Ta holka má hlavu na správným místě, to jsem řekla.“

Edelle si odfrkla. „Copak někdo řekl, že nemá, Daiso? Já to neslyšela. Vede si moc dobře.“ K Faile dodala: „Vedeš si vážně moc dobře.“

Milla nato podklesla v pukrleti. „Děkuju, má paní Faile. Vím, že jsem to samý řekla padesáti lidem, ale od tebe je to jaksi –“ Daisino hlasité zakašlání ji zarazilo. Tohle už zacházelo moc daleko. Milla byla stále červenější.

„Tohle je velice hezká práce, má paní.“ Elwinn se předklonila a přejela prstem po úzkých, rozdělených jezdeckých suknicích, které Faile upřednostňovala. „Dole v Devenským Průseku je jedna tarabonská švadlena, která to ale umí ještě líp než takhle. Snad ti nevadí, že to říkám. Mluvila jsem s ní a ona teď šije jenom slušný šaty, teda pokud nejde o vdaný ženy.“ Na tváři se jí opět objevil ten mateřský úsměv, zároveň shovívavý i tvrdý. „Nebo když se někomu dvoří. Nádherný věci dělá. No, práce pro někoho s tvou barvou pleti a postavou by ji určitě potěšila.“

Daisa se začala samolibě usmívat, ještě než druhá žena skončila. „Therille Marza přímo tady v Emondově Roli už urozený paní Faile ušila půl tuctu šatů. A jsou moc krásný.“ Elwinn se narovnala a Edelle našpulila rty. Dokonce i Milla se tvářila zamyšleně.

Co se Faile týkalo, audience skončila. Domanská švadlena potřebovala pevnou ruku a neutuchající bdělost, aby Faile pořád neoblékala jako pro dvůr v Ebú Daru. Šaty byly Daisin nápad, přišel jako překvapení, a i když byly spíš v saldejském stylu než v domanském, Faile nevěděla, kam by je tak asi měla nosit. Potrvá ještě dlouho, než bude Dvouříčí pořádat bály či hostiny. Kdyby byly ponechány jen samy sobě, vědmy by brzy soupeřily o to, která vesnice ji bude oblékat.

Nabídla jim čaj a ledabyle prohodila, že si mohou probrat, jak lidem pozvednout náladu s tím počasím. To zasáhlo až příliš blízko cíle, zvlášť po těch posledních minutách, a ony si málem skákaly do řeči, jak litovaly, že mají povinnosti, jež jim neumožňují se zdržet déle.

Faile je zamyšleně pozorovala, jak odcházejí. Milla se jako obvykle zařadila až na konec, holčička courající se za staršími sestrami. Bylo by též možné prohodit pár tichých slůvek s některými členkami ženského kroužku v Tarenském Přívozu. Každá vesnice potřebovala silného starostu a silnou vědmu, aby podporovali její zájmy. Tichá, opatrná slůvka. Když Perrin zjistil, že před volbou starosty mluvila s muži z Tarenského Přívozu – když měl nějaký muž zdravý rozum a byl dost silný, aby to vyhovovalo jí a Perrinovi, proč by neměli muži, kteří ho budou volit, vědět, že ho budou s Perrinem podporovat? – když to zjistil... Byl to velmi laskavý muž, nahněval se pomalu, ale ona se tenkrát čistě pro jistotu zavřela v jejich ložnici, než trochu vychladne. Což se stalo, teprve když mu slíbila, že už se nikdy nebude „plést“ do žádné starostenské volby, otevřeně ani za jeho zády. To poslední od něj bylo velice nespravedlivé. A taky to bylo velmi nepohodlné. Nenapadlo ho ale zmínit se o volbách prováděných ženským kroužkem. No, co nevěděl, mu prokáže hodně dobrého. A Tarenskému Přívozu taky.

Jak si tak na něj vzpomněla, připomněla si taky, co si slíbila. Vějíř nabral na rychlosti. Dneska to nebyly ty nejhorší nesmysly a dokonce ani nejhorší setkání s vědmami – o tom, kdy by mohl urozený pán Perrin očekávat dědice, dnes, Světlo budiž požehnáno, nepadlo ani slovo! – ale to nepolevující vedro asi konečně vyhnalo její podráždění dostatečně vysoko. Perrin bude plnit své povinnosti...

Nad zámečkem zaduněl hrom a okna rozsvětlil blesk. Vzedmula se v ní vlna naděje. Kdyby začalo pršet...

Ve střevíčcích se tiše rozběhla ven a hledala Perrina. Chtěla se o déšť podělit s ním. A stále ještě si s ním hodlala důrazně promluvit. A nejen promluvit, bude-li to potřeba.

Perrin byl tam, kde to čekala, až nahoře ve třetím poschodí, na zastřešené verandě vepředu – muž s kudrnatými vlasy v prostém hnědém kabátě s těžkými rameny a pažemi. Byl k ní otočen zády a opíral se o jeden ze sloupů verandy. Hleděl dolů na zem po straně zámečku, ne nahoru k obloze. Faile se zastavila ve dveřích.

Opět zahřmělo a oblohou přeletěl modravý blesk. Byly to blesky z horka na bezmračné obloze. Ne předzvěst deště. V žádném případě nepřijde déšť, který by zlomil to vedro. Nebude následovat sníh. Na čele se Faile zaperlil pot, ale ona se zachvěla.

„Audience skončila?“ zeptal se Perrin a ona nadskočila. Nepozvedl hlavu. Občas bylo těžké nezapomínat, jak citlivý má sluch. Nebo ji mohl zvětřit. Doufala, že to byla voňavka, ne pot.

„Skoro jsem si myslel, že tě najdu s Gwilem nebo Halem.“ To byla jedna z jeho nejhorších chyb. Snažila se sluhy vycvičit, a pro něj to byli prostě muži, s nimiž se smál a dal si korbel piva. Aspoň že neměl toulavé oko jako tolik mužů. Nikdy si neuvědomil, že Calle Coplinová přijala službu v panském domě, protože doufala, že pro urozeného pána Perrina bude moci dělat mnohem víc než mu stlát postel. On si dokonce ani nevšiml, když Faile Calle vyháněla s klackem v ruce.

Došla k němu a všimla si, nač se díval. Dva muži, svlečení do pasu, dole cvičili s dřevěnými meči. Tam al’Thor byl pevně stavěný prošedivělý muž, Aram štíhlý a mladý. Aram se učil rychle. Velmi rychle. Tam býval vojákem a mistrem šermířem, ale Aram ho zle tísnil.

Faile mimovolně přenesla pohled k místu, kde o půl míle dál směrem k Západnímu polesí stály v hloučku na kamennými zídkami obehnaném poli stany. Zbytek Cikánů tábořil mezi zpola dokončenými vozy, které vypadaly jako domečky na kolech. Jistě, už Arama nepovažovali za jednoho ze svých, ne od chvíle, kdy vzal do ruky ten meč. Tuatha’ani nikdy nepáchali násilí, nikdy a z žádného důvodu. Faile napadlo, jestli budou pokračovat podle plánu, až budou dostavěny vozy, které jim spálili trolloci. Poté, co se tu shromáždili i všichni ti, kteří se skryli v křoví, bylo jich jen o málo víc než stovka. Nejspíš odjedou a nechají tu Arama podle jeho volby. Faile ještě nikdy neslyšela o Tuatha’anovi, jenž by se usadil na jednom místě.

Jenomže oni lidé z Dvouříčí říkávali, že se tu nikdy nic nemění, a přesto se toho od vpádu trolloků tolik přihodilo. Emondova Role, jen asi sto kroků jižně od panského domu, byla větší, než když ji poprvé uviděla, všechny spálené domy byly znovu postavené a další vyrůstaly jako houby po dešti. Některé byly dokonce cihlové, což byla další nová věc. A některé měly na střeše tašky. S tím, jakou rychlostí se nová obydlí stavěla, bude zámeček už brzy stát uprostřed vesnice. Mluvilo se také o hradbě, pro případ, že by se trolloci vrátili. Změna. Po vesnické ulici následovala hrstka dětí obrovského Loiala. Teprve před pár měsíci pohled na ogiera, se štětičkami na uších a nosem širokým skoro přes celý obličej, o polovinu vyššího než dospělý muž, přitáhl každé dítě ve vsi do jednoho. Děcka na něj civěla s otevřenou pusou a jejich matky byly hrůzou bez sebe, aby je ochránily. Teď matky děti za Loialem posílaly, aby jim četl. Mezi obyvateli Emondovy Role byli vidět cizozemci se svými podivně střiženými kabáty a šaty. A lišili se od místních skoro tolik co Loial, ale nikdo se na ně podruhé nepodíval, ani na tři vesnické Aiely, zvláštní, vysoké lidi v hnědošedých šatech. Ještě před pár týdny tu byly i dvě Aes Sedai a dokonce i jim se dostalo jen zdvořilé úklony či pukrlete. Změna. Nad střechami domů byly vidět dva stožáry na Trávníku, kousek od Vinného střiku. Na jednom vlála červená vlčí hlava s červeným lemováním, která se stala Perrinovým erbem, a na druhé letící červený orel, značící Manetheren. Manetheren zmizel za trollockých válek asi před dvěma tisíci lety, ale tato země bývala jeho součástí, a Dvouříčí tuto vlajku vztyčilo s nadšením. Změna, a oni si ani neuvědomovali, jak velká, jak neúprosná je. Perrin však uvidí i za ně a na to, co přicházelo. S její pomocí to uvidí.